ECLI:CZ:US:2004:2.US.393.04
sp. zn. II. ÚS 393/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. W., zastoupeného JUDr. Ing. V. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2004, čj. 25 Co 38/2004-120, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a V. O., zastoupeného Mgr. R. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 6. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 4 C 4/2002, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Plzeň - jih uložil rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, čj. 4 C 4/2002-38, žalovanému (dále jen "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci (dále jen "vedlejší účastník") částku 46.016,70 Kč z titulu nároku na zaplacení sjednané smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 1. 2003, čj. 10 Co 828/2002-47, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba zabývat se platností uzavřených smluv. Nalézací soud doplnil řízení a dne 17. 4. 2003, pod sp. zn. 4 C 4/2002, vydal v pořadí druhý rozsudek, jímž žalobu v celém rozsahu zamítl. Vyšel z platně uzavřených smluv o dílo i z toho, že dílo nebylo předáno ve sjednaném termínu. Uvedl, že důvodem nesplnění závazku je skutečnost, že ani vedlejší účastník nesplnil včas svou povinnost zajistit vnitřní revize elektroinstalace, od nichž bylo odvislé předání díla stěžovatelem. Soud dospěl tudíž k závěru, že stěžovatel se do prodlení nedostal. Proti tomuto rozsudku podal odvolání vedlejší účastník. Namítal v něm, že zajištění revizí elektroinstalace nebylo nutným předpokladem k tomu, aby stěžovatel ukončil výstavbu garáží do stanoveného termínu. Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání rozsudkem ze dne 24. 3. 2004, čj. 25 Co 38/2004-120. Rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 46.016,70 Kč. Při hodnocení oprávněnosti žalovaného nároku vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které označil za správná. Ztotožnil se i se skutkovými závěry stran platnosti uzavřených smluv o dílo. Nepřisvědčil však právnímu závěru nalézacího soudu o tom, že stěžovatel sice dílo předal po sjednaném termínu, ale nedostal se do prodlení. Vyšel z příslušných smluv i předávacích protokolů a konstatoval, že vypracování výchozí revize nebylo nutným spolupůsobením vedlejšího účastníka. Stěžovatel byl proto v prodlení s ukončením stavby.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soud ve svém rozhodnutí rozlišuje mezi "dílem" a "stavbou", aniž by toto své rozlišení blíže vysvětlil, což způsobuje jeho nesrozumitelnost. Poukazuje na to, že ve smlouvách o dílo jsou tyto výrazy používány jako synonymum. Soud však výrazy rozlišuje a vykládá je zcela vytrženě z kontextu smlouvy. Stěžovatel uvádí i argumenty pro možnost posoudit smlouvy jako smlouvy smíšené, složené z několika smluv o dílo a ze smlouvy kupní, i argumenty pro možnost posouzení jejich neplatnosti pro nedostatečně určité ujednání o ceně. Namítá, že soud nijak neodůvodnil, proč se mu smluvní pokuta v tomto konkrétním případě nejeví v rozporu s dobrými mravy, ani neuvedl, proč nepoužil svého práva k moderaci. Vůbec nezjišťoval, jaký vliv mohlo mít pozdní zhotovení elektroinstalace na ostatní dílo. Nevypořádal se s řadou námitek stěžovatele a odůvodnění rozsudku je rozporuplné a nepřezkoumatelné.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Plzni i vedlejšího účastníka řízení V. O., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni plně odkázal na obsah svého rozsudku. Tvrzení stěžovatele, že se nevypořádal s tím, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, a že nijak neodůvodnil, proč pokutu nemoderoval, označil s poukazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepravdivé.
Vedlejší účastník vyslovil názor, že v projednávaném případě jednaly obecné soudy plně v souladu s příslušnými procesními předpisy. Pokud stěžovatel soudu vytýká, že rozlišuje mezi "dílem" a "stavbou", vedlejší účastník má za to, že soud důvod takového rozlišení vysvětlil, a to s odkazem na znění smluv o dílo a předávacích protokolů. K námitce stran neuvedení důvodu, proč soud pokutu nemoderoval a proč ji nepovažoval za neplatnou z důvodu rozporu s dobrými mravy, poukázal na odůvodnění rozsudku, kde je přijatý postup soudu velmi podrobně a přesvědčivě odůvodněn. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v tom, že odvolací soud vydal pro něho nepřezkoumatelné rozhodnutí, které vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a z nesprávného hodnocení důkazů, a v němž se soud nevypořádal se všemi námitkami.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Domáhá se tak nového meritorního přezkoumání rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není, jak výše uvedeno, oprávněn. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, ani to, zda provedené důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 5). Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda obecný soud nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda neporušil základní práva a svobody zakotvené v ústavních zákonech (srov. III. ÚS 26/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 32). V případě článku 36 odst. 1 Listiny i článku 6 Úmluvy, na jejichž porušení stěžovatel poukazuje, by k porušení práv a následnému zásahu Ústavního soudu mohlo dojít tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
V projednávané věci ovšem Ústavní soud neshledal ke svému zrušujícímu zásahu žádný důvod. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud vyšel při hodnocení oprávněnosti nároku vedlejšího účastníka ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a z nich vyvozených skutkových závěrů stran platně uzavřených smluv o dílo. Neztotožnil se ovšem se zjištěným skutkovým stavem, pokud šlo o spolupůsobení vedlejšího účastníka. Zopakoval dokazování smlouvami o dílo, předávacími protokoly a dalšími listinnými důkazy a dovodil z nich, že vypracování výchozí revize elektroinstalace nebylo překážkou v plnění závazku stěžovatele. Tento svůj závěr řádně a srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu odůvodnil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí lze také dovodit, proč rozlišoval mezi "dílem" a "stavbou", když v tomto směru vyšel z obsahu smluv o dílo a předávacích protokolů. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí (a nabízí svou vlastní verzi řešení), nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Za nepřijatelnou je nutno označit i stěžovatelovu námitku, že odvolací soud nijak neodůvodnil, proč se mu smluvní pokuta nejeví jako ujednání, jež odporuje dobrým mravům, a proč nepoužil svého práva k moderaci. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na předposlední odstavec odůvodnění napadeného rozsudku, kde odvolací soud podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč neshledal ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy a z jakých důvodů tuto smluvní pokutu nemoderoval.
Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Stejně tak jeho právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 odst. 1 Listiny i článek 6 Úmluvy jsou ustanovení, jež garantují právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Za situace, kdy Ústavní soud nezjistil, že by odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení či jiná ústavně zaručená práva, není oprávněn zasahovat do jeho nezávislého rozhodování.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu