ECLI:CZ:US:2004:2.US.281.03
sp. zn. II. ÚS 281/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003, č. j. 24 Co 445/2002-90, opravenému usnesením ze dne 14. dubna 2003, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. května 2002, č. j. 5 C 798/98-66, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozsudků krajského a okresního soudu, jimiž byla uznána povinnou zaplatit vedlejšímu účastníku, společnosti I., s. r. o., částku ve výši 11.897,- Kč s 19 % úrokem od 21. 12. 1995 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy"). Stěžovatelka zároveň požadovala, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil výkon napadených rozhodnutí.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že okresní a krajský soud nezhodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, rozhodnutí učinily v rozporu se zákonem a ustálenou soudní judikaturou a nepřihlédly ke všemu, co v průběhu celého řízení vyšlo najevo. Uvádí, že se soudy nezabývaly aplikací ustanovení §518 a §520 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), což by dle jejího názoru bylo v dané věci na místě. Nejzávažnější pochybení, zejména soudu odvolacího, stěžovatelka spatřuje v porušení zásady rovnosti účastníků při řešení předmětného sporu. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí nevysvětlil a neodůvodnil. Soudy rovněž uvěřily písemným tvrzením vedlejšího účastníka, která nebyla stěžovatelce nikdy zaslána, a neprovedly navržené důkazy, přičemž odvolací soud se zejména nevypořádal s otázkou výpovědi reprezentantky, přestože to ve svém usnesení, č. j. 24 Co 381/2001, ze dne 27. září 2001, doporučil Krajský soud v Praze. Stěžovatelka se domnívá, že vedlejší účastník jednal v rozporu s dobrými mravy a soudy obou stupňů opomenuly zahrnout do svých rozhodnutí existující soudní judikaturu. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. j. 25 Co 2198/98, ze dne 17. 8. 2000 a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01.
Na základě uvedených skutečností je stěžovatelka přesvědčena, že rozsudky krajského i okresního soudu byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť věc byla projednávána s velkými průtahy, na které soudy upozorňovala, čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jakož i zásada rovnosti účastníků sporu dle č. 96 Ústavy.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 5 C 798/98. Z tohoto spisu i z ústavní stížnosti zjistil, že dne 19. 10. 1994 uzavřela stěžovatelka s vedlejším účastníkem kupní smlouvu, již obecné soudy kvalifikovaly jako smlouvu o prodeji věci na objednávku dle §613 občanského zákoníku. Jejím předmětem byl prodej soupravy M. V. za kupní cenu 641 DEM, která měla být zaplacena ve splátkách. Krátce po podepsání smlouvy stěžovatelka odeslala vedlejšímu účastníku zrušovací dopis. Jelikož stěžovatelka nezaplatila smluvenou kupní cenu, vymáhal vedlejší účastník zhruba po třech letech dodržení kupní smlouvy soudní cestou, aniž by ji předtím vyzval k plnění.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 3. 2001, č. j. 5 C 798/98-15, byla stěžovatelka uznána povinnou zaplatit vedlejšímu účastníku částku 11.897,- Kč s 19% úrokem od 21. 12. 1995, neboť poslední splátka měla být zaplacena dne 20. 1. 1995. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. září 2001, č. j. 24 Co 381/2001-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že okresnímu soudu uložil, aby se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka uplatnila, a aby provedl další důkazy, zejména výslech svědkyně J. J. Okresní soud v Mělníku opět žalobě v celém rozsahu vyhověl. S výjimkou výslechu zmíněné svědkyně doplnil dle pokynů odvolacího soudu dokazování. V odůvodnění rozsudku se vyjádřil k námitkám stěžovatelky ohledně neplatnosti smlouvy, a to jednak v důsledku rozporu s dobrými mravy, jednak proto, že ji za žalobce uzavřela osoba, která k tomu nebyla oprávněná. Neztotožnil se ani s tvrzením stěžovatelky, že smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť z jejího vyjádření pouze vyplývá, že reprezentantka vedlejšího účastníka na stěžovatelku určitým způsobem naléhala, aby ji přemluvila k uzavření smlouvy. Takové okolnosti uzavírání kupní smlouvy však nemohl soud považovat za důvod odstoupení od smlouvy podle ustanovení §49 občanského zákoníku. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem z 30. ledna 2003, č. j. 24 Co 445/2002-90 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že dokazování bylo provedeno v míře dostatečné pro skutkové a právní posouzení věci. Zejména pokud jde o možné odstoupení od kupní smlouvy, v odůvodnění rozsudku soud uvedl, že předmětná smlouva takové ujednání neobsahuje a stěžovatelka ani žádný ze zákonných důvodů pro odstoupení netvrdila. Pokud namítala, že s reprezentantkou smlouvu dodatečně o možnost odstoupit doplnila, neunesla břemeno tvrzení za situace, kdy tvrdila, že tuto možnost dohodly ústně, neboť §40 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že písemná smlouva může být měněna pouze písemně. Za této situace by byl navrhovaný výslech svědkyně J. nadbytečný.
Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 20. 1. 2004 odkázal na závěry vyjádřené v odůvodnění rozsudku ze dne 30. ledna 2003, č. j. 24 Co 445/2002-90. Pokud jde o procesní postup obou soudů, závěr o porušení rovnosti účastníků předmětného sporu považuje za neodůvodněný.
Okresní soud v Mělníku ve vyjádření ze dne 2. dubna 2004 zcela odkázal na právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku ze dne 20. května 2002, č. j. 5 C 798/98-66.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka především zabývá výkladem jednotlivých ustanovení občanského zákoníku a polemizuje s právními závěry obecných soudů a s hodnocením důkazů, které provedly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavnímu soudu tak ani nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za protiústavní.
Z výše uvedeného je patrno, že v projednávané věci se jednalo o typický občanskoprávní spor mezi dlužníkem a věřitelem, spadající do kompetence obecných soudů, kterým výhradně přísluší zvažovat postup v soudním řízení, zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovat je na konkrétní případy. Dle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů v projednávané věci z mezí ústavnosti nevybočují. Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by uzavřená kupní smlouva byla neplatná nebo že by platně od smlouvy odstoupila, a skutečnost, že nebyla v soudním sporu úspěšná a neztotožňuje se s právními závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě vést k úvaze o porušení jejích ústavně zaručených práv. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, na než stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, vycházelo z odlišného skutkového stavu, a proto nemůže být pro posuzovanou věc považováno za relevantní.
Tvrzení stěžovatelky o porušení zásad spravedlivého procesu a rovnosti stran je nedůvodné, neboť ze spisu vedeného u okresního soudu plyne, že věc byla soudy řádně projednána a stěžovatelka, jako strana žalovaná, měla v řízení před obecnými soudy možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv, což však ani sama v plné míře nečinila, neboť se ve většině případů z ústního jednání omluvila. Z toho důvodu také nemůže Ústavní soud přijmout námitku, že písemná tvrzení vedlejšího účastníka jí nebyla nikdy zaslána.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům, a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Námitkami stěžovatelky se tedy náležitě zabývaly, a posléze svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou výpovědi reprezentantky, neboť odůvodnění jeho rozsudku svědčí o opaku. Jak ostatně Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, J. J., jejíž výslech stěžovatelka navrhovala, zemřela již 8. 9. 1997, tedy ještě přede dnem doručení návrhu na vydání platebního rozkazu okresnímu soudu.
V souladu se svojí konstantní judikaturou považuje dále Ústavní soud za nutné uvést, že vzhledem k tomu, že námitka průtahů v řízení je stěžovatelkou vznášena za stavu, kdy je již řízení pravomocně skončeno, nezakládá sama o sobě porušení čl. 38. odst. 2 Listiny. Důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (viz například rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 70/97 nebo IV. ÚS 202/02). Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku nebyla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy České republiky, v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, a nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti, Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu