ECLI:CZ:US:2004:2.US.374.04
sp. zn. II. ÚS 374/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem, o ústavní stížnosti obchodní společnosti R. l., s. r. o., "v likvidaci", zastoupené Mgr. M. G., směřující proti zásahu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 17 Cm 62/2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti K. E. P. spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. C., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě 17. 6. 2004, Ústavní soud dovodil, že jím stěžovatelka brojí proti postupu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 17 Cm 62/2000, který nepřipustil zastoupení správce jejího podniku zmocněncem. Stěžovatelka tvrdí, že tím byla porušena její práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 2 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 2, a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 17 Cm 62/2000, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Žalobou, podanou 20. 12. 1999 Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě, se stěžovatel domáhá proti stěžovatelce (tehdy pod obchodní firmou R. s. r. o.) zaplacení Kč 35.497,- s příslušenstvím, z titulu nesplacené kupní ceny za odebrané zboží. Dne 25. 2. 2004 proběhlo v době od 9:00 do 9:17 hodin ústní jednání ve věci, kterého se za stěžovatelku zúčastnil Ing. F. F., jako zmocněnec správce podniku stěžovatelky. U tohoto jednání vznesl právní zástupce vedlejšího účastníka řízení námitku, že stěžovatele je oprávněn zastupovat pouze správce podniku. Ing. F. F. proti tomu argumentoval tím, že v takovém případě by byla stěžovatelce odejmuta možnost jednání před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Nato bylo jednání odročeno na neurčito. Další jednání bylo nařízeno na 10. 5. 2004 a stěžovateli bylo zároveň dopisem z 15. 3. 2004 sděleno, že za něj dle §338k odst. 6 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), může jednat pouze jmenovaný správce podniku. Přípisem z 5. 5. 2004 byli účastníci řízení vyrozuměni o tom, že se nařízené jednání nekoná z důvodu podání ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na nekonzistentnost postupu obecných soudů při řešení otázky, zda správce podniku může být v řízení zastupován další osobou. Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cm 67/99 připustil, aby byl správce podniku zastoupen pouze advokátem nebo notářem, a v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Co 530/2003 ponechal na správci podniku, zda využije svého oprávnění k zastupování v řízení. Vrchní soud v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Cmo 154/2003 připustil, aby byl správce podniku v řízení zastoupen jinou osobou, která nebyla advokátem ani notářem. Dále uvedla, že správce jejího podniku je osobou zapsanou v seznamu správců konkurzních podstat Krajského soudu v Ostravě a zastává v současné době i funkci správce konkurzní podstaty v několika souběžně probíhajících konkurzních řízeních a funkci správce podniku v několika souběžně probíhajících exekučních řízeních. Proto její správce podniku hodlá i nadále využívat svého zákonného práva, nechat se zastupovat v soudních řízeních jinou osobou. Dle názoru stěžovatelky dává ustanovení §338k odst. 6 o. s. ř. správci podniku právo osobně zastupovat povinného v řízení před soudem, nebo se nechat v takovém řízení zastoupit. Pokud soud toto právo jejímu správci podniku znemožnil, zasáhl tím do základních práv stěžovatelky.
Z listin předložených stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že exekučním příkazem ze dne 21. 5. 2003 vydal soudní exekutor Mgr. Č. B., exekutorský úřad Bruntál, v řízení o návrhu M., s. r. o., proti stěžovateli, příkaz k provedení exekuce prodejem podniku, kterým ustanovil Ing. Jana Lindovského správcem podniku.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení i vedlejší účastník řízení.
Krajský soud v Ostravě navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Podle jeho názoru z dikce ustanovení §338k odst. 6 o. s. ř. vyplývá, že se správce podniku může podle svého rozhodnutí, i bez souhlasu povinného, stát zástupcem povinného. Soudy proto v takovém případě činí v tomto směru na správce podniku dotaz, jako se to stalo na příklad i v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Co 530/2003, na něž poukazuje stěžovatel. Postavení správce podniku je v takovém případě obdobné postavení zástupce účastníka na základě procesní plné moci podle §28a odst. 1 o. s. ř. Takový zástupce může jednat na rozdíl od advokáta nebo notáře pouze osobně. Argumentace odepřením možnosti jednat před soudem, v případě řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti, není namístě. I v těchto řízeních nemůže účastníka řízení zastupovat zástupce s procesní plnou mocí podle §28a odst. 1 o. s. ř., a proto mezi tímto zástupcem a správcem podniku nelze ani v těchto případech rozlišovat. Konečně poukazuje na to, že stěžovatel zaměňuje své postavení účastníka řízení s postavením správce podniku, který se však nestává účastníkem řízení.
Vedlejší účastník řízení i přes neznalost dopisu Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2004 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud především zkoumal, zda jsou naplněny formální předpoklady ústavní stížnosti, stanovené příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle §75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek zákona) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci.
Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu [usnesení III. ÚS 92/99 z 14. 7. 1999, in Z rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu (výběr). CODEX Bohemia. Praha. 1999. č. 5. str. 156].
V daném případě lze namítané porušení stěžovatelčiných základních práv napravit v rámci případného odvolacího řízení, které může směřovat proti meritornímu rozhodnutí soudu I. stupně. Napadené rozhodnutí se týká pouze parciální části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání celého konečného rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatelky. Jestliže tedy stěžovatelka napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona, dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud nepovažuje výklad ustanovení §338k odst. 6 o. s. ř., provedený obecným soudem, za rozporný s ústavním pořádkem.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona, jako nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj