ECLI:CZ:US:2004:2.US.327.03
sp. zn. II. ÚS 327/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. J. M. ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. V., zastoupeného JUDr. V. P., advokátkou, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, vyjádřeného v opatření ze dne 14. dubna 2003 č. j. 1 NZn 535/2003-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ze dne 12. 6. 2003 a doplněnou právní zástupkyní dne 9. února 2004, se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno opatření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. dubna 2003 č. j. 1 NZn 535/2003-7, jímž bylo posouzeno stěžovatelovo trestní oznámení na JUDr. L. P. jako stížnost na postup městského státního zástupce v Praze, která byla postoupena k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti České republiky. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného práva na řádné řízení a přikázal mu řádně prošetřit jeho trestní oznámení a rozhodnout o něm v souladu s trestním řádem.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným opatřením a vadným postupem Nejvyššího státního zastupitelství byla porušena jeho ústavně zaručená práva na rovnost a zákaz diskriminace, právo na to, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem a právo na spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z obsahu spisu zjistil:
Stěžovatel odeslal dne 6. 3. 2003 nejvyšší státní zástupkyni obsáhlé podání, označené jako trestní oznámení, směřující proti JUDr. L. P., městskému státnímu zástupci v Praze. Jmenovaný se údajně měl dopustit trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) a c) tr. z., pomluvy podle §206 odst. 1 tr. z. a pokusu poškozování cizích práv podle §8 odst. 1, §209 odst. 1 písm. a) tr. z. Oznámené trestné činy měly po stránce skutkové spočívat v tom (zkráceně řečeno), že JUDr. L. P. poté, co stěžovatel vykonal dne 29. 8. 2001 zkoušku právního čekatele, nepodal návrh nejvyšší státní zástupkyni na jeho jmenování státním zástupcem, tento návrh učinil až dne 15. 4. 2002 na základě pokynu I. náměstka ministra spravedlnosti a v textu návrhu uvedl o stěžovateli nepravdivé skutečnosti, a sice, že "Mgr. V. V. nebyl schopen aplikovat své rozsáhlé teoretické znalosti" a že "nenabyl jsem (tj. JUDr. L. P.) přesvědčení, že Mgr. V. V. je způsobilý vykonávat práci státního zástupce".
Stěžovatelovo podání prošetřoval odbor trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství, který svým sdělením ze dne 14. dubna 2003 č. j. 1 NZn 535/2003-7 (podepsána státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. M. V.) stěžovatelovi oznámil, že z jeho podání nevyplývá žádné podezření ze spáchání označených trestných činů a proto nebyly shledány podmínky pro prověřování tohoto podání jako trestního oznámení. Nejvyšší státní zastupitelství zhodnotilo toto podání podle jeho obsahu jako stížnost na postup městského státního zástupce v Praze, kterou s ohledem na ustanovení §13c odst. 6 a §13d odst. 1 písm. f) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, postoupilo k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti ČR jako orgánu příslušnému k výkonu správy státního zastupitelství.
Podstata nynější ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší státní zastupitelství nesprávně posoudilo obsah stěžovatelova podání ze dne 6. 3. 2003. Stěžovatel uvádí, že toto jeho podání bylo výslovně označeno jako trestní oznámení a bylo adresováno Nejvyššímu státnímu zastupitelství jako orgánu činnému v trestním řízení. Podle jeho názoru mělo Nejvyšší státní zastupitelství před zahájením trestního stíhání postupovat podle §158 a násl. tr. řádu tak, že mělo jeho oznámení postoupit k prověření policejnímu orgánu a poté podle výsledků prověření mělo být buď zahájeno trestní stíhání nebo měla být věc usnesením odložena nebo jinak vyřízena podle §159a tr. ř. Chybným posouzením podání jako "stížnosti" byl prý stěžovatel zbaven možnosti přezkoumávat odůvodněnost tohoto postupu a byl zbaven práva podat proti němu opravný prostředek, který by mu jako oznamovateli a poškozenému příslušel podle §159a odst. 6 tr. ř.
Nad rámec této základní námitky ještě stěžovatel uvádí, že i v případě, kdyby jeho podání bylo posouzeno jako "stížnost", mělo být postoupeno k prošetření a vyřízení nikoliv Ministerstvu spravedlnosti, nýbrž vrchnímu státnímu zástupci v Praze jako osobě bezprostředně služebně nadřízené městskému státnímu zástupci v Praze, jak lze prý dovodit z ust. §50 a §51 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných státních orgánů a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s ústavními předpisy, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího státního zastupitelství žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Nejvyšší státní zastupitelství využilo při posouzení stěžovatelova podání svého zákonného oprávnění, vyplývajícího z ust. §59 odst. 1 tr. ř., podle něhož "Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno". Ústavní soud přisvědčuje závěru, učiněnému v opatření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. dubna 2003, že z obsahu stěžovatelova podání ze dne 6. 3. 2003 nevyplývá žádné podezření ze spáchaní trestného činu. Stěžovatelův nesouhlas s postupem městského státního zástupce v Praze JUDr. L. P. při řešení personální záležitosti nemůže sám o sobě založit povinnost orgánů činných v trestním řízení zahájit trestní řízení, byť třeba postupem před zahájením trestního stíhání. Má-li být určité podání posouzeno jako trestní oznámení, vyžadující další šetření podle hlavy deváté trestního řádu, musí z něj vyplývat alespoň minimální stupeň podezření, že byl spáchán trestný čin. Tato podmínka v posuzovaném případě nebyla splněna, protože ze stěžovatelova podání žádné takové podezření nevyplývá. Svůj případný nesouhlas s řešením své personální záležitosti může stěžovatel uplatnit jinými právními postupy, např. stížností podle zákona o státním zastupitelství nebo pracovně právním sporem.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní veřejné právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, publikováno in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 7, usn. č. 5; též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 425/03).
V opatření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. dubna 2003 č. j. 1 NZn 535/2003-7, jímž bylo posouzeno stěžovatelovo trestní oznámení na JUDr. L. P. jako stížnost na postup městského státního zástupce v Praze, nelze proto spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Ústavní soud nepokládal za potřebné přezkoumávat, zda postup Nejvyššího státního zastupitelství při postoupení stížnosti Ministerstvu spravedlnosti (namísto vrchnímu státnímu zástupci, jak požaduje stěžovatel), byl či nebyl v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Tato stěžovatelova námitka postrádá jakýkoliv ústavněprávní aspekt a nemůže být předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu