ECLI:CZ:US:2004:2.US.326.03
sp. zn. II. ÚS 326/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu M. P., zastoupeného Mgr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2002, č. j. 17 Co 358/2000-70, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, č. j. 32 Odo 942/2002-97, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu a navrhl jejich zrušení s tím, že postupem soudů v těchto věcech bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatel uzavřel dne 1. 10. 1993 s vlastníkem nemovitosti v Lipové ulici v Teplicích smlouvu o nájmu nebytových prostor. Se S. e., a. s. uzavřel stěžovatel dne 8. 10. 1993 kupní smlouvu o dodávce elektřiny maloodběratelům do zmíněného objektu, kde vykonával svou podnikatelskou činnost. Výše uvedený nájemní vztah byl ukončen ke dni 1. 4. 1994, objekt byl uzamčen a byl nepřístupný třetím osobám. K zániku smlouvy o dodávce elektřiny se S. e., a. s. nedošlo.
S. e., a. s. vystavila dne 31. 12. 1995 fakturu na částku 39.788,40 Kč za dodanou energii. Po jejím obdržení se stěžovatel dostavil do S. e., a. s., kde namítal nemožnost existence plnění, požádal o ukončení kupní smlouvy a demontáž elektroměru.
S. e., a. s. podala u Okresního soudu v Teplicích proti stěžovateli žalobu na zaplacení částky 39.788,40 Kč s příslušenstvím za dodanou elektrickou energii podle uvedené faktury. Soud žalobu svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č. j. 8 C 95/98-50, zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání S. e., a. s. rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, č. j. 17 Co 358/2000-70, změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit souzenou částku s příslušenstvím a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno především tím, že ve smyslu dodacích podmínek, které tvoří součást kupní smlouvy mezi stěžovatelem a S. e., a. s., bylo realizováno plnění, které je jejím předmětem, neboť k dodání došlo průchodem elektřiny přes měřicí zařízení. Stěžovatel neuplatnil reklamaci fakturované částky, jak vyžadovaly dohodnuté podmínky. Nepodařilo se mu tak prokázat, že množství dodané elektrické energie neodpovídá dodávce skutečné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, č. j. 32 Odo 942/2002-97, odmítnuto s odkazem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle názoru Nejvyššího soudu bylo dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu [§238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000] nepřípustné, neboť se jednalo o obchodní věc a peněžité plnění nepřevyšovalo částku 50.000,-- Kč.
Ústavní soud se seznámil s obsahem návrhu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána již tím, že podle svého odůvodnění usiluje o věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, ačkoliv takový postup je vyloučen, neboť posuzování otázek jednoduchého práva do pravomoci Ústavního soudu nespadá; to ovšem platí za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). Ústavní soud porušení uvedených principů ze strany obecných soudů neshledal.
Odvolacímu soudu stěžovatel především vytýká, že z odůvodnění jím vydaného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, nepřesvědčivost odůvodnění a absenci uvedení toho, o jaké důkazy opřel soud svá skutková zjištění. Podle názoru Ústavního soudu však obsah odůvodnění vytýkanými vadami netrpí. Podstata věci spočívá v tom, že pokud stěžovatel popíral výši částky, jež byla účtována za dodávku elektrické energie, měl - v souladu se zásadou pacta sunt servanda - uplatnit svá práva v režimu odpovědnosti za vady, který byl mezi stranami dohodnut (reklamací). Za situace, kdy tak ve sjednané lhůtě neučinil, svá hmotná práva pozbyl. Procesní obrana stěžovatele v řízení spočívala především v tom, že v době rozhodné nebyla v objektu, do nějž byla elektrická energie dodávána, vykonávána žádná činnost. To je však, jak rozvedl odvolací soud, pro posouzení vzájemných práv mezi stěžovatelem (kupujícím) a S. e., a. s. (prodávajícím) irelevantní.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran nesprávnosti poučení o dovolání v odvolacím rozhodnutí, podotýká Ústavní soud, že z ustanovení §157 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (viz ustanovení bodu 15. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.), nevyplývala povinnost odvolacího soudu poučit o mimořádném opravném prostředku. Soud tedy připojil poučení nad rámec povinností, stanovených mu zákonem. Ani ustanovení §157 odst. 1 občanského soudního řádu, v aktuálně účinném znění, nepředepisuje obsah poučení o opravném prostředku v tak konkrétní podobě, o které hovoří stěžovatel. Zákon soudu neukládá povinnost, aby v poučení uváděl existenci či splnění skutkových okolností rozhodných pro posouzení přípustnosti dovolání. Opačný postup odvolacího soudu by byl v rozporu s právem, neboť hodnocení přípustnosti dovolání in concreto přísluší pouze dovolacímu soudu.
Stěžovatel rovněž namítá, že se v posuzované věci nejednalo o obchodní věc, a dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu tudíž bylo přípustné. Svůj postoj opírá především o argumenty, že ve vydaných rozhodnutích nebyl stěžovatel nikdy jako podnikatel označen, v řízení nebyla nikdy řešena otázka, zda vykonává samostatně výdělečnou činnost, a že v době vzniku sporu se S. e., a. s. v dotčeném objektu neprovozoval podnikání a že se v posuzovaném případě nejednalo ve smyslu §9 odst. 3 občanského soudního řádu o obchodně závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Podle názoru Ústavního soudu není v daném případě pro závěr, zda se jedná z hlediska občanského soudního řádu o obchodní věc, podstatné, jestli vykonával v dané době stěžovatel podnikatelskou činnost či nikoliv. Ve věci rozhodoval věcně příslušný okresní soud. Z obsahu §9 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném v době podání žaloby, ani ve zněních později účinných, nevyplývá, že by skutkové okolnosti projednávané věci zakládaly věcnou příslušnost krajských soudů, proto odkaz stěžovatele na toto ustanovení neobstojí. Náležitostí žaloby, ani rozhodnutí nebyl údaj, zda bylo fyzické osobě - podnikateli, přiděleno identifikační číslo, jak uvádí stěžovatel (viz §79 odst. 1 a §157 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000). Při nedostatku vymezení pojmu "věc obchodní" v občanském soudním řádu je třeba věc posoudit se zřetelem ke hmotněprávní povaze právního vztahu (tak viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999 ve věci sp. zn. III. ÚS 297/99 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, usnesení č. 66, str. 357). Rozsah práv a povinností mezi stěžovatelem a Severočeskou energetikou, a. s. byl regulován ve smyslu §261 obchodního zákoníku jako obchodněprávní závazkový vztah podle části třetí obchodního zákoníku. Fakt, že se jedná o obchodněprávní závazek, vyplývá i z obsahu napadených rozhodnutí, neboť ta běžně argumentují s pomocí odkazů na ustanovení obchodního zákoníku.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jak stěžovatel tvrdí. Citované ustanovení garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu