ECLI:CZ:US:2004:2.US.324.02
sp. zn. II. ÚS 324/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky F. P., zastoupené advokátkou JUDr. E. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2002, čj. 19 Co 388/2000-58, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 3. 2000, čj. 6 C 122/99-47, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení a D. V., zastoupené advokátkou JUDr. T. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 5. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově uvedené v záhlaví. Tvrdí, že oba soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tím i ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil a vedlejší účastnici zavázal nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 6 C 122/99, z něhož zjistil následující:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 1. 6. 1999 a rozšířenou v průběhu řízení se stěžovatelka domáhala po žalované D. V. (dále jen "vedlejší účastnice") vydání osobního automobilu Renault 9 1,4 VF 1L42300, výrobní číslo VF 1L42300D0060811, rok výroby 1982, SPZ PVD 49-82, a přenosné černobílé televize značky MERKUR, výrobní číslo 1899928.
Okresní soud v Prostějově zamítl žalobu rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, čj. 6 C 122/99-47. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Přihlédl k dikci ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a konstatoval, že žaloba může být úspěšná za splnění podmínky, že stěžovatelka má vlastnické právo k věcem, jež žádá vydat, a že je tedy aktivně legitimována k podání žaloby. Vyšel z kupní smlouvy ze dne 16. 11. 1998, uzavřené mezi A. P., provozovatelem autobazaru, a žalobkyní jako kupující, a z plné moci, již předchozí vlastník vozidla P. R. udělil dne 30. 11. 1998 A. P. k zastupování ve věci prodeje předmětného vozidla. Dospěl k závěru, že kupní smlouva je neplatná, neboť v době jejího uzavření nebyl A. P. k prodeji automobilu zmocněn, tedy oprávněn. Za irelevantní označil další skutečnosti, jež byly předmětem dokazování (jaké a čí finanční prostředky byly na zakoupení automobilu použity, účel jeho pořízení apod.). Zápis u dopravního inspektorátu označil za evidenční záležitost, jež neprokazuje vlastnické právo k automobilu. Uzavřel, že na základě neplatné kupní smlouvy se stěžovatelka nemohla stát vlastníkem předmětného vozidla, a nemůže být tudíž úspěšná se žalobou na ochranu vlastnického práva. K takové žalobě není aktivně legitimována.
Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala. Namítala, že soud vyvodil nesprávné právní závěry, když z řízení vyplynulo, že předchozí vlastník předal své vozidlo autobazaru A. P. s pokynem, aby je prodal třetí osobě. Tvrdila, že A. P. vystupoval jako zprostředkovatel, nikoli jako smluvní strana, a měl též plnou moc od předcházejícího vlastníka.
Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, čj. 19 Co 388/2000-58. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem a uvedl, že skutková zjištění nebyla v zásadě zpochybněna ani účastníky řízení. V návaznosti na prokázaný skutkový stav přisvědčil i právním závěrům soudu prvního stupně. Smlouvu z 16. 11. 1998 označil po obsahové stránce za velmi špatnou, neboť se vydává za kupní smlouvu a přitom obsahuje ustanovení o podmínkách zprostředkování prodeje. Schází v ní ovšem údaj o prodávajícím. Výkladem lze dospět k jedinému závěru, že prodávajícím byl A. P., s nímž také stěžovatelka jednala. Ten však předmětný automobil svým jménem prodat nemohl a ze smlouvy nevyplývá, že by jednal za vlastníka automobilu. Plnou moc mu vlastník udělil až 30. 11. 1998. Předpokladem platnosti kupní smlouvy je, aby ji stěžovatelka uzavřela přímo s původním vlastníkem, případně s vlastníkem zastoupeným A. P. Přitom vědomost stěžovatelky, že uzavírá kupní smlouvu s P. R., s nímž nikdy nejednala, ze spisu nevyplývá. Naopak z obsahu spisu je zjevné, že konstrukci o tom, že smlouvu uzavřela ústně s původním vlastníkem, zastoupeným A. P., vytvořila dodatečně ve snaze dosáhnout splnění podmínek pro platný převod vozu. Odvolací soud upozornil na to, že A. P. neměl ani písemnou smlouvu o obstarání prodeje věci, kterou by uzavřel s P. R. Pro její absenci by nemohla být platná ani případná kupní smlouva mezi A. P. a stěžovatelkou. Uzavřel, že žádný z právních závěrů přicházejících v úvahu dle obsahu spisu nesvědčí ve prospěch vlastnictví stěžovatelky.
Stěžovatelka napadla obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Má za to, že soudy z podrobně provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry. Vyslovila názor, že soudy chybně interpretovaly ustanovení občanského zákoníku, když odkazují toliko na jeho ustanovení §32 odst. 1 a dovozují, že z právního úkonu nevyplývá, že by pan P. jednal za jiného. Poukazuje na ustanovení §133 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož není písemná forma smlouvy zákonem vyžadována. K uzavření smlouvy je nezbytná shoda vůle smluvních subjektů o náležitostech smlouvy, k čemuž v projednávaném případě došlo nejpozději při přepisu vozidla, když dosavadní majitel udělil plnou moc panu P., o němž bylo stěžovatelce známo, že vystupuje jako zprostředkovatel prodeje. Obecné soudy měly při výkladu zákona přihlédnout i k ustanovení §35 odst. 3 občanského zákoníku. Má za to, že v dané věci byly obě složky právního úkonu (vůle a její adekvátní projev) dány, jak vyplývá ze skutečností, které byly zjištěny dokazováním. Kupní smlouvu ze dne 16. 11. 1998 nepovažuje za listinu s konstitutivními účinky, ale jako dokument, deklarující, že k právnímu úkonu došlo. Pokud by i šlo o právní úkon konstitutivní s vadou mající za následek jeho neplatnost, byla tato vada dodatečně zhojena udělením plné moci ze dne 30. 11. 1998. Nedostatky kupní smlouvy nelze přičítat k její tíži. Je třeba přihlédnout i k dobré víře subjektů smlouvy. Ze zásady dobré víry lze dovodit, že zákon má být vykládán tak, aby nebyl poškozen ten, kdo jednal v dobré víře, že jedná po právu. Stěžovatelka tvrdí, že interpretace právního předpisu, na jejímž základě dospěl soud k závěru, že není aktivně legitimována k podání žaloby na vydání věci, vybočuje z mezí ústavnosti. Výše zmíněnou interpretací a aplikací soudy zasáhly do podstaty a smyslu vlastnického práva a porušily i své povinnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Při výčtu obecných pravidel přezkumu Ústavního soudu odkazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 188/94, I. ÚS 324/99 a III. ÚS 345/2000. Uvádí, že je zcela nemajetná, plně odkázaná na starobní důchod, a žádá, aby Ústavní soud zavázal vedlejší účastnici nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně a vedlejší účastnici řízení D. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření uvedl, že vycházel ze zjištěného skutkového stavu, proti němuž stěžovatelka v průběhu řízení nevznesla žádné námitky. Stěžovatelka dovozuje, že kupní smlouvu ze dne 16. 11. 1998, kterou soudy vyhodnotily jako neplatnou, nelze považovat za listinu s konstitutivními účinky, ale jako dokument deklarující, že k právnímu úkonu došlo, přičemž poukazuje na ustanovení §35 odst. 3 občanského zákoníku, jež upravuje zákonné interpretační pravidlo právních úkonů vyjádřených jinak než slovy. Soud se s jejími závěry neztotožňuje. Nad rámec odůvodnění rozsudku konstatuje, že i uzavření konkludentní smlouvy vyžaduje projevy vůle obou smluvních stran včetně shody na obsahu smlouvy. Takové projevy vůle musí vždy vycházet z vědomí každého z účastníků smlouvy o uzavírané dohodě i z vědomí o neplatnosti předchozí písemně uzavřené smlouvy. Nic takového z obsahu spisu a provedených důkazů ani z tvrzení stěžovatelky v průběhu řízení před obecnými soudy nevyplynulo. Stěžovatelka proto nemohla konkludentně projevit vůli k uzavření jiné dohody se stejným obsahem. Okresní soud upozornil, že nedostatky vůle nelze odstraňovat výkladem podle ustanovení §35 odst. 3 občanského zákoníku, který předpokládá, že vůle je daná a byla platně projevena. Připomněl, že vady smlouvy ze dne 16. 11. 1998 zakládají její absolutní neplatnost. Soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Taková neplatnost působí od počátku a nelze ji konvalidovat ani dodatečným udělením plné moci. Soud je přesvědčen, že nedošlo k nesprávné interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, která by měla za následek porušení základních práv stěžovatelky. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na to, že v řízení bylo rozhodováno na základě provedených důkazů a v souladu s procesními předpisy. Stěžovatelka, která nebyla před obecnými soudy úspěšná, se v podstatě domáhá revize rozhodnutí. Nelze pominout, že občanskoprávní soudní řízení je konstruováno jako řízení zásadně dvoustupňové. Pokud by Ústavní soud přezkoumával, zda výklad ustanovení občanského zákoníku obecnými soudy je správný, stal by se další odvolací instancí. Soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, když se domnívá, že by nebylo správné nad jeho rámec cokoli dalšího dodávat. Upozornil, že stěžovatelka měla možnost pro případ potvrzení rozsudku odvolacím soudem, požadovat založení práva dovolání, což neučinila. Závěrem odvolací soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření vyslovila názor, že kupní smlouva z 16. 11. 1998 je neplatná, neboť byla uzavřena mezi subjektem, jenž nebyl vlastníkem předmětného vozidla, a ze smlouvy není patrno, že by úkon činil v zastoupení. Dohoda o plné moci byla uzavřena až dodatečně. Platné právo neumožňuje zpětné zhojení vad absolutně neplatných právních úkonů. Stěžovatelka se nikdy nemohla stát vlastnicí automobilu, neboť ani A. P. nebyl v době uzavření tohoto právního úkonu jeho vlastníkem. Nemohl na ni tedy převést více práv, než měl on sám. Upozornila, že článek 11 Listiny chrání vlastnické právo již existující, konstituované a nikoli právní nárok na ně, jak tvrdí stěžovatelka. Tvrzení stěžovatelky, že je nemajetná a plně odkázaná na starobní důchod, označila za lživé a znevažující postavení Ústavního soudu. Uvedla, že stěžovatelka vlastní nemovitosti v Prostějově, J. K. 7. Odmítá proto návrh usnesení, jímž má Ústavní soud rozhodnout o nákladech řízení stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví i právo na soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že napadá právní závěry obecných soudů, zabýval se Ústavní soud důvodností ústavní stížnosti z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je současně porušeno ústavně zaručené právo.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že soudy chybnou interpretací a aplikací příslušných ustanovení občanského zákoníku vyvodily nesprávné právní závěry stran neexistence jejího vlastnického práva k předmětnému vozu i chybějící aktivní legitimace k podání žaloby na vydání tohoto vozidla. Ústavní soud se tudíž zabýval tím, zda se interpretace a aplikace použitých ustanovení jednoduchého práva nedostaly do příkrého rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti.
Z hlediska ústavněprávního je tedy třeba posoudit otázku, zda stěžovatelka nabyla na základě předložené kupní smlouvy ze dne 16. 11. 1998 vlastnické právo k předmětnému automobilu. Zodpovězení této otázky se odvíjí od posouzení platnosti této kupní smlouvy. Občanský zákoník coby předpis práva jednoduchého rozlišuje absolutní a relativní neplatnost právního úkonu. Absolutní neplatnost působí přímo ze zákona, a to od počátku. Subjektivní občanská práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního úkonu proto vůbec nevzniknou. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti s ohledem na veřejný zájem i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. U vady způsobující absolutní neplatnost právního úkonu nemůže dojít ani k následné konvalidaci (srov. IV. ÚS 144/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, nález č. 101).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, oba soudy dospěly na základě zjištěného skutkového stavu, který nebyl účastníky zpochybněn, k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na vydání věci, neboť k ní neprokázala své vlastnické právo. Vyšly přitom z písemně uzavřené kupní smlouvy ze dne 16. 11. 1998, kterou shledaly absolutně neplatnou. Výkladem smlouvy totiž dospěly k závěru, že účastníkem smlouvy na straně prodávajícího byl majitel autobazaru A. P., jemuž nesvědčilo vlastnické právo k prodávané věci. Ústavně konformním způsobem v souladu s platnou právní úpravou vysvětlily, proč tato osoba nemohla vystupovat jako zprostředkovatel. Uzavřely, že žádný z právních závěrů přicházejících v úvahu dle obsahu spisu nesvědčí ve prospěch vlastnictví stěžovatelky.
Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že v projednávané věci není písemná forma smlouvy zákonem vyžadována, a poukazuje na to, že ke shodě smluvních subjektů došlo nejpozději při přepisu vozidla, kdy původní vlastník vozidla dodatečně udělil majiteli autobazaru plnou moc k prodeji automobilu, čímž vadu smlouvy zhojil. Ústavní soud především odkazuje na ustanovení občanského zákoníku upravující předpoklady vzniku smlouvy, její právní účinky [§43a) až §44] a formu [§46]. Lze dát za pravdu stěžovatelce v tom, že v případě smlouvy o převodu movité věci zákon nevyžaduje písemnou formu. Pokud se ovšem účastníci dohodli na uzavření smlouvy v písemné podobě, je právně významná jen jejich vůle vyjádřená v písemném textu smlouvy a významné je dále to, aby v písemné formě byly zachyceny všechny podstatné náležitosti příslušné smlouvy. Pouhé záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu, o nichž se stěžovatelka zmiňuje, jsou právně irelevantní. Určitost projevu vůle smluvních stran je dána obsahem písemné smlouvy (jejího textu). Není-li však z tohoto textu smlouvy patrný její obsah, nestačí, že je snad tento obsah smlouvy účastníkům jasný (srov. Jehlička, Švestka, Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání 2003, str. 233). Nalézací soud postupoval tedy ústavně konformním způsobem, když vycházel toliko z písemného znění smlouvy a zkoumal ji ke dni jejího uzavření, nikoli ke dni přepisu na dopravním inspektorátu, jenž má toliko evidenční povahu. Chybějící náležitosti existující písemné smlouvy, které vedly k její absolutní neplatnosti, není možno odstraňovat ústním výkladem. Nedostatek hmotněprávního zastoupení nelze zhojit ani pozdějším uzavřením plné moci. Jak bylo uvedeno výše, u vady způsobující absolutní neplatnost právního úkonu nemůže dojít k následné konvalidaci.
Ústavní soud tudíž nesdílí námitku stěžovatelky, že obecné soudy posoudily věc po právní stránce nesprávně. K zásadám spravedlivého a nestranného procesu, jehož se stěžovatelka dovolává, patří i právo každého, aby soud při nalézání práva dbal zákonného postupu. Takovým postupem se rozumí respektování příslušných norem jednoduchého práva. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy z takových mezí vykročily a jednaly tím v rozporu s ústavními právy stěžovatelky. Její neúspěch v soudním sporu nelze proto sám o sobě považovat za porušení jejího práva na spravedlivé soudní řízení. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Stěžovatelka ovšem především namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jejího vlastnického práva, neboť tomuto právu neposkytly ochranu. K ochraně vlastnického práva se Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát vyjadřoval (srov. např. I. ÚS 115/94, II. ÚS 7/01). Dovodil, že ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli tvrzený nárok na ně. Ačkoli stěžovatelka namítá toliko porušení práva na vlastnictví tak, jak je chráněno Listinou, považoval Ústavní soud za potřebné posoudit, zda nedošlo k porušení tohoto práva ve světle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. ve světle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k ní.
Jak známo, Evropský soud pro lidská práva poskytuje ochranu nejen již "existujícímu majetku", nýbrž i takovému majetku, k němuž se vlastnické právo ještě nekonstituovalo, nicméně existuje "legitimní očekávání", že k jeho nabytí skutečně dojde. Evropský soud pro lidská práva požaduje, aby takové očekávání bylo dostatečně "konkrétní" a "objektivní", tedy, aby bylo založeno na zákonu či na rozhodnutí soudu (viz např. rozhodnutí ve věci Malhous proti České republice, Poláček proti České republice, Gratzinger proti České republice). S ohledem na uvedenou ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a s poukazem na předchozí část odůvodnění tohoto svého rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že stěžovatelka nedoložila ani "existující majetek" ani jeho "legitimní očekávání".
Ústavní soud dospěl v tomto svém rozhodnutí k závěru, že právní závěry obecných soudů odpovídají skutkovým zjištěním a jsou výsledkem ústavně konformního výkladu a aplikace příslušných ustanovení jednoduchého práva. Z toho důvodu musel nutně i konstatovat, že stěžovatelka nemohla nabýt majetku, jehož ochrany se domáhá, neboť druhou stranou "kupní smlouvy" nebyl vlastník daného majetku (vozidla). V souladu s obecnou zásadou právní nemo plus juris... tak nemohlo dojít ke vzniku vlastnického práva a stěžovatelka nemohla mít ani "legitimní očekávání" jeho vzniku. Pokud se stěžovatelka domnívá, že dodatečné udělení plné moci druhé straně "kupní smlouvy" zhojilo právní vadu této smlouvy, pak ani toto její tvrzení není založeno na "legitimním očekávání", neboť příslušná vada působí absolutní neplatnost právního úkonu, a k následné konvalidaci tak nemůže dojít. K tomuto závěru vede ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku a vychází z něj i ustálená judikatura Ústavního soudu (viz výše citovaný nález č. 101).
Článek 4 Listiny, na nějž stěžovatelka odkazuje, stanoví meze základních práv a svobod a je směrnicí pro tvorbu, výklad a používání dalších právních norem. Je zařazen mezi obecná ustanovení Listiny a je nutno ho vykládat ve spojení se základními právy a svobodami zakotvenými v hlavě druhé a násl. Listiny. Pokud jde o údajné porušení článku 90 Ústavy, Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou připomíná, že toto ustanovení představuje toliko institucionální záruku práva na soudní ochranu a neupravuje ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti proto nepodléhá.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem, v němž nebyla stěžovatelka se svým návrhem úspěšná, jí Ústavní soud nemohl přiznat nárok na náhradu nákladů řízení oproti vedlejší účastnici (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu