ECLI:CZ:US:2004:2.US.350.03
sp. zn. II. ÚS 350/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Š. H., právně zastoupeného JUDr. J. V., proti oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 3. 4. 2003, č. j. 232/2003-OOD-SPZ, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 3 To 94/01, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 4 T 1/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2003 a doplněnou dne 5. 1. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 4 T 1/2001, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 3 To 94/01, odvolání jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel dne 24. 5. 2002 podal ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Dne 7. 5. 2003 obdržel stěžovatel oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR, dle něhož Ministerstvo spravedlnosti ČR po přezkoumání spisového materiálu neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje důvody, v nichž spatřuje porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a dále porušení čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takovým prostředkem rovněž není, a stěžovatel se mylně domnívá, že napadené oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR má charakter rozhodnutí ve smyslu již výše uvedeného čl. 87 Ústavy.
Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž lze v dané věci odkázat, samotnou stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána), k jejímuž podání stěžovatel dal podnět, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech přezkum pravomocného soudního rozhodnutí. Ústavně zaručená práva mohou být tudíž porušena až rozhodnutím, jímž obecný soud rozhoduje o podané stížnosti pro porušení zákona (srov. III. ÚS 365/97). Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že k porušení práv stěžovatele mělo dojít postupem Ministerstva spravedlnosti ČR, které mu oznámilo, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona přezkoumalo a neshledalo důvody k jejímu podání. Ústavní soud tedy dovodil, že předmětem ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud není k projednání návrhu stěžovatele, v části týkající se návrhu na zrušení "rozhodnutí" (oznámení) Ministerstva spravedlnosti, příslušný.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje rovněž zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (ve znění platném pro daný případ), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Tímto rozhodnutím je v dané věci usnesení Vrchního soudu ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 3 To 94/01.
Ústavní soud z evidence spisů zjistil, že IV. senát Ústavního soudu dne 30. 9. 2002 odmítl usnesením jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Š. H., která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 7 Tdo 22/2002, o odmítnutí dovolání proti výše zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze pro jeho nepřípustnost. Z usnesení Ústavního soudu pak vyplývá, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 7. 12. 2001. Ústavní stížnost vůči tomuto rozhodnutí, jakož i proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, je tedy zjevně podána po lhůtě stanovené zákonem.
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, tedy podaný návrh podle §43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2004