ECLI:CZ:US:2004:2.US.338.03
sp. zn. II. ÚS 338/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Statutárního města České Budějovice, se sídlem České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II. 1 a 2, zastoupené JUDr. A. D., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2002, č. j. 7 C 205/2000-87, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2002, č. j. 6 Co 1275/2002-109, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2003, č. j. 33 Odo 29/2003-127, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá shora označená rozhodnutí s odůvodněním, že uvedené soudy svým postupem porušily ustanovení čl. 7 Ústavy České republiky, čl. 4, 35 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za protiústavní stěžovatel považuje uložení povinnosti zaplatit částku 450.044,-- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, jež vzniklo užíváním pozemků ve vlastnictví Ing. arch. M. O. (dále jen "vedlejší účastnice") jako veřejné zeleně. Stěžovatel se domnívá, že možnost užívání těchto pozemků vyplývá ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v tehdy účinném znění.
K projednání a rozhodnutí věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, vedený pod sp. zn. 7 C 205/2000, z jehož obsahu zjistil následující:
Vedlejší účastnice, jak bylo konstatováno v řízení před soudem prvního stupně, byla vlastnicí pozemků, jež jsou součástí významného krajinného prvku, parku Stromovka v Českých Budějovicích. Tyto pozemky stěžovatel užívá jako veřejnou zeleň, aniž došlo k uzavření jakékoliv smlouvy. S ohledem na tuto skutečnost podala vedlejší účastnice žalobu na zaplacení částky 450.044,-- Kč s příslušenstvím proti stěžovateli s odůvodněním, že po požaduje úplatu za užívání pozemků ve svém vlastnictví, která je v daném místě a čase obvyklá.
Okresní soud v Českých Budějovicích rubrikovaným rozsudkem vedlejší účastnici žalovanou částku přisoudil s odůvodněním, že na straně stěžovatele vzniklo bezdůvodné obohacení, jež odpovídá výši nájemného za uvedené pozemky, a to ve výši 4,-- Kč za 1 m2 ročně.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné uvedl, že plní funkci orgánu ochrany přírody a krajiny, že z ustanovení §68 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v tehdy účinném znění, vyplývá oprávnění orgánů ochrany přírody a krajiny, obcí, vlastníků a nájemců pozemků uzavírat písemné dohody a že s vedlejší účastnicí žádná taková dohoda uzavřena nebyla. Stěžovatel dále uvedl, že v rozhodném období sám vynaložil na údržbu pozemků částku 4,60 Kč ročně, čímž došlo k jejich zhodnocení. Dále vyjádřil názor, že omezení vlastnického práva, k němuž došlo, vyplývá z ustanovení §128 odst. 2 občanského zákoníku a že náhradou za toto omezení je náhrada ve výši 1,-- Kč za 1 m2 ročně. Proto stěžovatel navrhl ve svém odvolání, aby soud napadaný rozsudek změnil a přiznal vedlejší účastnici částku 112.511,-- Kč s příslušenstvím a ve zbytku aby žalobu zamítl. Při ústním jednání u odvolacího soudu zástupce stěžovatele uvedl, že soud prvního stupně posoudil věc z hlediska právního nesprávně, neboť náležitě nezhodnotil vliv zákona č. 114/1992 Sb., podle nějž bylo užívání pozemků vedlejší účastnice zákonnou povinností stěžovatele. Proto navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, případně aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení (tak protokol z jednání ze dne 12. 9. 2002 ve spisu na č. l. 103). Odvolací soud s ohledem na ustanovení §204 odst. 4 občanského soudního řádu mohl přezkoumat napadený rozsudek pouze v rozsahu návrhu, jenž byl uplatněn v běhu odvolací lhůty. Svým rozsudkem proto rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o částku 337.533,-- Kč s příslušenstvím, potvrdil, ohledně částky 112.511,-- Kč zůstal výrok soudu prvního stupně nedotčen. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že účelem zákona č. 114/1992 Sb. je úprava jiných vztahů než občanskoprávních a do těchto vztahů nijak nezasahuje a ani je jinak neomezuje a že se v souladu judikaturou v posuzovaném případě jedná o případ bezdůvodného obohacení, není-li vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí regulován smlouvou.
Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, v němž rozvedl argumentaci ohledně povinností, jež pro něj vyplývají ze zákona č. 114/1992 Sb. Z ní vyplývá postoj, že stěžovateli nemohl vzniknout majetkový prospěch, jenž odpovídá nájemnému za uvedené pozemky, neboť se o pozemky vedlejší účastnice stará z titulu plnění veřejného zájmu. Dovolací soud shora uvedeným usnesením podané dovolání odmítl jako dovolání nepřípustné, neboť konstatoval, že v posuzovaném případě nebyl naplněn důvod přípustnosti tohoto opravného prostředku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Českých Budějovicích, Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud, a dále také vedlejší účastnici, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 21. 5. 2004 uvedl, že se nedomnívá, že by došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv a že byl úplně zjištěn skutkový stav a dle přesvědčení soudu bylo provedeno správné právní hodnoceni, námitku ohledně povahy zákona č. 114/1992 Sb. považuje za nepřípadnou.
Ve vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2004 je uvedeno, že se soud s ohledem na vymezení účelu zákona č. 114/1992 Sb. nedomnívá, že by tento zákon zasahoval do občanskoprávních vztahů, v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vzhledem ke postoji, že nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k návrhu ze dne 21. 5. 2004 konstatoval, že dle jeho názoru nebylo postupem Nejvyššího soudu zasaženo do práv stěžovatele na soudní ochranu. K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti uvedl, že dovolání bylo zhodnoceno jako nepřípustné, neboť otázka v předchozích řízeních řešená nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem (§128 a §451 občanského zákoníku) a ani v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž odpovídá bezdůvodné užívání věci částce vynakládané za užívání obdobné věci v daném místě a času, zpravidla formou nájmu.
Vedlejší účastnice, ač jí bylo doručení výzvy k návrhu vykázáno, se ve stanovené lhůtě k návrhu nevyjádřila.
Po té, co Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34).
Jádrem námitek stěžovatele je, že ze zákona č. 114/1992 Sb. a ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá nemožnost registrovat významný krajinný prvek na pozemku ve vlastnictví fyzické osoby. Využívání pozemků vyplývá dle názoru stěžovatele právě z těchto předpisů a z ustanovení §§58 až 74 zákona č. 114/1992 Sb. vyplývají dále rovněž povinnosti jednotlivých subjektů při užívání přírody a krajiny, možnosti omezení vlastnických práv či finanční příspěvky při ochraně přírody a právní úprava přístupu do krajiny.
Dle mínění Ústavního soudu nelze směšovat právní režim ochrany přírody a krajiny s obecným právním režimem výkonu majetkových práv. Je třeba vzít v prvé řadě v úvahu, že zákon č. 114/1992 Sb. je předpisem veřejnoprávním a že především upravuje nástroje k zajištění ochrany přírody a krajiny a že instituty v něm zakotvené jsou prostředkem k naplnění jeho účelu, jak byl vyjádřen v ustanovení §1 citovaného předpisu a jak je dnes v tomto ustanovení podrobněji rozveden po tzv. euronovele zákona č. 114/1992 Sb, jež byla provedena s účinností od 28. 4. 2004 zákonem č. 218/2004 Sb.: "Účelem zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000. Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry." Ústavní soud si je vědom nejasné hranice mezi soukromým a veřejným právem (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 5, str. 29 a násl.) a konstatuje, že i zákon č. 114/1992 Sb. má vliv na regulaci majetkových vztahů upravovaných občanským právem, neboť tento předpis například stanoví zákonná omezení výkonu vlastnického práva. Zákon v prvé řadě umožňuje pomocí systému institutů správněprávní povahy konstituovat specifické formy ochrany - v posuzovaném případě například registrací části území jako významného krajinného prvku, jindy vyhlášením části území jako území zvláště chráněného podle části třetí zákona č. 114/1992 Sb. Pro tyto jednotlivé formy posléze zákon stanoví soubor specifických omezení či oprávnění úřadů, vlastníků, uživatelů a ostatních subjektů a pouze těmito formami lze omezit obsah jednotlivých oprávnění vlastníka. Kritériem zde pak je míra obecnosti či konkrétnosti právní normy, která omezení zakotvuje. Z obsahu §4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vyplývá právní režim omezení vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva v případě, že jeho pozemek je registrován jako významný krajinný prvek. Zákonným omezením zde je, že vlastník je povinen k realizaci některých zásahů (např. stavba, změna účelové kategorie půdy apod.) získat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny. Jiné konkrétní omezení vlastníka - například v podobě zákonného zákazu povolovat či umisťovat stavby [jak je upraveno např. v §29 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb. u národních přírodních rezervací] však v případě významného krajinného prvku ze zákona č. 114/1992 Sb. dovodit nelze, pokud současně není chráněn jako zvlášť chráněné území.
Za této situace nelze souhlasit se stěžovatelem, že ustanovení §§58 až 74 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění účinném před 28. 4. 2004, zakotvovala zvláštní režim omezení vlastnického práva vedlejší účastnice. Ze zmíněných ustanovení, ostatně ani z celého předpisu, nevyplývá žádné zákonné užívací právo, jež by připouštělo konstatovat, že existuje lex specialis, která by umožňovala kvalifikovat užívání pozemku vedlejší účastnice obcí (stěžovatelem) jako ex lege vznikající závazek, jenž by dovoloval bezplatné užívání pozemků. Jestliže zákon na jiných místech stanoví naprosto konkrétní omezení vlastnického práva (např. zákonné věcné břemeno volného průchodu krajinou dle §63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.), nelze v situaci, kdy zákon konkrétní omezení výslovně nestanoví, dovozovat zákonnou možnost bezplatně užívat cizí pozemek. Opačný postoj by byl nepatřičně extenzivním výkladem veřejného práva, jehož povaha sama o sobě rozšiřující výklad v zásadě nepřipouští. Stěžovatel se dovolává ustanovení §58 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění účinném před 28. 4. 2004, jež ukládá obecnou povinnost strpět omezení vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Ze zákona však nelze odvodit jiná omezení než ta, která byla zmíněna. Fakt, že stěžovatel plní funkci orgánu ochrany přírody a krajiny, nelze vnímat jako právní titul bezúplatného užívacího práva. Ze stejných důvodů není možné chápat užívání pozemků stěžovatelem jako zásah ke zlepšení přírodního a krajinného prostředí ve smyslu §68 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění účinném před 28. 4. 2004. Rovněž příspěvky, které bylo možno poskytovat vlastníkům či nájemcům pozemků ve smyslu §69 zákona č. 114/1992 Sb., nelze považovat za možnosti zvolit, zda stěžovatel bude užívat pozemek bezplatně, nebo zda přistoupí k uzavření smlouvy o úplatném užívání pozemku. Účelem těchto příspěvků je kompenzace omezení, jež vyplývají přímo ze zákona č. 114/1992 Sb. a není možné v nich vidět formu způsobu úhrady užívání pozemků.
S ohledem na shora uvedené lze konstatovat, že předmětné užívání pozemku není oprávněním stěžovatele a současně omezením vedlejší účastnice, které by vyplývalo ze zákona č. 114/1992 Sb. Podstatným faktem je, že v době rozhodné stěžovatel užíval cizí pozemek za účelem rekreace svých občanů jako veřejné prostranství, resp. podle dřívější zákonné terminologie jako veřejnou zeleň (§4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003). Neexistuje-li žádná speciální úprava tohoto užívání, je nutno posuzovat ji podle obecného občanskoprávního režimu. Došlo-li k užívání pozemku bez existence smluvní úpravy vzájemných práv a povinností, nelze než konstatovat, že pokud užíval stěžovatel pozemky bezplatně, bezdůvodně se obohatil. Majetkovým vyjádřením prospěchu, který na straně stěžovatele vznikl, je v souladu s ustálenou judikaturou peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001 ve věci sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikováno in Nejvyšší soud: Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu. Svazek 3/2001. Praha: C. H. Beck, 2001, rozhodnutí č. C 314). S ohledem na tuto skutečnost nelze dle Ústavního soudu nic vytknout závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že dovolání proti takovému rozhodnutí je vzhledem k posuzované procesní situaci nepřípustné.
Skutečnost, že stěžovatel sám vynaložil na péči o tyto pozemky finanční prostředky, na uvedeném závěru nic nemění, neboť tato péče je jen konkrétní činností, kterou naplňuje obec svůj úkol pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů (§1 odst. 2 obecního zřízení). Prostředky na údržbu určitého území jako veřejného prostranství (veřejné zeleně) by obec vynaložila bez ohledu na to, zda je jeho vlastníkem či nikoliv. Proto nelze takto vynaložené prostředky považovat za zhodnocení, jež by snižovalo vzniklé bezdůvodné obohacení. V této souvislosti jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že neobstojí námitka stěžovatele, jež byla uplatněna v odvolacím řízení, že za vedlejší účastnici plní část jejích povinností vlastníka, když o předmětné pozemky pečuje; z ničeho, ani ze zákona č. 114/1992 Sb., totiž nevyplývá povinnost vlastníka pečovat o vlastní pozemek jako o veřejnou zeleň.
Stěžovatel se rovněž dovolává ustanovení čl. 7 Ústavy České republiky, z něhož vyplývá povinnost státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Tato povinnost, zakotvená jako objektivní ústavní právo, však nehovoří o oprávnění státu omezovat majetkové vlastníky ve výkonu jejich práva. Opačný výklad je pouze interpretační extenzí, jež je v rozporu se zásadou zákonnosti, jak o ní hovoří čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Obdobné závěry platí i stran odkazu stěžovatele na čl. 11 a 35 Listiny. Prvně jmenované ustanovení je zakotvením garance majetkového vlastníka, proto je dle názoru Ústavního soudu nepatřičné, dovolává-li se jej stěžovatel, neboť Ústavní soud nespatřuje v posuzovaném skutkovém vztahu důvod, pro který by měl toto ustanovení aplikovat. Předmětem sporu v řízení před obecnými soudy nebyla otázka zásahu do životního prostředí, nýbrž pouze realizace majetkových práv, jež se váží k omezení práva věc užívat.
Ústavní soud již dříve judikoval, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (tak viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 663/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 57, str. 19 a násl.).
Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s uvedenými zásadami. To, že s výsledkem řízení stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 4 Ústavy České republiky, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z pohledu ústavního nezaujímá. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující zmíněným kritériím. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než zaujímá sám, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou dle názoru Ústavního soudu výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu