ECLI:CZ:US:2004:2.US.30.04
sp. zn. II. ÚS 30/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného Mgr. Z. M., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2002, č. j. 27 (28) Co 554/2000-66, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a S., d. i., zastoupeného JUDr. I. D., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2002, č. j. 27 (28) Co 554/2000-66, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. května 2000, č. j. 63 C 100/98-32. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo vyhověno žalobě žalobce (vedlejšího účastníka) a žalovaný (stěžovatel) byl uznán povinným zaplatit žalobci částku v celkové výši 217.833 Kč spolu s příslušenstvím. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný převzal od žalobce zboží ve výše uvedené hodnotě, které včas nezaplatil. Tvrzení žalovaného, že uzavřel se žalobcem smlouvu komisionářskou, nebylo v řízení prokázáno.
Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného k zaplacení výše uvedené částky ztotožnil. Námitku žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce odvolací soud neuznal, neboť dospěl k závěru, že sice došlo k postoupení pohledávky na třetí osobu, ale protože tato osoba od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupila, nastala taková situace, jako kdyby smlouva o postoupení uzavřena nebyla. Na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva dle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."); na straně druhé žalovaný rovněž neunesl důkazní břemeno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva komisionářská dle §577 a násl. obch. zák., proto posoudil uplatněný nárok žalobce podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") jako bezdůvodné obohacení žalovaného, přičemž uzavřel, že žalobci vzniklo právo na peněžitou náhradu za plnění poskytnuté bez právního důvodu, a to v ceně obvyklé v době jeho získání, která je totožná s cenou účtovanou.
Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 32 Odo 299/2003-79, jako nepřípustné odmítnuto.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení věci, i proti nedostatkům v dokazování. Soud prvního stupně se podle jeho názoru nedokázal správně vypořádat s námitkou věci zahájené, s otázkou aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka a zejména pak zpochybnil závěr, že neunesl důkazní břemeno. V této souvislosti napadl způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s navrženými důkazy. Podle jeho názoru je porušením čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jestliže soud na jedné straně uvěřil v podstatě bez jakýchkoli dalších důkazů tvrzení jedné strany, a na straně druhé, i přes sice jen podpůrné důkazy stěžovatele, konstatoval neunesení důkazního břemene. Odvolací soud pak podle stěžovatele svým dalším postupem porušil zásadu rovnosti účastníků řízení tím, že posoudil danou věc jako bezdůvodné obohacení dle §451 a násl. obč. zák., když ani stěžovatel, ani vedlejší účastník neunesli důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že byla uzavřena komisionářská resp. kupní smlouva. Odvolací soud nemohl na základě skutkových tvrzení vedlejšího účastníka rozhodnout o zaplacení požadované částky z jiného důvodu, než z toho, který vedlejší účastník uplatnil. Postup odvolacího soudu by byl v pořádku pouze, pokud by vedlejší účastník navrhl změnu žaloby a požadoval vydání věcí, o které se stěžovatel bezdůvodně obohatil, popř. se domáhal peněžité náhrady, a soud by tuto změnu žaloby připustil. Vydání bezdůvodného obohacení nebylo vedlejším účastníkem řízení v průběhu celého řízení před obecnými soudu požadováno.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Brně. Ohledně námitky překážky věci zahájené uvedl, že byla vznesena neurčitě a při řízení u odvolacího soudu na ní stěžovatel již netrval. K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobce konstatoval, že v době projednávání předmětné věci se podle občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), účinného v té době, nerozhodovalo usnesením o procesním nástupnictví při singulární sukcesi, takže vedlejší účastník sice na čas ztratil postoupením pohledávky svou aktivní legitimaci, ale tuto posléze po odstoupení postupníka od smlouvy opět nabyl. Ohledně námitky porušení rovnosti účastníků řízení krajský soud uvedl, že v průběhu řízení nebyl ani jeden z účastníků zvýhodňován, či znevýhodňován. Stěžovateli byl dán dostatečný prostor k doplnění skutkových tvrzení, o čemž, jakož i o následcích, byl řádně poučen. Posouzení věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení bylo dle názoru krajského soudu v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která rovněž nalezla odraz při novelizaci o. s. ř. v ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., ve znění platném po 1. 1. 2003. I když v době rozhodování krajského soudu toto ustanovení ještě neplatilo, má krajský soud zato, že jeho postup byl správný a nebylo třeba vyzývat žalobce ke změně žaloby. Protože stěžovatel nebyl schopen prokázat, že má dodané zboží dosud na skladě, přistoupil krajský soud k uložení navrácení bezdůvodného obohacení formou peněžité náhrady ve smyslu ustanovení §458 odst. 1 obč. zák.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před obecnými soudy nebyl žádný z účastníků zkrácen na svých procesních právech a zásada rovnosti účastníků byla zachována. Obecné soudy se rovněž vypořádaly se všemi důkazy a důkazními návrhy.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i aplikace jednoduchého práva při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval především ústavněprávní argumentací stěžovatele ve vztahu k pochybením obecných soudů ohledně porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Ze spisu vyžádaného od Městského soudu v Brně vyplývá, že v řízení byly splněny všechny procesní náležitosti. Soudy obou stupňů poskytly oběma stranám dostatek prostoru k tomu, aby ke svým tvrzením předložily důkazy. Stěžovateli bylo umožněno se vyjádřit ke všem důkazům a rovněž byl poučen o možnosti vznášet a podávat vlastní důkazní návrhy, které by osvětlily danou problematiku. Soudy řádně objasnily a zdůvodnily, které skutečnosti byly provedenými důkazy v řízení zjištěny a které nikoli. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Námitku stěžovatele, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny, nepovažuje tedy Ústavní soud za důvodnou.
Ohledně námitky posouzení věci odvolacím soudem jako bezdůvodného obohacení Ústavní soud poukazuje na to, že obecně platí, že soudy nejsou vázány právním názorem účastníků řízení. Spor byl vedle dalších otázek (aktivní legitimace žalobce, překážka věci zahájené) veden účastníky především o to, zda se jednalo o smlouvu kupní či komisionářskou. Pokud účastníci (žalobce) nenavrhovali jiné právní posouzení, ale soud přesto dospěl k jinému právnímu závěru, mohl tak učinit tehdy, pokud by skutková zjištění odůvodňovala toto jiné právní posouzení. V daném případě skutková zjištění, výsledky provedeného dokazování i okolnosti případu umožňovaly odvolacímu soudu udělat tento odlišný právní závěr. V řízení bylo prokázáno (např. dodacími listy žalobce), že stěžovatel odebral zboží v hodnotě, o kterou se vedl spor. Stěžovatel dále skutečnost, že mu byly vystaveny faktury za zboží, jehož zaplacení se žalobce domáhal, nezpochybnil a navíc sám vznesl námitku započtení vůči pohledávce žalobce v uvedené výši. Nebylo tedy v rozporu s ústavněprávními předpisy, aby soud v daném případě podřídil uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolávali účastníci řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu