ECLI:CZ:US:2004:2.US.457.03
sp. zn. II. ÚS 457/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2003, čj. 8 To 219/2003-93, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2002, čj. 6 Nt 525/2002-79, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 9. 2003, a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 Nt 525/2002, z něhož zjistil následující:
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 233/57, stěžovatele vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 RTv 22/92, byl odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 RTv 22/92, bylo při nezměněném výroku o vině rozhodnuto tak, že z důvodů §227 trestního řádu se trest neukládá.
Městský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 14. 11. 2002, čj. 6 Nt 525/2002-79, návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení popsaného v předchozím odstavci. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl svým usnesením ze dne 2. 6. 2003, čj. 8 To 219/2003-93. Stížnostní soud se plně ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že návrh na povolení obnovy řízení neobsahuje žádné relevantní nové skutečnosti ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Nad rámec odůvodnění usnesení soudu I. stupně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, z něhož vyplývá, že nápravy lze dosáhnout toliko stížností pro porušení zákona.
Stěžovatel napadl obě posledně citovaná rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na závěry, vyslovené v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, (občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990), sp. zn. II. ÚS 187/2000 (zásady z nálezu, sp. zn. II. ÚS 285/97, je třeba uplatnit i v případech, kdy je občan i v jiné procesní situaci), sp. zn. I. ÚS 26/01 (občan má podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě právo na obnovu řízení, jestliže na základě srovnatelného nálezu Ústavního soudu lze prokázat, že původní odsouzení bylo vadné, a to i v případě, kdy vadný odsuzující rozsudek byl vyhlášen dříve než nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci) a sp. zn. I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02 a II. ÚS 674/01 ( bylo porušeno právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, jestliže občané byli za minulého režimu nuceni proti své vůli a přesvědčení vykonávat vojenskou službu). Stěžovatel cituje i řadu rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla obnova řízení ve srovnatelných věcech povolena. Namítá, že obecné soudy měly v projednávané věci postupovat podle ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, dle něhož je dalším důvodem k obnově řízení "podstatná vada v předešlém řízení". Poukazuje na nejednotnost a rozpornost judikatury Nejvyššího soudu i na vývoj judikatury Ústavního soudu při řešení dané problematiky. Za podstatné ovšem považuje to, že judikatura Nejvyššího soudu je nyní plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Stížnostní soud, jenž se touto judikaturou odmítl zabývat, porušil dle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces a právo na řádné projednání věci. Svým konstatováním, že nápravy lze dosáhnout jen cestou stížnosti pro porušení zákona, pominul skutečnost, že tuto stížnost může podat pouze ministr spravedlnosti.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně a vedlejší účastníky řízení Krajské státní zastupitelství v Brně a Městské státní zastupitelství v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl důvody, proč nelze stížnosti vyhovět. Znovu připomněl, že náprava věci není možná obnovou řízení, ale pouze postupem podle §226 a násl. trestního řádu, tj. cestou stížnosti pro porušení zákona.
Městský soud v Brně rovněž plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že se zcela ztotožňuje s usnesením stížnostního soudu. Poukázalo na příslušnou zákonnou úpravu a konstatovalo, že objektivně existující protiprávní stav, v němž se stěžovatel nachází, je možno napravit stížností pro porušení zákona s odvoláním na vadnou aplikaci hmotného práva. Takový postup je v souladu s článkem 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť pojem obnovy řízení nelze v tomto směru zužovat na samotnou obnovu řízení dle ustanovení hlavy devatenácté trestního řádu, nýbrž je třeba pod ním rozumět obecně všechny mimořádné opravné prostředky, tj. i stížnost pro porušení zákona.
Městské státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdalo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska svých kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví ani soudem nadřízeným obecným soudům. Do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Zásadní otázkou v posuzované věci je, zda nová interpretace zákonných ustanovení, vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu svědomí a náboženského vyznání, je "skutečností soudu dříve neznámou" ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, a odůvodňuje tedy povolení obnovy řízení.
Uvedenou problematiku vyčerpávajícím způsobem odůvodnil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02. Provedl v něm rozbor svých rozhodnutí, na něž stěžovatel odkazuje i v nyní projednávané ústavní stížnosti, a dalších nálezů, jež se dotýkají uvedené problematiky. Konstatoval, že v žádném z těchto rozhodnutí se nezabýval posouzením zákonnosti procesního postupu podle ustanovení §277 a násl. trestního řádu, který by měl směřovat k obnově řízení ve věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů. Nezaujal v nich ani stanovisko k zásadnímu problému řešenému v posuzované věci, tj. zda změna právního názoru či nová interpretace zákonných ustanovení je skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Uzavřel, že žádný z citovaných nálezů nevyslovil, že by návrh na povolení obnovy řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody nemůže obstát. Nelze se proto automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficit. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje.
Závěry, učiněné ve shora citovaném nálezu ze dne 1. 3. 2004, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od těchto svých závěrů odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje následující:
Obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. Novými skutečnostmi ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu mohou být toliko skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již nemůže být z uvedeného důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení, neboť v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem, a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle nichž se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98).
Způsobilost skutečností, jež vyšly najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti, odůvodňující povolení obnovy řízení, přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu. Tímto ustanovením byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena. Osoby, které již trest vykonaly, tedy mohou být v takovém případě pouze rehabilitovány, resp. odškodněny normativním právním aktem, resp. ve zvláštním řízení takovým aktem upraveným.
Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního (s výjimkou shora uvedenou), tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. 2. 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu na zrušení §21 odst. 1 zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §§269 a 270 trestního zákona s tím, že existuje výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (Pl. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, nález č. 19). Jednalo se tedy o interpretační nález, u něhož by ani postup podle §71 zákona o Ústavním soudu nebyl možný.
K argumentaci stěžovatele týkající se porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, uvádí Ústavní soud následující:
Účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci"(v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení jako o institut českého trestního práva procesního, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu, a to na podkladě ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem obecných soudů proto nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení dle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy postupovaly v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nelze dospět k závěru, že by svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak dovozuje stěžovatel. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ani právo garantované článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. K porušení čl. 15 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno právo na svobodu svědomí, v řízení, jehož předmětem je toliko povolení obnovy řízení a nikoli nové projednání věci, dojít nemohlo. Ze stejného důvodu nemohl být porušen ani čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu