ECLI:CZ:US:2004:2.US.411.03
sp. zn. II. ÚS 411/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele M. k. B., družstvo, jehož zastupoval JUDr. J. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2339/2002, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Co 134/97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 1995, sp. zn. 21 Co 94/94, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 37 C 153/92, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 153/92, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 26. 10. 1993, čj. 37 C 153/92-57, zamítl Městský soud v Brně návrh ing. R. M. (dále též "žalobce"), aby bylo určeno, že výpověď, daná mu s. p. T. B. (dále též "žalovaným") dne 16. 12. 1991, je neplatná, a aby byl žalovaný povinen nahradit mu mzdu ve výši 46.190,- Kč. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by řádně a včas při nástupu do pracovního poměru uvědomil s. p. T. B. o tom, že je pracovníkem se změněnou pracovní schopností. Podle soudu tak zjevně nešlo o případ, kdy by výpověď mohla být dána podle ustanovení §50 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen "zákoník práce"), pod sankcí neplatnosti jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 1995, čj. 21 Co 94/95-77, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K tomuto rozhodnutí jej vedla zejména skutečnost, že soud I. stupně rozhodl proti jinému subjektu, než který byl v době rozhodnutí pasivně legitimován. V projednávané věci totiž došlo po podání návrhu k sukcesi. Sám návrh byl podán správně proti s. p. T. B., neboť ing. M. byl zaměstnancem jeho výrobní divize. Část privatizovaného majetku uvedeného státního podniku (výrobní divize) však byla rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 497/1992 ze dne 30. 6. 1992 převedena se všemi právy a závazky na Fond národního majetku ČR, který se stěžovatelem uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byl závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a majetkové hodnoty, jež sloužily k provozování výrobní divize jako součást s. p. T. B., a dále závazek kupujícího převést závazky prodávajícího v souvislosti s výrobní divizí s. p. T. B. a zaplatit kupní cenu, a to v rozsahu podmínek stanovených schvalujícím privatizačním projektem a touto smlouvou. Přechod práv a závazků měl být podle privatizačního projektu zajištěn podle ustanovení §§15 - 17 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Soud tedy dovodil, že pasivně legitimovaným ve sporu je stěžovatel. Soud I. stupně sice neměl o sukcesi podle ustanovení §92 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen "o.s.ř."), nijak rozhodovat, měl však tuto skutečnost konstatovat a jednat poté již s účastníkem, který vstoupil do práv a povinností žalovaného. Soud též konstatoval, že nebylo podstatné, zda žalovaný věděl o tom, že žalobce byl osobou se změněnou pracovní schopností. Považoval za podstatné, že souhlas orgánu státní správy podle ustanovení §50 zákoníku práce nebyl dán, přestože žalobce je a k datu výpovědi byl zaměstnancem se změněnou pracovní schopností. Předmětná výpověď není proto platná.
Městský soud v Brně při jednání dne 29. 11. 1996 mimo jiné připustil změnu návrhu ohledně náhrady mzdy tak, že se žalobce po stěžovateli nadále domáhá mzdy ve výši 172.789,- Kč. Rozsudkem ze dne 4. 12. 1996, čj. 37 C 153/92-116, určil, že výpověď daná žalobci s. p. T. B. dne 16. 12. 1991 je neplatná, a dále rozhodl o náhradě nákladů. Vyšel přitom z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, jehož právním názorem byl vázán. Zabýval se i návrhem na náhradu mzdy, neboť pracovní poměr dosud platně neskončil. Nárok na náhradu mzdy vznikl žalobci nejdříve podáním projednávaného návrhu dne 2. 6. 1992, nejpozději jeho konkludentním jednáním dne 26. 6. 1992. Podle názoru soudu mu náležel za 1.159 pracovních dnů s 8.5 hodinovou pracovní dobou, tj. ve výši 198.409,20 Kč. Soud s ohledem na ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. nemohl překročit návrh. Návrhu proto vyhověl v požadované výši.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 5. 2000, čj. 21 Co 134/97-159, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Nepřipustil přitom přistoupení s. p. T. B. jako účastníka na straně žalovaného, rozhodl o náhradě nákladů řízení a nepřipustil dovolání proto tomuto rozsudku. Procesní návrh na přistoupení s. p. T. B. jako účastníka na straně žalovaného podal stěžovatel podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. Soud s odkazem na ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř. konstatoval, že použití tohoto ustanovení není v odvolacím řízení přípustné. Ve věci samé dospěl odvolací soud podle odůvodnění rozhodnutí k názoru, že soud I. stupně vycházel z náležitě objasněného skutkového stavu věci, který správně posoudil. S jeho závěry se soud odvolací ztotožnil. Dodal, že podle jeho názoru není podmínkou, aby zprivatizovaný majetek měl povahu odštěpného závodu s vlastní právní subjektivitou, či, aby byl jiným způsobem organizačně či ekonomicky samostatný. Okolnost, že smlouva obsahuje ustanovení o neexistenci právních vad, by mohla mít dopad pouze mezi účastníky smluvního vztahu, nikoli vůči třetímu subjektu. Podstatné též není, zda byl žalobce v přílohách uveden jako přebíraný zaměstnanec či zda byly převáděny závazky vyplývající ze vztahů vůči němu. V daném případě se totiž nejedná o převod na základě projevu vůle jednajících subjektů, ale o přechod ze zákona. Na nabyvatele - stěžovatele - tak ze zákona přešel celý komplex práv a povinností dřívějšího zaměstnavatele žalobce (s. p. T. B.). Tato změna v rovině hmotněprávní má svůj výraz i v procesním nástupnictví, k němuž došlo na straně stěžovatele. Tvrzení, že žalobce byl v době nabytí předmětného majetku stěžovatelem zaměstnancem správní divize (a tedy neexistovala souvislost s převáděným privatizovaným majetkem), se neprokázalo.
Nejvyšší soud odmítl rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, čj. 21 Cdo 2339/2002-254, dovolání stěžovatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo připuštěno přistoupení s. p. T. B., jako účastníka na straně žalovaného (stěžovatele), jako nepřípustné. V dalších bodech dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení postupoval podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Podle odůvodnění svého rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že po podání žaloby došlo k hmotněprávnímu přechodu (sukcesi) práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce na žalovaného (stěžovatele). Nabyvatel nabývá práva a povinnosti v tom stavu, v jakém se v době přechodu nalézaly, a s těmi vlastnostmi, které v době přechodu měly, k nimž patří mimo jiné i to, že o nich bylo zahájeno řízení. V projednávané věci tak ze zákona došlo i k procesnímu nástupnictví. S ohledem na okolnosti případu soudy správně jednaly po 1. 7. 1992 se stěžovatelem namísto původně žalovaného s. p. T. B. Nejvyšší soud ani neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou, uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tedy, že by mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatel takovou vadu spatřoval v tom, že mu nebylo řádně a včas doručeno předvolání k jednáním před odvolacím soudem dne 11. 4. 1995 a 23. 5. 1995. Podle názoru soudu mu ale byla dána možnost uplatnit všechna svá procesní práva a činit procesní úkony v plném rozsahu. Soud nepřisvědčil ani jeho námitkám stran neplatnosti výpovědi, kdy znovu namítal, že zaměstnavatel nevěděl, že žalobce je osobou se změněnou pracovní schopností. Předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy k rozvázání pracovní smlouvy výpovědí u zaměstnance, u něhož bylo předtím pravomocně rozhodnuto, že je osobou se změněnou pracovní schopností, je třeba a není rozhodné, zda zaměstnavatel o tomto rozhodnutí věděl.
Stěžovatel napadl závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že výklad, k němuž soudy při svém rozhodování dospěly, není v souladu s právem, a že tak soudy neposkytly jeho právům požadovanou ochranu. Je nadále přesvědčen, že v řízení prokázal, že ve sporu nemůže být "pasivně legitimní". Obecné soudy údajně vycházely "z fiktivních představ o sukcesi" a v podstatě nezvládly zásadu "volné aplikace důkazů". Za základ svých nesprávných právních závěrů údajně vzaly tvrzení žalobce, který je ale neprokázal, a naopak se nezabývaly předloženými důkazy stěžovatele. Nejvyšší soud pochybení odvolacího soudu svým rozhodnutím v podstatě omlouvá či se k nim nevyjadřuje. Stěžovatel dále shrnuje dosavadní průběh sporu a zdůrazňuje, že žalobce ing. M. svému původnímu zaměstnavateli s. p. T. B. neoznámil, že je osobou se změněnou pracovní schopností. Stěžovatel též odmítá "požadavek žalobce, aby jako povinná osoba bylo označeno družstvo M. k. B.", i závěry krajského soudu, dle nichž práva a povinnosti dřívějšího zaměstnavatele přešly na stěžovatele. Závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu neberou vůbec v úvahu zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu ve věci závad a nedostatků privatizace s. p. T. B. a nerespektují, že se neprivatizoval celý podnik. Ten se rozdělil na šest nabyvatelů majetku v nestejných hodnotách v různých časových horizontech. Stěžovatel uzavřel kupní smlouvu s Fondem národního majetku, nikoli se s. p. T. B. Podle jeho tvrzení žádný celý komplex práv a povinností nepřecházel na dílčí kupující. Žalobce nepracoval nikdy ve výrobě u stroje. Jeho pracovní místo bylo zrušeno ještě před privatizací, a nemohlo být tedy zařazeno do privatizačního projektu. Jako nadbytečného jej s. p. T. B. převedl do správní divize, která s ním provedla "propouštěcí řízení". Správní divize přešla do družstva U. Pracovní místo, které neexistuje, nemůže být předmětem žádného právního aktu. Stěžovatel rovněž upozornil, že s. p. T. B. nikdy Fondu národního majetku ČR nehlásil, že by se ve vztahu k převáděnému majetku vyskytly nějaké právní vady. Je přesvědčen, že případ byl ve vztahu k němu vyřešen usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 1993, jímž byl návrh žalobce na připuštění stěžovatele jako dalšího účastníka řízení zamítnut. Proti tomuto usnesení nebylo podle obsahu spisu podáno odvolání, nabylo tedy právní moci a jde o věc rozhodnutou. Za zajímavé považuje, že se žádný ze soudů nezabýval zjištěním Nejvyššího kontrolního úřadu, ani otázkami nesplnění zákonných ustanovení zákona o sociálním zabezpečení žalobcem a důsledky těchto nesplněných povinností na zjištění objektivní pravdy. Napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu také proto, že pouze převzalo závěry krajského soudu. Zdůraznil, že žalobce nepodal návrh na změnu v osobě žalované, což vyžaduje ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. Postup podle ustanovení §107a o. s. ř. je pak možný, prokáže-li se, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1 tohoto ustanovení. Krajský soud v Brně však záměnu připustil pouze na základě tvrzení žalobce. Návrh dle ustanovení §107a o.s.ř. však stěžovatel nepodal. "Návrh na přibrání" podaný žalobcem směřuje proti neznámému právnímu subjektu. Tvrzení žalobce, dle nichž výrobní divize s. p. T. B. byla převedena na Fond národního majetku ČR, není doložena žádným důkazem a prokázáno rovněž není to, jak byl proveden převod z Fondu národního majetku ČR na další nabyvatele. Stěžovatel z toho vyvozuje, že právní závěr soudů, dle něhož došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a s. p. T. B., je nesprávný. Soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., neboť zcela pominuly stěžovatelem předložené důkazy v podobě soupisu zaměstnanců, které v rámci privatizace převzal, jakož i vyjádření s. p. T. B. ze dne 20. 11. 1995, z něhož má být patrno, že žalobce v rámci privatizace části tohoto podniku nepřevzal. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno i při aplikaci ustanovení §92 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh podle odst. 1 tohoto ustanovení, zatímco soudy jeho podání vyhodnotily jako návrh podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud uzavřel, že se jedná o zákonné procesní nástupnictví, přičemž pominul, že s.p. T. B. stále existuje.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, ing. R. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve svých vyjádřeních toliko odkázaly na obsah napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky neúspěšného účastníka soudního řízení se závěry soudů. Stěžovatel předestírá vlastní hodnocení skutkových okolností případu a na tomto odlišném skutkovém základě buduje odlišný právní názor na věc. Problematika naznačená v ústavní stížnosti se týká výkladových otázek právních předpisů, upravujících standardní práva účastníků občanského soudního řízení, které však nemají ústavní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod. Nelze mít za to, že by rozhodnutím dovolacího soudu mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ing. R. M. se přípisem ze dne 7. 10. 2003 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, vyslovenými v napadených rozhodnutích, přičemž stěžovatel zvolil argumentaci obsahově obdobnou té, již přednesl již v předchozím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatel především opakovaně napadal závěry obecných soudů stran své pasivní legitimace v projednávané věci. Činí tak i v ústavní stížnosti. Zpochybnil samotnou skutečnost, že na něj přešla práva a povinnosti dřívějšího zaměstnavatele ve vztahu k žalobci, tedy že došlo k singulární sukcesi.
Obecné soudy a zejména Nejvyšší soud obsáhle a detailně vysvětlily, co je k uvedenému závěru vedlo. Nejvyšší soud vyšel - s přihlédnutím k argumentům stěžovatele - zejména z toho, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dosavadního zaměstnavatele může dojít pouze na základě právního předpisu. Je vyloučeno, aby nastal např. jen na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů. Z tohoto pohledu nemohla mít právní význam skutečnost, zda vůbec a případně v jakém rozsahu byl v kupní smlouvě o prodeji části podniku ke dni 1. 7. 1992 mezi Fondem národního majetku ČR a družstvem "M. k. B." sjednán v rámci přechodu práv a povinností "souvisejících s výrobní divizí s. p. T. B." na nabyvatele též převod pracovněprávních vztahů, včetně závazků vůči žalobci. Vůli účastníků (kupní smlouvy) se nepřiznává relevance. Soud též odmítl námitku stěžovatele, dle níž na něj v rámci privatizace s. p. T. B. nepřešla žádná povinnost vůči žalobci. V rámci přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti mimo jiné i u zaměstnanců privatizovaného podniku a u zaměstnanců, kteří působili v privatizované organizační složce podniku a kteří v době převodu vedli u soudu s privatizovaným podnikem spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Protože v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k takovému zaměstnanci nelze považovat pracovní poměr za skončený a protože pracovní poměr může trvat dále, přechází na nabyvatele (přejímajícího zaměstnavatele) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů též k těm zaměstnancům, u nichž byl před účinností převodu rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl v době účinnosti převodu pravomocně rozhodnut. Nejvyšší soud mimo jiné také konstatoval, že žalobce pracoval ke dni výpovědi ve výrobní divizi zaměstnavatele s tím, že případná změna pracovního zařazení žalobce v průběhu výpovědní doby není podstatná.
Stěžovatel nyní ve své ústavní stížnosti předkládá konkurující tvrzení, aniž by je však podložil relevantní ústavně právní argumentací. Ústavní soud opakuje, že skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje a jenž je pro něj nepříznivý, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. S námitkami stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, se obecné soudy již dříve náležitě vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jejich závěrům nelze nic vytknout.
Stěžovatel též již v předchozím řízení upozorňoval na údajná pochybení při privatizaci s. p. T. B., jež měla být předmětem zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu, i na údajné porušení předpisů o sociálním zabezpečení žalobcem. Nyní tvrdí, že tyto skutečnosti obecné soudy nevzaly v úvahu. Ústavní soud ani v daném ohledu nedospěl k závěru, že by došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Odvolává se i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které se rozsah povinnosti soudu vyjádřit se v rámci odůvodnění ke každému argumentu může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. např. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Není tedy povinností soudu zabývat se každým jednotlivým argumentem, pokud své závěry přesvědčivě a srozumitelně objasní, jak tomu bylo i v projednávané věci. To ostatně platí i pro další stěžovatelem uplatněnou námitku, dle níž soudy v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř. pominuly některé z provedených důkazů, neboť nezohlednily soupis zaměstnanců, které v rámci privatizace převzal, ani vyjádření s. p. T. B. ze dne 20. 11. 1995, dle něhož žalobce coby zaměstnance v rámci privatizace nepřevzal. Obecné soudy nepovažovaly tyto dokumenty vzhledem ke svým závěrům za relevantní. Svědčí o tom jejich odůvodněný závěr, dle něhož k přechodu práv a povinností v projednávaném případě došlo na základě zákona s tím, že vůli účastníků kupní smlouvy není přiznána jakákoli relevance. S ohledem na uvedené tedy lze uzavřít, že Ústavní soud nezaznamenal žádnou libovůli v postupu soudů při hodnocení provedených důkazů. Obecné soudy pouze dospěly k závěru odlišnému než stěžovatel, a to ústavně konformním způsobem. Jejich závěr je proto třeba považovat za součást nezávislého rozhodování soudů.
Podle odůvodnění napadených rozhodnutí musely obecné soudy s ohledem na singulární sukcesi, k níž došlo po podání žaloby, jednat s právním nástupcem některého z dosavadních účastníků (s. p. T. B.), aniž by o tom zvlášť rozhodovaly a aniž by bylo třeba tento postup požadovat zvláštním návrhem. I tento závěr stěžovatel ve své stížnosti zpochybňuje. S jeho námitkami, uplatněnými nyní v ústavní stížnosti, se obecné soudy - a zejména Nejvyšší soud - řádně a srozumitelně vypořádaly. Stěžovatel jejich závěry považuje sice za nesprávné, avšak nijak neosvětlil, v čem spatřuje jejich protiústavnost. K jeho námitkám lze jen dodat, že soudy pochopitelně nezačaly jednat se stěžovatelem jakožto procesním nástupcem na základě ustanovení §107a o.s.ř., jak nyní dovozuje, neboť uvedené ustanovení bylo zavedeno až novelou o.s.ř. - zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Nepostupovaly však ani podle ustanovení §92 o.s.ř., jak stěžovatel rovněž naznačuje. Došlo-li v průběhu občanského soudního řízení (před účinností zmíněného ustanovení §107a o.s.ř.) k singulární sukcesi, přecházejí na cessionáře i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna (srov. Bureš a kol., Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, 2000, str. 229 a 282, či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1495/96). Postup obecných soudů, které - aniž by o tom rozhodovaly - začaly jednat se stěžovatelem, jakožto právním nástupcem s. p. T. B., tedy nelze označit za postup, jenž by vybočil z mezí ústavnosti. Stěžovatel se též mýlí, tvrdí-li v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud pominul fakt, že s. p. T. B. stále existuje. Nejvyšší soud se s touto skutečností naopak výslovně vypořádal. Konstatoval, že procesní nástupnictví nastává v občanském soudním řízení nejen tehdy, kdy dosavadní účastník řízení ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení a jeho práva a povinnosti přešla na jiného, ale i tehdy, když tuto způsobilost sice nepozbyl, avšak jeho práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla v průběhu řízení na jiného v důsledku univerzální či singulární sukcese (tak jako i v projednávaném případě). I tato námitka stěžovatele je proto nepřípadná. Relevantní není ani odkaz na usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 1993, čj. 37 C 153/92-38. Tím soud pouze odmítl návrh, aby na straně žalovaného připustil vstup stěžovatele jako dalšího účastníka řízení. Rozhodnutí tohoto druhu a obsahu nevytváří překážku věci rozsouzené, jež by bránila v řízení se stěžovatelem pokračovat. Překážku věci rozsouzené může založit pouze meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí procesní, jak tomu bylo v projednávané věci. Z hlediska procesního postupu tedy obecným soudům zjevně není v rovině ústavnosti co vytknout.
Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení namítaných článků Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což v projednávané věci zajištěno evidentně bylo.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu nepřísluší proto ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud má za to, že tímto odmítnutím odpadl důvod k vydání rozhodnutí o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a proto se jím dále nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu