ECLI:CZ:US:2004:2.US.275.03
sp. zn. II. ÚS 275/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. Ř., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, č. j. 20 Co 154/2001-105, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 5. 2003, a který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se domáhá stěžovatel zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Městskému soudu v Praze vytýká, že neprovedl důkaz smlouvou o převzetí dluhu ze dne 30. 10. 1996, která byla uzavřena mezi Pozemkovým fondem České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, garantovaných ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
K projednání věci si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 22 C 70/99, z jehož obsahu zjistil následující:
Dne 27. 4. 1993 uzavřel stěžovatel se S. s. Z., s. p. v likvidaci, podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dohodu o náhradě za živý a mrtvý inventář. Výše náhrady podle této smlouvy činila 783.867,-- Kč.
Pohledávku vzniklou z uvedené smlouvy převedl stěžovatel smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 1. 1995 na V. A., spol. s r. o. za úplatu ve výši 470.320,-- Kč, jež měla být hrazena ve splátkách.
Společnost V. A., spol. s r. o., tuto pohledávku dále převedla smlouvou ze dne 14. 4. 1995 na I., a. s. Dne 23. 8. 1995 V. A., spol. s r. o., ačkoliv již nebyla majitelem pohledávky, uzavřela dohodu s Pozemkovým fondem České republiky o úhradě pohledávky ve výši 783.867,-- Kč převodem nemovitostí v obci P. Pozemkový fond České republiky v tomto případě poskytl po dohodě se s. s. Z., s. p. v likvidaci, tuto náhradu ve smyslu §17 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.
Pozemkový fond České republiky se později žalobou proti V. A., spol. s r. o., domáhal určení, že stát je vlastníkem uvedených nemovitostí v obci Poleradice. Okresní soud Praha-východ svým rozsudkem ze dne 16. 12. 1998, č. j. 12 C 66/97-57, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 1999, č. j. 12 C 66/97-69, této žalobě vyhověl s odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, že dohodu mezi V. A., spol. s r.o. a Pozemkovým fondem České republiky ze dne 23. 8. 1995 postihuje z důvodu omylu relativní neplatnost ve smyslu §49a občanského zákoníku, jež byla v řízení, jak vyžaduje §40a občanského zákoníku, namítnuta.
Dne 16. 10. 1995 stěžovatel z důvodu neplacení dohodnutých splátek od smlouvy o postoupení pohledávky s V. A., spol. s r. o., ze dne 26. 1. 1995 odstoupil.
Dne 22. 5. 1996 požádal stěžovatel Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Kladno, o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář za S. s. Z., s. p. v likvidaci. Se svým požadavkem byl však odmítnut.
Dne 30. 10. 1996 uzavřel Pozemkový fond České republiky se S. s. Z., s. p. v likvidaci, smlouvu o převzetí dluhu, který spočíval v restitučních nárocích různých osob, a týž den také Pozemkový fond České republiky uzavřel s I., a. s., dohodu o poskytnutí finanční náhrady, kterou mělo být na uvedené dluhy (restituční nároky) plněno.
Stěžovatel se domáhal žalobou proti Pozemkovému fondu České republiky zaplacení částky 783.867,-- Kč jako náhrady za mrtvý a živý inventář z titulu svého nároku vůči S. s. Z., s. p. v likvidaci, založeného smlouvou ze 27. 4. 1993. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 1998, č. j. 21 C 106/97-18, byla tato žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 12. 10. 1998, č. j. 20 Co 261/98-30, změnil uvedené rozhodnutí tak, že žalobě vyhověl. Pozemkový fond České republiky proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 1. 6. 1999, č. j. 28 Cdo 903/99-56, zrušil oba zmíněné rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jádrem odůvodnění bylo, že v dosavadním řízení nebyla objasněna otázka pasivní legitimace Pozemkového fondu České republiky, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že nebylo v řízení zjišťováno a dokladováno, zda a jakým způsobem Pozemkový fond České republiky převzal závazek povinné osoby vůči stěžovateli, který mohl převzít podle ustanovení §18a odst. 1, věta třetí zákona č. 229/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 věc znovu projednal a po doplněném dokazování žalobu svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 22 C 70/99-85, zamítl s odůvodněním, že Pozemkový fond České republiky není v řízení pasivně legitimován. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Ve svém odvolání rozvedl především argumentaci, že Pozemkový fond České republiky převzal za S. s. Z., s. p. v likvidaci, závazek ve smyslu §531 odst. 2 občanského zákoníku (kdy třetí osoba stojí vedle původního dlužníka a věřiteli tak vzniká přímé oprávnění k tomuto novému dlužníkovi), nikoliv, že došlo k převzetí plnění za Státní statek Z. ve smyslu §534 občanského zákoníku (kdy stěžovateli přímé právo vůči Pozemkovému fondu České republiky nevzniklo), jak odpovídá dosavadnímu výsledku řízení. Městský soud v Praze o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 10. 9. 2001, č. j. 22 Co 154/2001-105, tak, že ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve svém odůvodnění podrobněji rozvedl důvody, proč nelze považovat Pozemkový fond České republiky za pasivně legitimovaného v posuzovaném sporu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 6. 2. 2003, č. j. 28 Cdo 808/2002-118, odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2003 navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jako o zjevně neopodstatněné, případně ji zcela zamítl, neboť argumentace stěžovatele, že "...v odvolacím řízení nebyl proveden důkaz listinou ze dne 30. 10. 1996 (dohoda mezi Pozemkovým fondem ČR a Investiční a poštovní bankou, a. s.)", je nedůvodná, neboť stěžovatel přehlédl, že důkaz byl proveden již v řízení před soudem prvého stupně a i soud odvolací předmětnou dohodu zhodnotil a s tímto důkazem se vypořádal. Rovněž byl vyjádřen souhlas s upuštěním od ústního projednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Jádrem argumentace, o niž opírá stěžovatel důvodnost své stížnosti, je závěr, že odvolací soud neprovedl důkaz smlouvou o převzetí dluhu ze dne 30. 10. 1996, která byla uzavřena mezi Pozemkovým fondem České republiky a Státním statkem Z., s. p. v likvidaci, s tím, že tato povinnost pro soud vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 občanského soudního řádu, podle nějž soud ve sporných řízeních může provést jiné než účastníky navrhované důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.
Je nepopiratelným fakt, že po vrácení posuzované věci k dalšímu řízení Nejvyšším soudem bylo zásadním úkolem obecných soudů vypořádat se s otázkou pasivní legitimace Pozemkového fondu České republiky ve sporu se stěžovatelem. Obvodní soud pro Prahu 1 po vrácení věci k dalšímu řízení vyzval jak stěžovatele, tak Pozemkový fond České republiky k tomu, aby uvedli, jakým způsobem převzal Pozemkový fond České republiky dluh za S. s. Z., s. p. v likvidaci. K tomu se vyjádřil stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 17. 1. 2000 v zásadě tak, že převzetí dluhu odpovídá počínání Pozemkového fondu České republiky, avšak nemá a objektivně nemůže ve své sféře mít důkaz, jímž by mohl prokázat obsah právních vztahů mezi Pozemkovým fondem České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci. Pozemkový fond České republiky ve svém vyjádření z 25. 2. 2000 popsal časový sled událostí, souvisejících s posuzovaným případem, a zaujal právní stanovisko k některým otázkám souzené věci.
Z obsahu protokolu z ústního jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 5. 10. 2000 vyplývá, že stěžovatel navrhl vyžádat ze spisu Okresního soudu Praha-východ doklady, a to dohodu Pozemkového fondu České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci, eventuálně dohodu Pozemkového fondu České republiky s V. A., spol. s r.o., a učinit dotaz na Státní statek Z., s. p. v likvidaci, zda existovala dohoda s Pozemkovým fondem České republiky (tak ve spisu na čísle listu 70). Soud po zjištění spisové značky předmětného řízení spis Okresního soudu Praha-východ ve věci 12 C 66/97 vyžádal a požadovaný dotaz na S. s. Z., s. p. v likvidaci, učinil.
V prvním vyjádření k dotazu soudu správce konkursní podstaty S. s. Z., s. p. v likvidaci (z 8. 11. 2000) je uvedeno, že Pozemkový fond České republiky se správcem konkursní podstaty nejednal, ve druhém vyjádření (27. 11. 2000) je obsažen pouze odkaz na dokumenty v příloze, které poskytlo územní pracoviště Pozemkového fondu České republiky v Kladně, dohoda mezi Pozemkovým fondem České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci, o převzetí dluhu ze dne 30. 10. 1996 mezi nimi není.
Z obsahu protokolu z ústního jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 1. 2001 vyplývá, že byly provedeny důkazy listinami, jež dosud nebyly provedeny, dohoda mezi Pozemkovým fondem České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci, o převzetí dluhu ze dne 30. 10. 1996 jako důkaz provedena nebyla. Žádný z účastníků se k provedenému dokazování nevyjádřil, soud dále účastníky poučil o nutnosti označit důkazy a uvést všechny rozhodné skutečnosti do vyhlášení rozhodnutí, žádný z účastníků další důkazy ani rozhodné skutečnosti neoznačil, soud vydal usnesení o tom, že další důkazy provedeny nebudou (tak ve spisu na čísle listu 81). Na základě provedeného dokazování Obvodní soud pro Prahu 1 vyhlásil rozsudek, jímž žalobu stěžovatele zamítl. Skutečnost, že Pozemkový fond České republiky není ve sporu legitimován jako žalobce, opřel především o důkaz provedený dohodou o poskytnutí finanční náhrady, jež byla uzavřena dne 30. 10. 1996 Pozemkovým fondem České republiky a I., a. s., z níž vyvodil právní závěr, že tato dohoda není převzetím dluhu ve smyslu §531 odst. 1 občanského zákoníku, dále soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, zda došlo k převzetí dluhu S. s. Z., s. p. v likvidaci, Pozemkovým fondem České republiky.
V odvolacím řízení namítal stěžovatel toliko nesprávnost právního hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně a obhajoval právní závěr o vztahu ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. k ustanovení §531 občanského zákoníku, dále dovozuje - především s odkazem na obsah dohody Pozemkového fondu České republiky s V. A., spol. s r. o. ze dne 23. 8. 1995 a dohody mezi Pozemkovým fondem České republiky a I., a. s., ze dne 30. 10.1996 - že existuje dostatek důkazů o tom, že Pozemkový fond České republiky vůči němu závazek S. s. Z., s. p. v likvidaci, převzal ve smyslu §531 odst. 2 občanského zákoníku. Samotný obsah a průběh dokazování však stěžovatel nenapadl.
O odvolání rozhodoval Městský soud v Praze podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (k tomu viz bod 15. ve spojení s bodem 1. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.). Podle aplikovatelné právní úpravy bylo odvolací řízení ovládáno principem úplné apelace a stěžovateli nic nebránilo navrhnout jakékoliv důkazy k prokázání svých tvrzení (§205 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000). Důkaz, jehož neprovedení stěžovatel v řízení před Ústavním soudem namítá, však v odvolacím řízení nenavrhl, přestože, jak z obsahu spisu vyplývá, o něm věděl. Jestliže odvolací soud projednal věc v rozsahu, jak jej vymezil stěžovatel obsahem svého návrhu, jedná se o postup zcela v souladu s právem (§212 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Ústavní soud konstatuje, že z důkazů, jež byly v řízení před obecnými soudy provedeny, nebylo jednoznačně prokázáno, jaký je vzájemný rozsah práv a povinností mezi Pozemkovým fondem České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci, tedy zda došlo mezi těmito subjekty ke vzniku účinků kumulativní intercese podle §531 odst. 2 občanského zákoníku, nebo ke vzniku účinků převzetí dluhu dle §534 občanského zákoníku. Důkazem, který k tomuto prokázání mohl bezesporu přispět, je smlouva o převzetí dluhu mezi Pozemkovým fondem České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci, ze dne 30. 10. 1996. Tento závěr však nic nevypovídá o tom, zda soudy měly ex officio povinnost tento důkaz provést. Rovněž nutno dodat, že vzájemný rozsah práv a povinností mezi uvedenými subjekty je pro hodnocení případu projednávaného Ústavním soudem v tomto řízení (z hlediska pasivní legitimace Pozemkového fondu České republiky v posuzovaném sporu), jak bude podrobněji rozvedeno dále, irelevantní.
Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti (k tomu viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 172, str. 224). Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze, zabýval se Ústavní soud průběhem odvolacího řízení a obsahem rozhodnutí, jímž bylo toto řízení završeno, a to z pohledu zásad spravedlivého procesu, jejichž nedodržení stěžovatel namítá. Ústavní soud již dříve judikoval, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (tak viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 663/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 57, str. 19 a násl.). Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by Městský soud postupoval v rozporu s těmito zásadami.
Jak již bylo zmíněno, nejpodstatnější pro posouzení oprávněnosti stěžovatelovy argumentace je hodnocení, zda měl odvolací soud povinnost provést důkaz, jehož provedení se stěžovatel domáhá, za podmínek stanovených ustanovením §120 odst. 3 občanského soudního řádu.
Je nepochybné, že důvodem vrácení věci Nejvyšším soudem k dalšímu řízení soudu prvního stupně bylo nedostatečné vyřešení otázky pasivní legitimace Pozemkového fondu České republiky v řízení. To samo však podle názoru Ústavního soudu nelze chápat jako nutnost aplikace §120 odst. 3 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 1 vyzval oba účastníky k tomu, aby uvedli, jakým způsobem převzal Pozemkový fond České republiky dluh za S. s. Z., s. p. v likvidaci, čímž aktivně učinil krok k vyrovnání informačního deficitu, který předchozí řízení vykazovalo. Vzhledem k tomu, že objasnění obsahu právního vztahu mezi Pozemkovým fondem České republiky a S. s. Z., s. p. v likvidaci, svědčilo podle hmotného práva stěžovateli, a jestliže také stěžovatel tvrdil určité skutečnosti o tomto vztahu, bylo na něm, aby navrhl důkazy k jejich provedení (§120 odst. 1 občanského soudního řádu).
Ustanovení první věty §120 odst. 3 občanského soudního řádu obsahuje modifikaci zásady projednací ve sporném řízení. Zakládá možnost soudu mimořádně provést ke zjištění skutkového stavu věci důkazy za situace, kdy by se účastníkům nepodařilo vlastní iniciativou dokonale objasnit sporné skutečnosti tak, aby soud mohl poskytnout spravedlivou ochranu subjektivním hmotným právům, jak vyplývá ostatně z §1 občanského soudního řádu. Toto oprávnění nelze chápat jako prostředek k vyrovnání nedostatků při nesení důkazního břemene některou ze stran. Právě takový přístup by znamenal porušení principu rovnosti zbraní, jenž by byl zásahem i do ústavněprávní zásady rovnosti stran v řízení, jak vyplývá z ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny (k tomu viz i Fasching, H. W.: Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrechts. Wien: Manz, 1984, str. 341 - 342).
Jestliže již soud prvního stupně učinil v souladu s kautelami vedení sporného řízení řadu kroků k podpoře procesní aktivity sporných stran k nápravě nedostatku, jímž bylo zatíženo podle zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu předchozí řízení, nelze požadovat po odvolacím soudu, aby suploval postupem podle §120 odst. 3 občanského soudního řádu nedostatky při nesení důkazního břemene některé ze stran. Za situace, kdy mohl stěžovatel navrhnout provedení důkazu inkriminovanou smlouvou v řízení před odvolacím soudem, jeví se jeho argumentace (uplatněná nadto až v rámci námitek obsažených v jím podaném dovolání a posléze v ústavní stížnosti), že soudy měly postupovat ve smyslu §120 odst. 3 občanského soudního řádu, nedůvodná.
Neobstojí ani námitka stěžovatele, že obecné soudy uplatňovaly postup podle §120 odst. 3 občanského soudního řádu ve prospěch Pozemkového fondu České republiky. Z obsahu spisu, jak bylo výše uvedeno, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ a žádal doklady od správce konkursní podstaty S. s. Z., s. p. v likvidaci, na stěžovatelův návrh, nikoliv v důsledku postupu podle uvedeného ustanovení občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu