ECLI:CZ:US:2004:2.US.355.04
sp. zn. II. ÚS 355/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 33 Odo 147/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 9 Co 543/2003, a o návrhu na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a R. D., P. d., L., zastoupené JUDr. E. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel, který je synem žalobkyně (vedlejší účastnice), získal od ní darovací smlouvou ze dne 12. 3. 1990 nemovitosti za současného zřízení práva jejich doživotního bezplatného užívání . Protože mezi dárkyní a jejím synem docházelo k rozporům, žalovaný se vůči ní choval hrubě a znemožňoval jí řádné užívání nemovitostí, vyzvala jej k vrácení daru a posléze podala návrh k soudu. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 28. 11, sp. zn. 9 C 312/98 určil, že žalobkyně R. D., matka stěžovatele, je vlastnicí domu se stavební parcelou a zahradami, v k. ú. Třebenice. K odvolání žalovaného pak Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 131/2002, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Litoměřicích po doplnění dokazování znovu rozhodl ve prospěch žalobkyně, a to rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 C 312/98. V odůvodnění rozsudku uvedl, že od roku 1998 začalo docházet k hrubému zacházení s žalobkyní ze strany žalovaného, který jí vulgárně nadával, znemožňoval jí užívání nemovitostí výměnami zámků a odmítáním vpuštění do nemovitosti, což bylo prokázáno řadou svědectví. Žalovaná se kvůli trvajícím rozporům odstěhovala do penzionu pro důchodce. Soud dopěl k závěru, že žalobkyně se oprávněně domáhala vrácení daru, protože žalovaný se k ní choval tak, že tím porušoval dobré mravy, jak má na mysli ustanovení §630 občanského zákoníku. Podle soudu předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity. V daném případě soud chování žalovaného považoval za hrubě porušující dobré mravy, a to i s ohledem na to, že žalobkyně je matkou žalovaného, nikoli cizí osobou.
Žalovaný podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, v němž namítal, že okresní soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním. Nebylo prý prokázáno, že by se choval k žalobkyni způsobem, který byl v rozporu s dobrými mravy. Vztahy mezi nimi byly narušeny podle jeho názoru zásahem jiných osob, kterým žalobkyně podlehla. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu I. stupně s tím, že okresní soud v dané věci provedl rozsáhlé dokazování a na základě provedených důkazů dospěl i ke správným skutkovým zjištěním. Tento skutkový stav správně právně posoudil, neboť vyložil správně otázku hrubého porušování dobrých mravů.
V zákonné lhůtě podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že současně s dovoláním podal dne 14. 1. 2004 ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 30/04 odmítnuta jako návrh předčasný, neboť do té doby ještě nerozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 20. 4. 2004.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy odůvodnily své stanovisko ve věci tím, že stěžovatel svým chováním jako obdarovaný hrubě porušil dobré mravy ve smyslu ust. §630 občanského zákoníku, když navíc je dárkyní jeho vlastní matka. K námitkám stěžovatele jak v odvolání, tak v dovolání nebylo dosud přihlédnuto. Nebyly připuštěny důkazy jím navrhované a nebylo přihlédnuto k tomu, že svědci žalující strany jsou proti jeho osobě zaujatí. Obecné soudy naopak od počátku vědomě stranily žalobkyni a nesnažily se nalézt účelový motiv žalobkyně. Jednostranně odmítly tvrzení stěžovatele, že jeho chování vůči dárkyni bylo čistě obranné a nikdy nedosahovalo takové intenzity, jakou má na mysli ust. §630 občanského zákoníku. Vzájemné vztahy mezi účastníky sporu řešila i v jeho průběhu několikrát pořádková komise Městského úřadu v Lovosicích. V žádném případě nebylo zjištěno, že by stěžovatel jakýmkoli způsobem poškodil žalobkyni, nebo že by svým chováním jakkoli porušoval dobré mravy.
Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice jako dárkyně darovala věc v dobré víře a po určité době, když byla věc několikanásobně zhodnocena, svůj úmysl změnila a jako záminku zvolila hrubé porušování dobrých mravů. Soudy měly v takovém případě zjistit nejen intenzitu takového jednání, ale hlavně příčinnou souvislost mezi jednáním a chováním obou účastníků sporu. V jednání vedlejší účastnice spatřuje stěžovatel pouze šikanu, která má za cíl vrácení daru, který má sloužit jako odměna těm svědkům, kteří se křivou výpovědí zasloužili o její úspěch ve věci. Stěžovatel je přesvědčen, že důkazy, které byly ve věci provedeny, nebyly posouzeny a vyhodnoceny nestranně, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanoviska účastníků řízení a vedlejší účastnice R. D.
Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 27. 7. 2004 uvedl, že nejdříve posuzoval přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel v dovolání založil výtku nesprávnosti právního posouzení věci na kritice úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. na kritice způsobu hodnocení důkazů, z nichž byla čerpána skutková zjištění, na nichž soudy založily závěr o naplnění předpokladu pro vrácení daru ve smyslu §630 občanského zákoníku. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nelze dovodit z odlišného skutkového závěru uváděného v dovolání. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, který je dle jeho názoru plně v souladu s ustálenou judikaturou.
Vedlejší účastnice R. D. ve svém obsáhlém vyjádření podrobně popsala chování syna vůči její osobě, které předcházelo jejímu rozhodnutí požadovat vrácení daru. Popřela, že by syn prováděl na nemovitosti rozsáhlou rekonstrukci, která by měla za následek její několikanásobné zhodnocení. Podle jejího tvrzení se jednalo o běžnou údržbu a cena nemovitosti je oproti roku 1990 vyšší především několikerou změnou oceňovací vyhlášky. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že oba soudy projednávaly věc naprosto precizně, objektivně, neporušily ani v jednom případě procesní ustanovení, důkazy hodnotily pečlivě v jednotlivosti a celku a z nich vyvodily naprosto správný a jediný závěr, že je vlastnicí příslušných nemovitostí.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a v ní uvedených námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí pouze potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Stěžovatel přípustnost dovolání dovozoval z ust. §237 odst. písm. c) o. s. ř. a tvrdil, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v něm posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., to znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu. Dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.
Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu polemizuje stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti s právními i skutkovými závěry a ústavní stížnost založil na vývodech hmotného a procesního práva, avšak ponechal stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti přehlíží základní skutečnost, že Ústavní soud je povinen respektovat princip nezávislosti soudu zakotvený v čl. 81 a 82 Ústavy ČR a že proto je oprávněn k zásahu do rozhodovací činnosti těchto soudů jen za podmínek uvedených v hlavě páté Listiny. K porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv však v projednávané věci nedošlo, neboť závěry obecných soudů jsou nejen zcela vyčerpávající, ale také logické a přesvědčivé. Způsob nabytí vlastnictví darováním je sice zcela rovnocenný jakémukoli jinému způsobu nabytí vlastnictví, nicméně v tomto případě vyžaduje od obdarovaného chování, jehož nerespektování může pro něj mít závažné právní důsledky. Takovým důsledkem je především oprávnění dárce při splnění podmínky stanovené v §630 občanského zákoníku, jejíž naplnění v provedeném řízení obecné soudy zjistily, požadovat vrácení daru. Naopak závažné porušení etického a právního normativního řádu by představovalo to, pokud by v obdobných situacích chování obdarovaného, představující hrubé porušení dobrých mravů, mělo zůstat bez jakékoli sankce.
Podstatou ústavní stížnosti je tak pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat tvrzené porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím i dovolacím řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítnout. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, byl současně odmítnut i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti obou napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu