ECLI:CZ:US:2004:2.US.453.04
sp. zn. II. ÚS 453/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele V. J. H., t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného advokátem Mgr. M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2004, sp.zn. 5 To 53/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2004, čj. 40 T 13/2003-958, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po procesní stránce splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, 2, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci opatřil relevantní část spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 13/2003, z něhož zjistil následující:
Usnesením orgánu Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Brno, ze dne 31. 5. 2003, ČTS: PJM-205/OK-10-2003, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, Y. Y. R., I. P. a V. B. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, trestný čin únosu podle §216 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 3 trestního zákona dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, vše ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona. Podle závěrů usnesení, odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že v přesně nezjištěné době před datem 28. 5. 2003 stěžovatel spolu s I. O., který se v době zahájení úkonů trestního řízení nacházel mimo území republiky, zosnovali únos nezletilé K. K., nar. 14. 7. 1995, v úmyslu získat majetkový prospěch ve výši 5.000.000,- Kč od rodičů nezletilé tím, že kontaktovali spoluobviněné, vytypovali místo a zakoupili prostředky k provedení činu. Dne 28. 5. 2003 kolem 7,30 hod, mezi obcemi Němčičky a Bratčice, přinutili lstí zastavit vozidlo řízené řidičem P. M., který převážel nezletilou do školy, vnikli do vozidla a ohrožovali řidiče střelnou zbraní. Řidiče i nezletilou spoutali a navlékli oběma na hlavu sáček. Ve vozidle se zmocnili řady v usnesení specifikovaných věcí. Uvedeným vozidlem se přemístili k jinému v usnesení specifikovanému vozidlu, zaparkovanému na blíže nezjištěném místě, do jehož zavazadlového prostoru přemístili nezletilou a převezli ji do lesního prostoru v k.ú. Silůvky, kde jí drželi v jimi připraveném stanu. Řidiče zanechali spoutaného ve vozidle, v němž převážel nezletilou. Současně telefonicky kontaktovali otce nezletilé, Ing. P. K., v úmyslu získat výkupné ve výši 5.000.000,- Kč s pohrůžkou usmrcení dcery. Následně nezletilou ponechali ve stanu bez dohledu. Ta stan opustila a dne 29. 5. 2003 v 6,20 hod. oznámila svůj únos. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel stížnost nepodal.
Městský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 70 Nt 3721/2003, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel se vzdal práva podat stížnost proti němu.
Dne 5. 3. 2004 stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce žádost o propuštění z vazby. V odůvodnění uvedl, že podle jeho názoru s ním nebylo řádně zahájeno trestní stíhání. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo v českém jazyce vyhotoveno dne 31. 5. 2003 a téhož dne jej stěžovatel před započetím výslechu převzal. Při výslechu výslovně požádal o písemný překlad usnesení do ukrajinského jazyka. Tento písemný překlad usnesení byl však stěžovateli doručen až dne 18. 6. 2003, tedy v době, kdy již byl umístěn ve vazbě. Stěžovatel se proto domnívá, že účinky zahájení trestního stíhání v jeho věci platně nenastaly, a měl by být proto propuštěn na svobodu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 40 T 13/2003, žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítl. K námitkám stěžovatele soud odkázal na spisový materiál. Z něho vyplývá, že výslechu stěžovatele dne 31. 5. 2003 (č.l. 252-256 spisu) se účastnil obhájce stěžovatele a tlumočnice. Z protokolu o výslechu vyplývá, že stěžovatel byl za přítomnosti tlumočnice a obhájce řádně poučen o svých právech a bylo mu předáno a přetlumočeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvedl, že obsahu porozuměl, převzetí potvrdil a požádal, aby usnesení bylo písemně přeloženo do ukrajinštiny. Písemný překlad usnesení, s přiloženou českou verzí obsahující potvrzení tlumočnice jazyka ruského a ukrajinského, že překlad souhlasí s českou verzí, stěžovatel převzal dne 18. 6. 2003. Soud dospěl k závěru, že všechny podmínky pro řádné zahájení trestního stíhání byly v případě stěžovatele splněny. Dále se věnoval otázce existence důvodů pro další trvání vazby. Nabyl přesvědčení, že ponechání stěžovatele ve vazbě je i nadále opodstatněné. Své závěry dále rozvedl.
Proti uvedenému usnesení stěžovatel podal stížnost, v níž znovu uplatnil své námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení jeho trestního stíhání. Vrchní soud se předně ztotožnil se závěrem napadeného rozhodnutí ohledně trvání vazebního důvodu a opodstatněnosti ponechání ve vazbě. Upozornil, že přestože návrh stěžovatele směřuje proti rozhodnutí o dalším trvání vazby, konkrétní námitky stěžovatel vznáší proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. proti rozhodnutí o vazbě, které je již řadu měsíců pravomocné. Jeho přezkum přitom stěžovatel ve lhůtě k tomu stanovené nevyvolal. Pro závažnost námitky stěžovatele se však stížnostní soud správností postupu orgánů činných v trestním řízení zabýval. Ze spisového materiálu zjistil, že obsah usnesení o zahájení trestního stíhání i obsah poučení uvedeného na předtisku prvního listu protokolu o výslechu byl stěžovateli dne 31. 5. 2003 přítomnou tlumočnicí přetlumočen a stěžovatel výslovně potvrdil, že mu porozuměl a že usnesení převzal. Následovala rozmluva stěžovatele s jeho obhájcem a až poté proběhl vlastní výslech stěžovatele. Protokol o výslechu a jeho průběhu byl přítomnou tlumočnicí stěžovateli na závěr přetlumočen a stěžovatel opět potvrdil, že mu rozuměl a že proti němu nemá výhrad. Soud je přesvědčen o tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání tak bylo stěžovateli řádně ve smyslu ustanovení 160 odst. 2 trestního řádu doručeno, přičemž doručení písemného překladu usnesení dne 18. 6. 2003 mělo ve smyslu ustanovení §28 odst. 3 trestního řádu význam pro počátek běhu lhůty k podání stížnosti proti němu. Účinky zahájení trestního stíhání vzhledem k popsaným skutečnostem platně nastaly již dne 31. 5. 2003 a stěžovatel byl za dodržení všech zákonem stanovených lhůt (§77 trestního řádu) vzat do vazby po zahájení trestního stíhání (§68 odst. 1 trestního řádu). Podle názoru soudu lze závěr o nesprávnosti výkladu použitého stěžovatelem podepřít řadou argumentů, zejména skutečností, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nemá odkladný účinek, a faktem, že řízení o vzetí do vazby je vázáno řadou poměrně krátkých lhůt, které by při naznačené interpretaci bylo v mnoha případech nemožné dodržet. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 5 To 53/2004, stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel napadl uvedená usnesení obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že pro vzetí do vazby a pro její další trvání nebyly splněny podmínky, neboť dosud nebylo řádně zahájeno jeho trestní stíhání. Česky vyhotovené usnesení o zahájení trestního stíhání vydané dne 31. 5. 2003 Policií ČR stěžovatel tentýž den převzal bez písemného překladu do mateřského jazyka. Písemný překlad, a to pouze fotokopie, bez podpisu, razítka, ověřovací doložky a připojeného originálu (tedy nesplňující náležitosti §14 vyhl. č. 37/1967 Sb.), byl stěžovateli doručen teprve dne 18. 6. 2003, tedy v době, kdy již byl umístěn ve vazbě. Takový postup je podle názoru stěžovatele nezákonný.
Ustanovení §28 odst. 2 trestního řádu, zakládá povinnost písemně přeložit vyjmenovaná rozhodnutí, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání, do mateřského jazyka cizince, ledaže by cizinec pořízení překladu výslovně odmítl. Pokud je s doručením rozhodnutí spojen počátek běhu lhůty, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu. Vzhledem k tomu, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání je možné podat stížnost, je třeba ustanovení §28 odst. 3 trestního řádu aplikovat i v případě doručování tohoto usnesení. Podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu lze přitom do vazby vzít pouze osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Vzhledem k tomu, že účinky zahájení trestního stíhání nastávají až doručením písemného překladu usnesení splňujícího náležitosti §14 vyhlášky č. 37/1967 Sb., až od doručení takového překladu je možné použít prostředky dané trestním řádem, tedy i vzetí do vazby. Doručení usnesení v českém jazyce podle názoru stěžovatele nemá v tomto směru žádné právní následky.
Stěžovatel dále polemizuje se závěry vrchního soudu, že jediným následkem doručení překladu usnesení je počátek běhu lhůty pro podání stížnosti. Totéž rozhodnutí by tak bylo doručováno opakovaně s různými právními následky, což by byl postup naprosto ojedinělý a matoucí.
Nelze podle jeho názoru souhlasit ani s argumentací, že vyhotovení písemného překladu by vzhledem k délce lhůt pro rozhodnutí o vazbě zadržené osoby do vazby nebylo možné, neboť technické a organizační problémy orgánů činných v trestním řízení nelze klást k tíži stíhaným osobám.
Obviněný by měl mít od počátku trestního stíhání k dispozici usnesení o zahájení trestního stíhání v písemné formě, aby s ním mohl pracovat při své obhajobě. Novela ustanovení §28 odst. 2, 3 trestního řádu je v posuzovaném případě opět vykládána způsobem, který zakládá nerovné postavení cizinců neovládajících český jazyk, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání.
Stěžovatel navrhl, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně, neboť je stíhán vazebně.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru postupem obecných soudů nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a navrhl proto, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Z obsahu spisu totiž jasně vyplývá, že stěžovatel již v době prvního výslechu v přípravném řízení zcela přesně znal obsah usnesení o zahájení trestního stíhání, věděl, pro jaký skutek je stíhán, a znal i svá práva v tomto řízení. Po celou dobu byl přítomen jeho obhájce a ani on proti průběhu řízení nic nenamítal, a to ani v době výslechu, ani v následujícím řízení. Činí tak až nyní, po uplynutí řady měsíců, což nasvědčuje možné účelovosti takového postupu. V dalších podrobnostech účastník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Z nich podle jeho názoru vyplývá, že v řízení nedošlo k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele, který je cizím státním příslušníkem. Orgány činné v trestním řízení dodržely zásady uvedené v ustanovení §2 odst. 14 trestního řádu. Ani ústavně zaručená zásada rovnosti v posuzované věci nebyla porušena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přednostní projednání. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona o Ústavním soudu jsou splněny. Věc je naléhavá, neboť se jedná přezkum rozhodnutí o dalším trvání omezení osobní svobody. Proto byla ústavní stížnost projednána přednostně.
Petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud na rozdíl od jejího odůvodnění vázán, stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí. V daném případě tak stěžovatel vymezil přezkum dílčí fáze trestního řízení, v němž bylo k žádosti stěžovatele rozhodováno o dalším trvání jeho vazby. Navrhovaná kasace napadených rozhodnutí by se však nedotkla rozhodnutí, jichž se stěžovatelova argumentace v rovině ústavnosti týká.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí uvedly skutečnosti, na jejichž základě dospěly k závěru, že u stěžovatele jsou i nadále dány vazební důvody podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Existenci důvodů vazby útěkové shledaly nejen v tom, že stěžovatel je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody pro závažný úmyslný trestný čin, na jehož spáchání se podle dosud zjištěných skutečností podílely i další osoby, jejich trestná činnost byla organizovaná a promyšlená, ale i ve skutečnosti, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který není na území České republiky ničím vázán. Obecné soudy dále připomněly, že obětí stíhané trestné činnosti s motivem získat několikamilionovou finanční částku bylo dítě velmi nízkého věku. Uvedené okolnosti tak podle názoru soudů dovolují učinit závěr o opodstatněnosti stupňující se obavy z útěku stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci přijal soud prvního stupně odpovídající závěry stran důvodnosti trestního stíhání i vazebních důvodů, což se odrazilo i v rozhodnutí stížnostního soudu, který zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Závěry soudu prvního stupně mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z ústavního řádu. Došlo tak k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné další trvání omezení osobní svobody stěžovatele dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy v omezeném rozsahu k opožděným námitkám stěžovatele vyslovily v odůvodnění napadených rozhodnutí právní názory i ohledně úvodní fáze trestního stíhání, Ústavní soud se rovněž zabýval naznačenou problematikou z pohledu ústavně zaručených práv.
Článek 5 odst. 2 Úmluvy, jehož se stěžovatel mimo jiné dovolává, uvádí, že každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. Obdobně i podle článku 37 odst. 4 Listiny, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
V protokolu o výslechu stěžovatele dne 31. 5. 2003 (č.l. 235 a násl. spisu) je uvedeno, že před započetím úkonů bylo stěžovateli předáno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 5. 2003. Téhož dne bylo doručeno i stěžovatelovu obhájci. Usnesení bylo přetlumočeno přítomnou tlumočnicí ukrajinského jazyka, L. M. Stěžovatel potvrdil, že obsahu usnesení rozuměl. Dále byl poučen o svých právech upravených v trestním řádu, která se vztahují na osobu obviněného, přičemž poučení bylo přetlumočeno do ukrajinštiny. Stěžovatel prohlásil, že poučení rozuměl. Po poradě se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby se rozhodl, že vypovídat chce a bude. Přestože, jak uvedl, česky rozumí, při výslechu využil pomoci tlumočnice. Stěžovatel dále výslovně uvedl, že stížnost proti usnesení nepodá. Sepisu protokolu i výslechu stěžovatele byl vedle orgánů činných v trestním řízení přítomen i obhájce stěžovatele a dva obhájci stěžovatelových spoluobviněných a všichni včetně stěžovatele protokol bez jakýchkoli námitek podepsali. Jmenovaná tlumočnice ukrajinského jazyka na závěr výslechu protokol celý přetlumočila do ukrajinštiny. Písemný překlad do ukrajinštiny byl pak stěžovateli doručen dne 18. 6. 2003.
Při výslechu dne 1. 6. 2003. stěžovatel do protokolu (č.l. 117 spisu) po poučení znovu potvrdil, že ví, co je mu kladeno v usnesení o zahájení trestního stíhání za vinu, a že jej převzal. Následně s vyslýchajícím soudcem bez jakýchkoli námitek za přítomnosti obhájce a tlumočnice obsáhle komunikoval. Po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby se stěžovatel za přítomnosti obhájce po poučení o opravném prostředku výslovně do protokolu vzdal práva podat stížnost.
Ústavní soud při svém přezkumu vychází z pojmu materiálního právního státu, který se pojí s efektivní ochranou lidských práv a je prost akademického formalismu. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Podle stávající judikatury (rozhodnutí ve věci Kamasinski v. Rakousko, 1989, čl. 74) má pomoc tlumočníka umožnit, aby se obviněný seznámil se skutečnostmi, na nichž je založeno obvinění a aby mohl při své obraně soudu poskytnout vlastní verzi toho, z čeho je obviňován. Jak bylo výše uvedeno, z obsahu spisu jasně plyne, že stěžovatel byl s to pochopit, oč se v projednávané věci jedná, se skutečnostmi kladenými mu za vinu byl pro něj zcela srozumitelným způsobem seznámen a na základě těchto skutečností se rozhodl ve věci vypovídat a obsáhle s orgány činnými v trestním řízení komunikoval. Stěžovatel byl před započetím výslechu za přítomnosti obhájce seznámen s obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu). Výslovně dále uvedl, že právo podat stížnost proti usnesení nevyužije a stížnost ani po doručení překladu usnesení nepodal. Poté, co bylo po dalším výslechu stěžovatele s využitím pomoci tlumočnice vyhlášeno usnesení o vzetí do vazby, se za přítomnosti svého obhájce výslovně vzdal práva podat stížnost proti usnesení (§144 a §250 trestního řádu).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je tvrzení stran neústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, potažmo stran nezákonnosti omezení osobní svobody, pokud následně došlo k vzetí do vazby, namístě spojovat s rozhodnutím o vzetí do vazby a směřovat proti němu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/99). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se práva podat stížnost po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby platně vzdal, Ústavní soud se dále nezabýval argumentací stěžovatele týkající se rozdílných právních následků spojených s doručením usnesení o zahájení trestního stíhání v češtině a jeho překladu do ukrajinštiny. Vzhledem k popsaným okolnostem případu Ústavní soud v uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení dotčení v rovině ústavnosti neshledal. K popření práv obhajoby v daném případě nedošlo.
Nutno přitom znovu zdůraznit, že přezkum posuzované věci je ovlivněn skutečností, že ač petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se opodstatněnosti dalšího trvání vazby, odůvodnění ústavní stížnosti směřuje výlučně proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve fázi zahájení trestního stíhání se stěžovatelem a jeho vzetí do vazby. Rozhodnutí, jimiž k tvrzenému dotčení stěžovatelových práv údajně došlo, však stěžovatel z vlastního rozhodnutí nepodrobil přezkumu v rámci řízení o řádných opravných prostředcích. Práva podat stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby se výslovně vzdal. V takovém případě by i včas podaná ústavní stížnost proti uvedenému usnesení o vzetí do vazby byla Ústavním soudem odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatel z vlastního rozhodnutí nevyčerpal opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V nynějším procesním postupu tak lze vysledovat jednak snahu dohnat uplynulou lhůtu k podání návrhu směřujícímu proti usnesení o vzetí do vazby, jednak úsilí zhojit jeho nepřípustnost. Ústavní soud je toho názoru, že není namístě dovolávat se porušení ústavně zaručeného základního práva tehdy, když si obviněný sám svým (na výběr daným) svobodným jednáním vytvoří rozumně předvídatelnou procesní situaci, v níž nemůže obsahově dojít k realizaci jeho práva na spravedlivý proces v takovém rozsahu, jaký by bylo lze důvodně předpokládat v případě, kdyby včas využil možnosti podrobit rozhodnutí o prvotním omezení osobní svobody přezkumu, který zákon v dané věci předvídá.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu