ECLI:CZ:US:2004:2.US.341.03
sp. zn. II. ÚS 341/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Z., a. s., zastoupené Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2003, č. j. 22 Co 187/2002 - 217, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. dubna 2001, č. j. 18 C 340/94-155, ve výrocích III. a IV., kterými bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobcům majetkové podíly podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 42/1992 Sb.), s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu ustanovení čl. 36, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka především nesouhlasí s právním názorem, o který obecné soudy opřely svá rozhodnutí, když odmítly při vypořádávání majetkového podílu oprávněných osob dle zákona č. 42/1992 Sb. aplikovat ustanovení §561 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), o volbě plnění dlužníkem. Z dikce zákona č. 42/1992 Sb., který používá termín "vypořádání" majetkového podílu, aniž by výslovně zvolil peněžní plnění, dovozuje, že závazek vzniklý z tohoto zákona a transformačního projektu je splnitelný více způsoby, a proto ve smyslu §492 občanského zákoníku je dán důvod pro aplikaci §561 odst. 1 občanského zákoníku, což vyplývá i ze samotného smyslu zákona č. 42/1992 Sb. Bez ohledu na to, že stěžovatelka jako povinná osoba plnění zvolila, rozhodly soudy o plnění v penězích, aniž by se touto argumentací náležitě zabývaly, což dle jejího názoru nastoluje situaci, že je jí ukládána povinnost, pro niž v zákoně neexistuje podklad. Neústavní má být v těchto souvislostech i rozhodnutí o přiznání úroků z prodlení. Kromě toho stěžovatelka zpochybňuje odkaz soudu prvního stupně na rozsudek vrchního soudu, sp. zn. 7 Cdo 176/93, který se dle jejího přesvědčení týká jiného skutkového stavu.
Dále stěžovatelka poukazuje na uplatňování rozdílných postupů při vypořádávání závazků v družstvech a v bývalých státních a komunálních podnicích, v jejichž případě žádná právní úprava právo na vypořádání těchto závazků peněžním plněním vůči novému subjektu nezakládala. Pro rozdílný postup není žádný adekvátní důvod a zakládá porušení ústavně právního principu, že obsah vlastnických práv je stejný a má stejnou ochranu.
Za této situace tedy nebyly v řízení dodrženy zásady spravedlivého procesu, neboť odvolací soud se nevypořádal s konkrétní obranou stěžovatelky obsaženou v odvolání a v jeho doplnění a nebyla poskytnuta ochrana jejím majetkovým právům.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 340/94, z něhož zjistil, že žalobci A. a J. Z. se na základě ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. proti stěžovatelce domáhali zaplacení částek 80.932,- Kč a 156.059,- Kč s příslušenstvím. Mezi stranami bylo nesporné, že navrhovatelé jsou osobami oprávněnými z tohoto zákona a včas požádali o vydání majetkových podílů a že stěžovatelka je osobou povinnou, a postupně se shodly i ohledně výše majetkových podílů. Stěžovatelka však odmítla vypořádání zaplacením peněžních částek, o které ji žalobci požádali prostřednictvím žaloby jí doručené dne 19. 4. 1995. Vzhledem k tomu, že dohody o způsobu vypořádání nebylo mezi stranami dosaženo, provedla stěžovatelka dopisem ze dne 20. 3. 2001 volbu plnění ve věcech, na niž však žalobci nereagovali. Soud prvního stupně proto rozhodoval pouze o způsobu jejich vypořádání. Shora uvedeným rozsudkem řízení částečně zastavil, ve výrocích III. a IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jednotlivým žalobcům částky, kterých se domáhali, se 17 % úrokem z prodlení z částek 92.677,- Kč a 167.804,- Kč od 20. 4. 1995 do 11. 10. 1996 a z částek 80 932,- Kč a 156.059,- Kč od 12. 10. 1996 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Úhradu 17 % úroku v období předcházejícím doručení návrhu stěžovatelce soud návrh zamítl a ve výrocích VII. a VIII. uložil stěžovatelce nahradit navrhovatelům náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí vycházel okresní soud z rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo 176/93, podle něhož nedojde-li k dohodě o vydání majetkového podílu v jiné formě, vyplývá z ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. nárok na peněžité plnění, a to zejména proto, že soud není povolán právem k tomu, aby určil způsob vypořádání mezi účastníky, ani tento způsob vypořádání sám ze zákona nevyplývá. Proto, má-li být právo na vypořádání majetkového podílu nárokem vymahatelným soudně, je třeba vyjít z jeho obecně vyjádřitelného hodnotového ekvivalentu, tedy peněžní částky. K volbě plnění dlužníkem podle §561 odst. 1 občanského zákoníku soud zejména uvedl, že toto ustanovení nelze použít, přestože §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. umožňuje stranám platně vypořádat jejich vztah mnoha různými způsoby, pokud by však měl zákonodárce v úmyslu ponechat způsob plnění zcela na vůli osoby povinné, byly by způsoby plnění a jejich pořadí v zákoně výslovně uvedeny a ze zákona by taková možnost byla nepochybně dána.
Stěžovatelka podala proti výrokům III., IV., VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích III. a IV. a výroky o nákladech řízení zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno. V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně povinnosti vypořádat majetkový podíl v penězích a odkázal na ně. Dodal, že soudní praxe dospěla k závěru, že zákon č. 42/1992 Sb. nestanoví způsob vypořádání majetkového podílu z transformace a nesvěřuje rozhodnutí o něm ani soudu. Ve všech případech, kdy se o způsobu vypořádání účastníci nedohodli, proto nezbývá, než vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích a uzavřít, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu, poněvadž ustanovení §561 občanského zákoníku nelze pro obdobné případy použít.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 7. 11. 2003, podaném na žádost Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že v obdobné věci již dříve několikrát rozhodoval. Právní názor vyjádřený v napadeném rozhodnutí krajského soudu je nejen v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který k předmětným otázkám zaujal autoritativní názor v poloze interpretace jednoduchého práva (srov. zejména rozsudek ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001, rozsudek ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1821/2000), ale především odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení vedená pod sp. zn. I. ÚS 628/01, I. ÚS 117/02, I. ÚS 167/02, I. ÚS 236/02). Ústavní soud přitom neshledal důvod se od právního názoru vyjádřeného ve svých dřívějších usneseních odchýlit.
S názorem stěžovatelky, který zastává ohledně výkladu zákona č. 42/1992 Sb., a s argumentací, o kterou opírá svůj nárok na jiné vypořádání majetkového podílu než formou peněžního plnění, tedy nelze souhlasit. Pokud by totiž bylo možné, aby v případě, že se oprávněná osoba a transformované družstvo nedohodnou o způsobu vypořádání tohoto podílu, určovalo způsob vypořádání transformované družstvo proti vůli této osoby, byla by porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu.
Dále je třeba zdůraznit, že měl-li by být v takovém případě majetkový podíl vypořádán jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takovýto způsob vypořádání byl upraven v zákoně. Použití výrazu "vypořádání" samo o sobě, bez dalšího, ještě automaticky neznamená, že by způsob vypořádání, a to jakýkoliv, mohl stanovit soud. Takové pojetí by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky, které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a tedy ani strpět takový způsob uspokojení svého nároku, který není stanoven zákonem, a ani není k jeho stanovení zmocněn soud či jiný státní orgán. Zároveň by byl porušen i čl. 4 odst. 1 Listiny zakotvující zásadu, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (I. ÚS 117/02).
V tomto kontextu tedy obecné soudy postupovaly správně, když v situaci, kdy mezi účastníky nebylo dosaženo dohody o způsobu vypořádání majetkového podílu, vycházely (aby bylo právo nárokem vymahatelným soudně) z univerzality peněžitého plnění, a dospěly k závěru, že ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. zakládá nárok na zaplacení jeho peněžního ekvivalentu.
Obecné soudy rovněž nepochybily, když dovodily, že §561 odst. 1 občanského zákoníku, upravující volbu mezi způsoby plnění v závazkových vztazích, nelze použít. Dlužníku by totiž příslušelo právo volby podle tohoto ustanovení pouze v případě možnosti splnit závazek více konkrétně určenými způsoby, které by vyplývaly z dohody účastníků nebo přímo ze zákona. V daném případě však k takové dohodě mezi účastníky nedošlo, a ani zákon č. 42/1992 Sb. konkrétní alternativní závazky žalovaného nevymezuje. Z tohoto důvodu tedy nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatelky ohledně odkazu na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1994, sp. zn. 7 Cdo 176/93.
Ústavní soud dále považuje za nutné uvést, že soud by v souladu s §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), nemohl přiznat vedlejším účastníkům nic jiného, než čeho se domáhali, neboť podmínkou pro takový postup je, že určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky z právního předpisu vyplývá.
K otázce uplatňování rozdílného postupu při vypořádávání majetkových podílů v družstvech a závazků vůči osobám, jejichž majetkové hodnoty přešly v minulosti do vlastnictví a užívání bývalých státních a komunálních podniků, Ústavní soud podotýká, že pokud zákonodárce tyto odlišné právní vztahy neupravil v rámci různých zákonů stejně, učinil tak proto, že tuto odlišnou úpravu považoval za vhodnou a důvodnou.
Námitky, že se odvolací soud nevypořádal s konkrétní obranou obsaženou v odvolání stěžovatelky a v jeho doplnění, považuje Ústavní soud za irelevantní. Soud druhého stupně sice v odůvodnění rozsudku neupřesňuje, proč nelze pro obdobné případy ustanovení §561 občanského zákoníku použít, nicméně Ústavní soud nemůže posuzovat závěry soudu druhého stupně izolovaně od závěrů, o něž opřel svá rozhodnutí soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud ztotožnil a odkázal na ně.
Závěrům obecných soudů tak nelze vytýkat protiústavnost. Odvolací soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, byť i částečným odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž své závěry podložil náležitými argumenty. Za těchto okolností není možné v jeho rozhodnutí, jímž stěžovatelce nevyhověl, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Podle přesvědčení Ústavního soudu nemohlo být zasaženo ani do jejího vlastnického práva. Stěžovatelka sama uznává, že je vůči vedlejšímu účastníkovi povinnou osobou a že její povinností je majetkový podíl vypořádat. Nesouhlasí pouze se způsobem jeho vypořádání. Vzhledem ke shora uvedenému nemohl být porušen ani čl. 4 odst. 2 Listiny, neboť povinnost vypořádat majetkový podíl ze zákona vyplývá a způsob vypořádání majetkového podílu byl stanoven v jeho mezích.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové nebyla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 Listiny, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu