ECLI:CZ:US:2004:2.US.321.02
sp. zn. II. ÚS 321/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. Š., zastoupené JUDr. J. N., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2002, čj. 16 Ca 247/2001-50, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 5. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedený v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 247/01, z něhož zjistil následující:
Finanční úřad v Litoměřicích (dále jen "správce daně") vydal dne 12. 7. 2000 dodatečné platební výměry, jimiž stěžovatelce vyměřil daň z příjmů fyzických osob, a to za rok 1995 výměrem č. 1000000530, čj. 56472/00/196911/5890, ve výši 12.284,-Kč, za rok 1996 výměrem č. 1000000532, čj. 56532/00/196911/5890, ve výši 572.200,-Kč a za rok 1997 výměrem č. 1000000533, čj. 56564/00/196911/5890, ve výši 549.000,-Kč. Stěžovatelka se proti dodatečným platebním výměrům odvolala.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "vedlejší účastník") odvolání zamítlo rozhodnutími ze dne 30. 5. 2001, čj. 17547/110/00, čj. 17547/110/1/00 a čj. 17547/110/2/00. Rozhodnutí přezkoumalo dle §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Postup správce daně shledalo zákonným. Stěžovatelka podala proti rozhodnutím vedlejšího účastníka žaloby dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.").
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 2. 2002, čj. 16 Ca 247/2001-50, spojil žaloby ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 16 Ca 247/01 (výrok I.), žaloby zamítl (výrok II.) a stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žaloby spolu věcně souvisí a týkají se týchž účastníků řízení. Upozornil na to, že soud při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí, jež je opřeno o ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, se zabývá tím, zda vedlejší účastník dostál své povinnosti přezkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití způsobu stanovení daně podle pomůcek, neboť jiné oprávnění mu zákon nesvěřuje. Soud se postupně vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami stěžovatelky. Důvodnou shledal toliko námitku, že jí nebyly přes podanou žádost sděleny důvody dle §32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, a že s ní nebyla zpráva o daňové kontrole osobně projednána. Dospěl ovšem k závěru, že tato pochybení sama o sobě nezpůsobují nezákonnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatelka napadla tento rozsudek projednávanou ústavní stížností. Namítá, že jí nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu, čímž správní orgány i soud porušily zásadu rovnosti zbraní, a tím i právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu o spojení věcí ke společnému projednání. Poukazuje na to, že jde o tři samostatná rozhodnutí, týkající se jiného zdaňovacího období a jiné výše daně. Použití ustanovení §112 o.s.ř. je dle stěžovatelky pojmově vyloučeno. Není jí dále zřejmé, proč soud nepřihlédl k námitce, že jí nebyly sděleny důvody rozdílu mezi stanoveným základem daně a daněmi v řízení uznanými. Má i za to, že jí namítaná obecnost výzev správce daně byla v žalobě dostatečně konkretizována a soud se měl její námitkou věcně zabývat. Nesouhlasí ani s argumentem soudu, že pozastavením výkonu advokacie právnímu zástupci stěžovatelky jeho plná moc nezanikla. Je přesvědčena, že ji nebyl oprávněn v probíhajícím daňovém řízení zastupovat. Pokud přijal korespondenci pro stěžovatelku, takové doručení není řádným doručením dle §17 zákona o správě daní a poplatků. Soud neshledal za důležitou ani argumentaci ohledně uložení nezákonné pokuty za účetnictví, i když správní orgán použil pokutu jako podklad pro rozhodnutí o stanovení základu daně podle pomůcek. Stěžovatelka se přes konstatování soudu, že neprojednání zprávy o daňové kontrole není nezbytnou podmínkou k vystavení dodatečných platebních výměrů, domnívá, že v jejím případě neprojednání zprávy bylo zásadním porušením jejích práv, neboť v případě doměření daně podle pomůcek je podkladem právě zpráva o daňové kontrole.
Za nejpodstatnější námitku proti celému procesu označuje nepřípustnost použití pomůcek jako podkladu pro dodatečné vyměření daně. V této souvislosti poukazuje na svůj návrh na provedení výslechu svědků, jemuž správce daně nevyhověl. Soud pak argumentoval tím, že stěžovatelka neprokázala svá tvrzení a správce daně se musel uchýlit k pomůckám. Připomíná soudem užitý zužující výklad ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, že správce daně není povinen dokazovat cokoli (s výjimkou skutečností uvedených v §31 odst. 8 tohoto zákona), a domnívá se, že předpokladem postupu správce daně vyměřit daň dle pomůcek, je jeho neúspěšný pokus o získání důkazních prostředků, a to i bez součinnosti daňového subjektu. Tvrdí, že stanovení daně podle pomůcek je krajním řešením v dokazování, kdy daňový subjekt nespolupracuje.
Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že postupem soudu, jenž se v souladu s platnou právní úpravou zabýval toliko zkoumáním zákonnosti správního rozhodnutí, bylo zasaženo do jejího práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť bylo znemožněno posouzení skutkové stránky věci. Poukazuje v této souvislosti na závěry Ústavního soudu, vyslovené v nálezu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, jímž byla zrušena celá část pátá občanského soudního řádu. Tvrdí, že věc nebyla posouzena nestranným a nezávislým soudem v celém rozsahu, jak požaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť byla rozhodována podle procesního předpisu, jehož neústavnost konstatoval Ústavní soud.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejšího účastníka řízení Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž dle svého mínění dostatečně přesvědčivě vyjádřil právní názor k dané problematice.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření reagovalo na námitky stěžovatelky, jež se týkaly řízení před správními orgány. Uvedlo, že stěžovatelka měla možnost nahlédnout do spisu u správce daně dle místa svého trvalého bydliště, které postupně měnila a kam byl spis dle místní příslušnosti předáván. Měla k dispozici zprávu o kontrole a všechna vydaná rozhodnutí. Nebylo jí umožněno nahlédnout do pomůcek (§23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků), aby správce daně zachoval v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. K uložené pokutě za účetnictví uvedlo, že po zahájení daňové kontroly vyzval správce daně stěžovatelku k předložení účetnictví a prokázání výše příjmů a výdajů za uvedená zdaňovací období. Ta v odpovědi na výzvy pouze uvedla, že již předložila vše, co měla v držení, s tím, že ostatní účetní a daňové doklady jí byly odcizeny. Tvrzené skutečnosti mohla ovšem prokázat jiným způsobem, což neučinila. Ke způsobu projednání zprávy o daňové kontrole vedlejší účastník uvedl, že zpráva byla stěžovatelce doručena poštou s ohledem na to, že k osobnímu projednání se nedostavila. Nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že správce daně byl povinen vyslechnout svědky, které v průběhu daňové kontroly navrhla. Poukázal na ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a uvedl, že správce daně posuzuje věrohodnost důkazních prostředků a rozhoduje o jejich osvědčení jako důkazu. Z ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků nelze dovodit, že správce daně je povinen provést všechny důkazy navržené účastníky. Upozornil, že v daňovém řízení platí zásada projednací, což znamená, že správce daně postupuje při dokazování v úzké součinnosti s daňovým subjektem, ale je na něm, aby posoudil, které z navržených důkazů je třeba provést. K námitce, že správce daně se měl před tím, než přešel na pomůcky, o získání důkazních prostředků alespoň neúspěšně pokusit bez součinnosti daňového subjektu, vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka byla opakovaně vyzývána k předložení účetních dokladů, písemností a jiných důkazních prostředků potřebných pro správné stanovení daňové povinnosti za roky 1995 až 1997 a k podání vysvětlení. Byla poučena o oprávnění stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. V odpovědi na první výzvu uvedla, že předložila vše, co měla v držení. O odcizení účetnictví a dalších dokladů předložila potvrzení policie. Na základě tohoto sdělení jí správce daně zaslal další výzvu, v níž požadoval, aby ve stanovené lhůtě podala příslušná vysvětlení. Protože na výzvu neodpověděla, nemohl daň stanovit dokazováním. Vedlejší účastník závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek potvrdil.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem soudu, který v projednávaném případě shledal naplnění podmínek ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pro stanovení daně podle pomůcek. Stěžovatelka přitom zvolila argumentaci, jež se obsahově shoduje s námitkami vznesenými již v řízení před tímto orgánem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního se může zabývat pouze tím, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti, zda evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda snad nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Nutno vyjít z rozsahu přezkumné povinnosti vedlejšího účastníka, který postupoval v projednávané věci podle ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Dle jeho věty prvé a druhé, směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že byly tyto zákonné podmínky dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Právě citovaným ustanovením byl pak následně vázán i správní soud, který mohl toliko posoudit, byla-li rozhodnutí vedlejšího účastníka, dle nichž byly podmínky pro stanovení daně podle pomůcek naplněny, v souladu se zákonem.
Podle ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků platí, že nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejich průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Posouzení konkrétních okolností případu a zhodnocení, zda v dané věci byl na místě postup podle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, je dle názoru Ústavního soudu úkolem vyplývajícím z jednoduchého práva, a tudíž primárně věcí finančních orgánů a následně obecného soudu. Tyto orgány i soud se danou otázkou podrobně zabývaly, přičemž, jak lze dovodit z příslušného spisového materiálu i odůvodnění jejich rozhodnutí, postup správce daně nelze hodnotit jako svévolný. Ve výzvách, které byly stěžovatelce v průběhu daňové kontroly zaslány, správce daně požadoval doložení konkrétních účetních dokladů a účetních písemností, popř. jiných důkazních prostředků rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti, a vysvětlení k předloženým dokladům. Stěžovatelka měla tedy možnost, aby správnost vykázaného základu daně i výši daně za jednotlivá kontrolovaná zdaňovací období prokázala. Své možnosti však nevyužila. I když správci daně předložila potvrzení o odcizení svého účetnictví za r. 1995 a 1996, mohla na základě výzev doložit i jiné účetní doklady a písemnosti nebo jiné skutečnosti prokazující hospodářské a účetní operace. Předložené účetnictví za rok 1997 vedla, pokud jde o jeho úplnost, věrohodnost, průkaznost a správnost, v rozporu se zákonem o účetnictví. Správní orgán proto dospěl k odpovídajícímu závěru, že stěžovatelka neprokázala ani nedoložila správnost údajů, které uvedla v daňovém přiznání. Nesplnila tedy svou zákonnou povinnost stanovenou ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Neunesla tak své důkazní břemeno. Protože nebylo možno za daných okolností stanovit daň dokazováním, správce daně přikročil k jejímu stanovení podle pomůcek. Jak již Ústavní soud konstatoval dříve, je v zásadě na rozhodnutí správce daně, jaké pomůcky použije, nejde-li o zjevnou svévoli (srov. II. ÚS 385/02). Ta však v postupu finančního orgánu zjištěna nebyla. Rovněž soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka - se zřetelem k důvodům uvedeným v žalobách - argumentoval přesvědčivě a plně dostál svým zákonným procesním povinnostem. Výklad ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, jejž stěžovatelka kritizuje, je výkladem toliko práva jednoduchého, který v daném případě nedosahuje ústavněprávní dimenze. Ústavní soud je navíc přesvědčen, že citované ustanovení se týká péče správce daně o co neúplnější zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti. Pokud stěžovatelka poukazuje na údajný neakceptovaný návrh na výslech svědků, Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku v odvolacím řízení neuváděla a vedlejší účastník ji proto nemohl přezkoumat a vypořádat se s ní. Ústavní soud má za to, že závěrům finančních orgánů i soudu o tom, že v projednávaném případě nastaly okolnosti pro stanovení daně podle pomůcek, neboť u správce daně důvodně vznikly pochybnosti o přiznaných příjmech, a že stěžovatelka neprokázala oprávněnost svých tvrzení, přičemž tato možnost jí nebyla postupem finančních orgánů odepřena, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
V souvislosti s námitkou, že stěžovatelce nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu, čímž mělo být omezeno její právo na spravedlivý proces, Ústavní soud odkazuje na obsah spisového materiálu, z něhož nevyplývá, že by stěžovatelka prokázala zájem nahlédnout do správního spisu. Tento spis byl přinejmenším v období mezi dnem 31. 10. 2001 (kdy byl doručen Krajskému soudu v Ústí nad Labem) a dnem 27. 2. 2002 (kdy byl vyhlášen rozsudek) stěžovatelce k dispozici u Krajského soudu v Ústí nad Labem, kde do něj mohla nahlédnout. Této možnosti ovšem nevyužila. Její právo na spravedlivý proces tedy porušeno nebylo.
Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatelky nedomnívá, že by rozhodnutí o spojení žalob ke společnému projednání bylo v řízení o žalobách dle části páté občanského soudního řádu pojmově vyloučeno. Soud postupoval při spojení věcí dle §112 odst. 1 občanského soudního řádu, což mu umožňuje ustanovení §246c občanského soudního řádu. Byly splněny i předpoklady společného řízení o všech podaných žalobách, tj. věcná a místní příslušnost soudu, žaloby se týkaly týchž účastníků a skutkově spolu souvisely (předmětem všech napadených rozhodnutí byla dodatečně doměřená daň z příjmů fyzických osob za roky 1995 - 1997). Pokud tedy soud z důvodu hospodárnosti řízení spojil žaloby ke společnému projednání, rozhodl v mezích zákona, tedy ústavně konformním způsobem.
Pokud jde o námitku vadného doručení výzvy ze dne 28. 4. 1999, Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že právní zástupce stěžovatelky JUDr. R., jemuž byla výzva zaslána, neupozornil správce daně na pozastavení své činnosti advokáta. Na výzvu společně se stěžovatelkou reagoval a činil za ni i další úkony. Až poté, kdy Česká advokátní komora sdělila správci daně dopisem ze dne 30. 6. 1999, že tomuto advokátu byl dnem 29. 4. 1999 pozastaven výkon advokacie, JUDr. R. správci daně oznámil, že je zmocněncem stěžovatelky pro převzetí písemností. Ústavní soud má za to, že z ústavněprávního hlediska není pro danou věc důležité posouzení, zda JUDr. R. byl oprávněn stěžovatelku poté, co mu byl výkon advokacie pozastaven, zastupovat, neboť zákon o správě daní a poplatků nepředpokládal v rozhodné době povinnost advokátního zastoupení. Rozhodující je, zda výzva správce daně z 28. 4. 1999, jíž byla stěžovatelka vyzvána k doložení účetních dokladů za rok 1997 a současně upozorněna na možnost použití pomůcek, se dostala do sféry dispozice stěžovatelky. Stěžovatelka nepopírá, že byla s výzvou seznámena. Navíc na ni reagovala podáním ze dne 18. 5. 1999. Jenom z okolnosti, že výzva byla doručena advokátovi, kterému byl pozastaven výkon advokacie, nelze tudíž vyvozovat pro stěžovatelku negativní důsledky, jež by byly způsobilé zasáhnout do ústavní roviny.
Stejně tak nelze akceptovat námitku, že "správní soud při své argumentaci ohledně pokuty za účetnictví neshledává tuto argumentaci důležitou". Soud dostatečně jasně uvedl, proč rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o účetnictví není podkladovým rozhodnutím pro vyměření daně. Právem poukázal i na to, že posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty nepřicházelo v tomto řízení v úvahu. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku i z rozhodnutí vedlejšího účastníka zřetelně vyplývá, že samotné uložení pokuty dle zákona o účetnictví nebylo důvodem pro postup vyměření daně podle pomůcek.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že v době vydání dodatečných platebních výměrů s ní nebyla řádně projednána zpráva o daňové kontrole. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i soud, jenž konstatoval, že doručení zprávy daňovému subjektu nelze považovat za její řádné projednání ve smyslu ustanovení §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. V daném případě bylo proto nutno zvážit, zda toto porušení zákona mělo vliv na zákonnost dodatečných platebních výměrů. Touto otázkou se soud dostatečně zabýval. Vyšel ze skutečnosti, že zpráva o daňové kontrole byla stěžovatelce fakticky předána. Byla jí tudíž dána možnost, aby se k ní vyjádřila a popřípadě vznesla námitky. To také stěžovatelka učinila písemným podáním, na něž správce daně dne 19. 6. 2000, tj. před vydáním dodatečných platebních výměrů, reagoval. Ústavní soud má za to, že uvedeným postupem (byť učiněným v rozporu s ustanovením §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků) byl naplněn účel projednání zprávy o daňové kontrole, jímž je možnost uplatnění námitek a návrhů kontrolovaným daňovým subjektem a jejich posouzení správcem daně. Za dané situace tak nelze dojít k závěru, že by nesprávný postup při projednání zprávy o daňové kontrole ovlivnil zákonnost dodatečných platebních výměrů. K postupu při vydání těchto výměrů, jemuž nelze z ústavního hlediska nic vytknout, se Ústavní soud vyjádřil při hodnocení námitky stěžovatelky stran stanovení daně podle pomůcek.
Stěžovatelka konečně s odkazem na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy namítá, že bylo rozhodováno podle procesního předpisu, jehož neústavnost následně konstatoval Ústavní soud. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávaný případ nedopadá. Podle věty první uvedeného ustanovení platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Evropská komise pro lidská práva (dále jen "EKLP") a následně i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") systematicky judikovaly, že spory v oblasti daňové, přes svůj nesporný finanční dopad na plátce daně, nemají povahu "občanského práva či závazku" (srov. rozhodnutí EKLP o stížnostech č. 1904, 2029, 2094 a 2217/1964 nebo rozsudek ESLP ve věci Ferrazzini proti Itálii, 2001, §29) Uvedený názor zohlednil Ústavní soud i v projednávané věci.
K problematice jednoinstančního řízení se Ústavní soud negativně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, jímž zrušil část pátou občanského soudního řádu. Vykonatelnost tohoto výroku ovšem odložil do 31. 12. 2002. S ohledem na princip právní jistoty proto nyní nemůže zrušit rozhodnutí obecného soudu, vydané na základě právní úpravy účinné v době jeho vydání (srov. II. ÚS 81/02).
K samotné námitce stěžovatelky, že tehdy platná úprava správního soudnictví neumožňovala posoudit skutkovou stránku věci, Ústavní soud konstatuje, že ustanovení §250 odst. 1 o.s.ř., platné v době rozhodování soudu (i přes své znění) nevylučovalo provést dokazování soudem, což připouštěla i obecně uznávaná odborná literatura. I tuto námitku tudíž shledal nedůvodnou.
Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, že jako orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do pravomoci obecných soudů zasahovat pouze tehdy, pokud obecné soudy nepostupovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. V daném případě neshledal, že by postupem a rozhodnutím soudu došlo k upření práva zakotveného v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelka využila svého oprávnění domáhat se ochrany svých práv. Správní soud se v mezích důvodů uplatněných v žalobě všemi relevantními souvislostmi patřičně zabýval, vypořádal se s žalobními námitkami a vyvodil závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. Skutečnost, že by některý ze žalobních důvodů zůstal obecným soudem opomenut, stěžovatelka nenamítá. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem, jakým soud o vznesených námitkách rozhodl, což ovšem opodstatněnost ústavní stížnosti založit samo o sobě nemůže. V prostém uložení daňové povinnosti coby výsledku pro stěžovatelku nepříznivému, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny.
Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že stěžovatelka podala obsahově shodnou ústavní stížnost i proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2002, čj. 16 Ca 246/01-46. V řízení, jež vydání rozsudku předcházelo, byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Litoměřicích o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1995 a 1. - 4. čtvrtletí roků 1996 a 1997. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a svým usnesením ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 258/02, ji odmítl.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu