ECLI:CZ:US:2004:2.US.408.03
sp. zn. II. ÚS 408/03
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 11. února 2004 sp. zn. II. ÚS 408/03 ve věci ústavní stížnosti G., spol. s r. o., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 25/2001.
I. Ústavní soud České republiky ukládá Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod spisovou značkou 12 Cm 25/2001.
II. Návrh na zaplacení nákladů řízení se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem, Ústavnímu soudu doručeným dne 6. 8. 2003, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva") domáhá, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně dále nepokračovat v průtazích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 Cm 25/2001 a neprodleně v této věci jednat. Současně požaduje, aby Ústavní soud rozhodl, že účastník řízení je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení v částce 2 150 Kč.
V ústavní stížnosti uvádí, že žalobou ze dne 26. 10. 2000 se domáhala, aby Krajský soud v Brně zavázal žalovanou společnost L. E., s. r. o., zaplatit stěžovatelce 658 344,10 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně vydal dne 20. 11. 2000 platební rozkaz č. j. 2 Ro 2153/2000-51. Proti tomuto platebnímu rozkazu podala žalovaná společnost odpor, který byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 4. 12. 2000. Od tohoto data je soud nečinný.
Dne 18. 6. 2003 podala stěžovatelka stížnost k rukám předsedy Krajského soudu v Brně na průtahy řízení, na niž jí bylo odpovězeno přípisem ze dne 7. 7. 2003, v němž se konstatovalo, že nebyly shledány zaviněné průtahy a jednání nelze nařídit z důvodu většího množství sporů, které napadly v příslušném senátu dříve. Stěžovatelka je přesvědčena, že nečinností Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do jejího základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Pokud jde o tvrzení soudu o přetíženosti, poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech, např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 55/94, sp. zn. IV. ÚS 466/97 a sp. zn. II. ÚS 445/98, dle které nedostatky v organizaci soudnictví nemohou jít k tíži účastníků řízení.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti, učiněném prostřednictvím samosoudkyně, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, ze kterého vyplynulo, že po podání odporu proti platebnímu rozkazu došlo ze strany žalobce k návrhu změny žaloby ke dni 13. 12. 2000 a dne 21. 12. 2000 se žalobce vyjádřil k odporu žalovaného. Žalovaný pak uplatnil podáním ze dne 23.10. 2002 vlastní zápočet pohledávky k nároku žalobce. Podání bylo zasláno 25. 10. 2002 žalobci, který se k němu vyjádřil podáním ze dne 7. 11. 2002, a toto vyjádření bylo odesláno žalovanému dne 13. 11. 2002. Soudní jednání ve věci skutečně dosud nařízeno nebylo.
Samosoudkyně poskytla přehled o počtu případů svěřených jí k vyřízení, přičemž původní nápad (780 spisů) jí byl v důsledku reorganizace soudnictví od února 2001 navýšen na 1 468 spisů. Průměrný počet jí vyřízených věcí se přitom pohyboval v rozmezí od 34 do 47 případů měsíčně. V nynější době se soudci, dle interních pokynů, zaměřují na intenzivní řešení případů starších 5 let. V současné době dokončuje věci z roku 1999 a počátku roku 2000. Upozorňuje však, že od roku 2004 bude mít na vyřizování agendy vliv okolnost, že jí budou přidělovány i záležitosti týkající se konkursního řízení - tzv. incidenční spory, které mají rovněž co do rychlého výsledku důležitost. Jedná se dle jejího názoru o objektivní důvody, pro které nelze veškeré případy i při nasazení sebevětšího pracovního úsilí vyřizovat obratem, jak by ostatně bylo i pro soudce výhodnější. Dodává, že paradoxním výsledkem při řešení stížností je, že tímto způsobem dochází k přednostnímu vyřízení věcí, které se prostřednictvím stížností dostanou do popředí, přičemž spory zahájené i dříve, při stejné důležitosti, musí být odloženy jen pro tichou trpělivost účastníka řízení. V rámci objektivity uvádí, že si je vědoma žalobcem citovaného stanoviska Ústavního soudu a své povinnosti soudce toto stanovisko respektovat. Po stránce věcné k předmětu řízení není čeho uvádět, neboť se z právního hlediska nejedná o spor vybočující z průměrné řady složitosti. Je přesvědčena, že ve věci nedochází k jí zaviněným průtahům.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastník řízení se ve stanovené lhůtě k žádosti o upuštění od ústního jednání nevyjádřil a stěžovatelka v podání ze dne 23. 1. 2004 vyjádřila svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Cm 25/2001 a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle čl. 90 Ústavy soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně podle čl. 6 odst.1 Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [např. Kemmache proti Francii (1991), Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 117 a násl.).
Ústavní soud proto zvažoval zda s ohledem na okolnosti případu se ze strany soudu jedná o průtahy odůvodněné či nikoliv.
Z obsahu spisu je zřejmé, že od podání návrhu (30. 10. 2000) byly ze strany soudu činěny jen nezbytné formální úkony, účastníkům byly vzájemně zasílány k vyjádření písemnosti protistrany. Předmětem sporu jsou závazky vyplývající ze smlouvy o prodeji zboží a stěžovatelka se domáhá zaplacení kupní ceny za dodané zboží s příslušenstvím. (Po podání ústavní stížnosti uplatnil vedlejší účastník zápočet pohledávky k nároku stěžovatelky.) Jedná se o běžný obchodní spor, jak je ostatně uvedeno i ve vyjádření Krajského soudu v Brně, dle nějž se nejedná o spor vybočující z průměrné řady složitosti. Je přitom evidentní, že stěžovatelka namítané průtahy svým postupem nijak nezpůsobila a naopak využila možnosti dané jí zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a nejdříve se obrátila se stížností na průtahy řízení na předsedu Krajského soudu v Brně. K průtahům řízení nedošlo ani ze strany vedlejšího účastníka, který na výzvy soudu vyjádřením k jednotlivým návrhům v odpovídajícím termínu reagoval. Konečně oba účastníci řízení, vzhledem k tomu, že ze strany soudu nebylo ve věci konáno (nařízeno jednání, výzva k doplnění podkladů apod.), neměli ani objektivně možnost průtahy jednání způsobit.
S ohledem na uvedené skutečnosti je proto Ústavní soud přesvědčen, že za situace, kdy od podání návrhu 30. 10. 2000, resp. od doručení odporu proti platebnímu rozkazu soudu dne 4. 12. 2000 nebylo ve věci k dnešnímu dni nařízeno jednání, a dle vyjádření Krajského soudu v Brně to s ohledem na přetíženost tohoto soudu a předpokládané řešení tzv. incidenčních sporů v rámci konkurzního řízení ani nelze bezprostředně očekávat, dochází v tomto případě k neopodstatněným průtahům.
Ústavní soud považuje za nutné dodat, že se zřejmě nejedná o průtahy subjektivně zaviněné samosoudkyní vyřizující předmětnou agendu, která oprávněně a v souladu s interními pokyny rozhoduje věci dle časové posloupnosti jejich nápadu, přičemž bez opodstatněnosti ani není její připomínka o přednostním vyřízení věci napadené ústavní stížností na úkor jiných, možná i naléhavějších a dříve podaných věcí. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je však věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 55/94 ÚS, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 39, sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 38). Jakkoliv se v projednávané věci z hlediska trvající délky řízení nejednalo o enormní dobu, po kterou dochází k průtahům řízení, je třeba vzít v úvahu, že ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené době patří k těm právům, která zásadním způsobem spolupodmiňují společností vnímaný stupeň právní jistoty, a jeho dodržování je jednou ze záruk posilování důvěry občanů v právo a justici. Obsah právního řádu musí být stejně závazný pro občany i pro stát, a to nejen ve své abstraktní podobě, ale především konkrétně při výkonu soudní moci (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 193/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 120). I z tohoto hlediska jsou posuzovány stížnosti podané na průtahy řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnosti pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhovět. Podle §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona proto uložil Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod spisovou značkou 12 Cm 25/2001. Vzhledem k tomu, že podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. náklady řízení, které vzniknou, si účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení hradí sami, a nejednalo se o odůvodněný případ ve smyslu odstavce 4 citovaného ustanovení, Ústavní soud návrhu stěžovatelky na zaplacení nákladů řízení nevyhověl.