ECLI:CZ:US:2004:2.US.407.03
sp. zn. II. ÚS 407/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti L. s., s.r.l., zastoupené JUDr. P. F., advokátem, proti nečinnosti Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 29(10) Cm 826/96, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2003 a doplněnou dne 29. 9. 2003, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka nečinnost Krajského soudu v Brně ve věci, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 29(10) Cm 826/96. Tvrdí, že jí soud odepřel právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání její věci bez zbytečných průtahů zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivé řízení (na projednání věci v přiměřené lhůtě) dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v porušování uvedených základních práv.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29(10) Cm 826/96, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se domáhala svého peněžního nároku žalobou ze dne 10. 12. 1996, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 19. 12. 1996 a doplněnou dne 7. 1. 1997. Soud poté, co opakovaným dotazem u České národní banky zjistil aktuální kurz devizového trhu, vyzval dne 4. 12. 1997 stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku z návrhu. Podáními ze dne 9. 12. 1997, 20. 1. 1998 a 16. 2. 1998 požádala stěžovatelka o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku do 2. 3. 1998. Dne 23. 2. 1998 navrhla, aby do řízení vstoupili další žalovaní a požádala o vydání předběžného opatření. O návrhu na přistoupení dalších účastníků rozhodl soud dne 31. 3. 1998. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal druhý žalovaný a spis byl dne 6. 5. 1998 předložen Vrchnímu soudu v Olomouci. Odvolací soud opakovaně vrátil spis soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s tím, že je třeba doručit napadené usnesení čtvrtému žalovanému. Soud provedl šetření ohledně pobytu čtvrtého žalovaného a usnesením ze dne 16. 11. 1999 mu ustanovil opatrovníka, jemuž napadené usnesení doručil. Dne 1. 2. 2000 spis znovu předložil vrchnímu soudu k vyřízení odvolání. Vrchní soud o něm rozhodl dne 24. 2. 2000. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 22. 5. 2000 zamítl návrh na nařízení předběžného opatření. Dne 1. 2. 2001 vyzval žalované k podání vyjádření k žalobě. Po marném uplynutí 30denní lhůty nařídil jednání ve věci. Jednání se konala ve dnech 24. 4. 2001, 15. 5. 2001 a 29. 6. 2001. Další nařízený termín 9. 10. 2001 byl dne 25. 9. 2001 odvolán v důsledku organizačních změn, neboť vyřízením věci byl pověřen jiný soudce. Dne 22. 11. 2001 soud stěžovatelku vyzval k doplnění skutkových tvrzení v žalobě. Stěžovatelka na výzvu reagovala podáním ze dne 31. 1. 2002. Další jednání proběhlo dne 22. 4. 2002. Na žádost stěžovatelky bylo odročeno na neurčito za účelem podání písemného vyjádření. Toto vyjádření došlo soudu dne 9. 7. 2002. Při dalším jednání dne 21. 10. 2002 byl vyhlášen rozsudek. Stěžovatelka se proti němu dne 10. 12. 2002 odvolala. Soud ji dne 18. 12. 2002 vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Stěžovatelka požádala dne 25. 3. 2003 o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku do 10. 4. 2003, čemuž soud usnesením ze dne 2. 4. 2003 vyhověl. Protože stěžovatelka v této lhůtě svou poplatkovou povinnost nesplnila, bylo řízení o odvolání usnesením ze dne 12. 5. 2003 zastaveno. Dne 10. 6. 2003 stěžovatelka požádala o zrušení usnesení o zastavení odvolacího řízení s tím, že poplatek v odvolací lhůtě uhradila. Soud prvního stupně proto dne 19. 6. 2003 napadené usnesení zrušil a dne 5. 8. 2003 předložil spis s odvoláním stěžovatelky Vrchnímu soudu v Olomouci. O odvolání nebylo doposud rozhodnuto.
Stěžovatelka napadla postup Krajského soudu v Brně v souvislosti s vyřizováním její žaloby projednávanou ústavní stížností. Své tvrzení o porušení práva na spravedlivé řízení bez průtahů opírá o skutečnost, že první jednání ve věci její žaloby ze dne 10. 12. 1996 bylo nařízeno až 24. 4. 2001. Po několika jednáních jí soud sdělil, že jednání nařízené na 9. 10. 2001 se odročuje na neurčito s tím, že vyřízením věci byl z důvodu organizačních změn pověřen jiný soudce. Proti tomuto postupu si bezvýsledně stěžovala předsedovi Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka namítá, že v důsledku chování krajského soudu, který teprve po pěti letech od podání žaloby nařídil první soudní jednání ve věci a po sedmi letech věc pravomocně neskončil, se nemůže domoci svých práv uplatněných v předmětném soudním řízení. V důsledku uvedených značných průtahů jí vznikla a dále vzniká vážná a neodvratitelná újma. Upozorňuje i na možná rizika v budoucnu v souvislosti s uspokojením jejich pohledávek.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Brně, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že stěžovatelce vznikla podáním odvolání proti rozsudku ve věci samé poplatková povinnost. Protože ji nesplnila, byla vyzvána k jejímu dodatečnému splnění. K opakovaným telefonickým a písemným žádostem o prodloužení lhůty pro úhradu soudního poplatku soud lhůtu prodloužil. Protože však poplatkovou povinnost nesplnila, nezbylo mu, než odvolací řízení zastavit. Teprve poslední den odvolací lhůty a šest měsíců po vzniku poplatkové povinnosti stěžovatelka soudní poplatek uhradila. Soud proto své usnesení o zastavení odvolacího řízení zrušil a po nabytí právní moci spis zaslal Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání. S hledem na to nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že pokračuje v porušování jejich práv a svobod. K otázce změny soudce rozhodujícího danou věc uvedl, že k této změně došlo v souvislosti se změnou rozvrhu práce Krajského soudu v Brně. O této skutečnosti byla stěžovatelka opakovaně informována předsedou soudu.
Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. IV. ÚS 50/03, III. ÚS 308/03, II. ÚS 109/99). Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež garantují mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době. Je přitom třeba vzít v úvahu nejen nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníků a složitost samotného předmětu sporu (srov. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 117). Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů tak nelze vyjádřit numericky, neboť přiměřenost doby řízení je určitelná objektivně. Tento názor se shoduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Evropský soud posuzuje ustáleně přiměřenost délky řízení podle skutkových okolností případu a se zřetelem k několika kritériím, mezi nimiž dominují složitost případu, chování stěžovatele a postup příslušných orgánů (srov. Bořánková proti České republice, rozsudek ze 7. 1. 2003, §53).
Ústavní soud se na jedné straně ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že dané řízení před nalézacím soudem probíhalo nepřiměřeně dlouho, na straně druhé ovšem nesdílí její hodnocení příčin takového stavu. Z časové posloupnosti jednotlivých úkonů Krajského soudu v Brně, jak vyplývají z obsahu spisového materiálu, lze dovodit, že k delší nečinnosti soudu došlo především v počátečním stádiu řízení, tj. od 10. 1. 1997, kdy soud obdržel doplnění žalobního návrhu, do 4. 12. 1997, kdy stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku z žaloby. Z jeho následného postupu ovšem vyplývá, že se věcí průběžně zabýval. I když bylo rozhodnutí ve věci samé vydáno až dne 21. 10. 2002, je třeba poukázat na sérii úkonů provedených soudem prvního stupně i soudem odvolacím v tomto mezidobí. V úvahu je nutno vzít i složitější procesní stránku věci a to, že to byla právě stěžovatelka, která činila různé návrhy a podání, jimiž chtěla uplatnit svá práva, což jí zajisté nelze vytýkat, avšak jejich vyřizování objektivně opakovaně pozastavilo postup v řízení ve věci samé. Důvodnou nečinnost, jež by byla způsobilá zasáhnout do ústavních práv stěžovatelky, Ústavní soud neshledal ani v souvislosti s nutnou změnou rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, jejímž důsledkem bylo přidělení věci jinému soudci. Prodleva s tím související byla odůvodněna změnou věcné příslušnosti ve věcech obchodních, která nastala v důsledku novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (viz písemná reakce předsedy Krajského soudu v Brně na stížnost stěžovatelky). Nově pověřený soudce ve věci postupoval bez průtahů a dne 21. 10. 2002 vyhlásil rozsudek.
V souladu se svou konstantní judikaturou (srov. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) a naukou (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), z nichž vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena toliko proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, se Ústavní soud dále zabýval současným stavem napadeného řízení. V případě neaktuálních průtahů totiž postrádá vyslovení požadovaného výroku jakýkoli rozumný smysl.
V této souvislosti stěžovatelka spatřuje neodůvodněné průtahy soudu prvního stupně v tom, že její odvolání proti meritornímu rozhodnutí doposud nepostoupil odvolacímu soudu, přestože následně po podání odvolání zaplatila soudní poplatek. Její tvrzení je zavádějící a neodpovídá obsahu spisového materiálu. Z něho totiž vyplývá, že soudní poplatek z odvolání uhradila až 6 měsíců po vzniku poplatkové povinnosti. Splnění této povinnosti předcházela výzva soudu, žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, rozhodnutí soudu o vyhovění této žádosti a rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Teprve v odvolací lhůtě proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka vyměřený soudní poplatek zaplatila. Jak se dále podává z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně ihned poté, co nabylo právní moci usnesení, jímž zrušil své rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, předložil odvolání stěžovatelky spolu se spisem odvolacímu soudu. Z výše uvedeného je jednoznačně patrné, že vzniklé průtahy, které již nejsou v současné době aktuální, si stěžovatelka zavinila sama tím, že ve stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek z odvolání. Soud naopak učinil všechny procesní úkony potřebné k odstranění tohoto nedostatku a poté neprodleně spis zaslal nadřízenému soudu k vyřízení odvolání. Vzniklá situace proto nemůže být hodnocena k jeho tíži.
Ústavní soud tudíž neshledal v současné fázi řízení zbytečné či neodůvodněné průtahy ze strany Krajského soudu v Brně, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavních práv stěžovatelky garantované článkem 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jež by byly způsobilé odůvodnit jeho zásah.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu