ECLI:CZ:US:2004:2.US.461.03
sp. zn. II. ÚS 461/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 7. 2003, čj. 7 Tdo 671/2003-267, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, čj. 44 To 6/2003-242, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2002, čj. 21 T 138/2002-219, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 9. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jejich vykonatelnost.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 138/2002, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 9 uznal rozsudkem ze dne 20. 11. 2002, čj. 21 T 138/2002-219, stěžovatele vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 trestního zákona, za což mu uložil samostatný peněžitý trest ve výměře 500.000,-Kč. Současně stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 20.000,-Kč. Pro případ, že by v určené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stěžovateli stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Dle zjištění popsaných ve skutkové větě, která je součástí výrokové části rozsudku, se stěžovatel měl trestného jednání dopustit tím, že dne 15. 6. 2001 na Úřadu městské části Praha 9 Běchovice, poté, co si od E. K. vyžádal za účelem uzavření nájemní smlouvy u ní uložený občanský průkaz poškozeného F. E., využívaje skutečnosti, že poškozený je osobou trpící duševní poruchou, vylákal od poškozeného podpis kupní smlouvy, na jejímž základě se stal po vkladu do katastru nemovitostí vlastníkem nemovitostí (popsaných ve skutkové větě), kdy dle čl. 4 předmětné smlouvy zároveň poškozený svým podpisem stvrdil, že celá kupní smlouva ve výši 2.500.000,-Kč byla zaplacena v hotovosti před podpisem smlouvy, ačkoli posudkem znalce byly prodávané nemovitosti ohodnoceny částkou 3.700.720,-Kč a tržní - obvyklá hodnota nemovitostí byla stanovena na částku 5.882.000,-Kč, přičemž poškozený byl dne 8. 6. 2001 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 1046/2000, který nabyl právní moci dne 9. 7. 2001, s ohledem na jeho duševní poruchu a v důsledku neschopnosti činit právní úkony, zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Městský soud v Praze odvolání zamítl jako nedůvodné svým usnesením ze dne 31. 1. 2003, čj. 44 To 6/2003-242. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že vina stěžovatele byla provedenými důkazy bezpečně prokázána. Za stěžejní otázku označil shodně jako soud nalézací prokázané zjištění, že stěžovatel měl vědomost o tom, že poškozený je nesvéprávný. Doplnil, že výsledky dosavadního trestního řízení podporují i závěry aktuálního znaleckého posudku stran duševního zdraví poškozeného, jenž byl vyžádán v probíhajícím řízení o návrhu na vrácení způsobilosti k právním úkonům poškozeného. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud odmítl dovolání usnesením ze dne 2. 7. 2003, čj. 7 Tdo 671/2003-267. Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, neboť stěžovatel v něm poukazoval na nedostatky mající základ ve skutkovém zjištění. Nejvyšší soud nadto vyslovil názor, že skutkový stav byl zjištěn bez jakýchkoli pochybností a soudy na jeho základě učinily správný závěr o vině stěžovatele.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že dovolání se týkalo nedostatků majících původ ve skutkovém zjištění. Připomíná, že podstatou dovolání byla námitka, že skutkový stav neumožňoval rozhodnout o tom, zda jednáním stěžovatele došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl odsouzen. Okolnost, že do nemovitosti investoval, činí dle stěžovatele z otázky výše těchto investic zásadní otázku správnosti právního posouzení. Stěžovatel má za to, že ustanovení §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu nelze vykládat tak restriktivně, že správné je každé právní posouzení bez ohledu na zjištěný skutkový stav. Není-li skutkový stav zjištěn takovým způsobem, aby nevznikly pochybnosti o možnosti posoudit všechny nezbytné znaky skutkové podstaty, nelze mít za to, že právní posouzení takového skutku je správné. Stěžovatel uvádí, že je mu znám právní názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 298/02, že právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek jde nad rámec ústavně zaručených práv. V daném případě jde ovšem o výklad zákonných mezí, v nichž dovolání přípustné je, a jež nelze z formálních důvodů zužovat způsobem, jak to činí Nejvyšší soud. Dovolání má být současně prostředkem k nápravě těch vad, které byly vytýkány v řádném opravném prostředku. Stěžovatel v odvolání poukazoval na nedostatek zjištění znaku "hrubého nepoměru", odvolací soud však na tuto výtku náležitým způsobem nereagoval. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že trestní řízení trpí od počátku vadami, které neumožňovaly jeho skutek náležitým způsobem posoudit. Obecné soudy mu tak upřely jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky uplatněné v dovolání nesměřují do oblasti právního posouzení skutku nebo do jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž do způsobu zjištění skutkového stavu věci. Podstatou námitek byla snaha docílit změny skutkových zjištění ve smyslu uplatněné obhajoby, kdy námitky směřovaly mj. do oblasti hodnocení důkazů a neprovedení důkazů. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel uváděl v podaném odvolání. Z podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel měl výrazným způsobem zhodnotit nemovitosti, ač výsledky důkazního řízení tomu nenasvědčovaly. Nejcennějším na nemovitosti byla totiž její výměra umocňovaná výhodnou atraktivní polohou.
Obvodní soud pro Prahu 9 také odkázal na podrobné odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, tj. tvrzený nedostatek skutkových zjištění pro posouzení "hrubého nepoměru vzájemných plnění" jako znaku trestného činu lichvy dle §253 odst. 1, 2 trestního zákona, směřují do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Je však oprávněn posoudit, zda jejich postup nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody. Zaměřil se tudíž na posouzení, zda se soudy obou stupňů ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle uvedeného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup musí vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu upravující nároky kladené na odůvodnění rozsudku. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně i soud odvolací plně dostály. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Zabýval se i námitkou uplatněnou stěžovatelem v rámci jeho obhajoby a opakovanou v ústavní stížnosti, tj. otázkou naplnění "hrubého nepoměru" jako znaku základní skutkové podstaty trestného činu lichvy. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, při posuzování hodnoty vzájemného plnění vycházel z porovnání hodnoty plnění, které měl stěžovatel poškozenému poskytnout, a hodnoty představující odhadní cenu nemovitostí. Hrubý nepoměr dovodil ze skutečnosti, že odhadní cena nemovitostí určená znalcem je o 1.200.720,-Kč vyšší než kupní cena, za niž měl stěžovatel nemovitost od poškozeného koupit. V této souvislosti je třeba uvést, že hrubý nepoměr je nutno dle soudní judikatury posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Je-li předmětem plnění věc, uplatní se ustanovení §89 odst. 12 trestního zákona, které uvádí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává, tj. z ceny při legálním prodeji. V daném případě byla obvyklá tržní hodnota nemovitostí stanovena částkou 5.882.000,-Kč. Za majetkový prospěch se přitom pokládá částka, která ve smyslu §89 odst. 11 trestního zákona převyšuje škodu značného rozsahu, tj. částku nejméně 500.000,-Kč. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že uvedená hranice byla výrazně převýšena. I při odpočtu stěžovatelem uváděných investic od ceny, za kterou se nemovitost v době i místě činu prodává, tj. od zjištěné částky 5.882.000,- Kč, je výsledkem oprávněná kvalifikace jednání stěžovatele podle ustanovení §253 odst. 1, 2 trestního zákona.
Ústavní soud se nadto ztotožňuje s názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že na nemovitostech byla nejcennější výměra pozemků daná jejich výhodnou atraktivní polohou. Takový závěr vyplývá ze znaleckého posudku znalkyně Ing. A. S. Samotné stavební objekty, do nichž měl stěžovatel dle svého tvrzení investovat, jsou dle zjištění znalkyně ve špatném technickém stavu a bez rozsáhlé stavební rekonstrukce nemohou plnit svůj účel. Případné investice stěžovatele by proto nemohly závěr o hrubém nepoměru vzájemných plnění ovlivnit.
Ústavní soud uzavírá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů a zjištěný skutkový stav i právní závěry z něho vyplývající přiléhavě odůvodnil. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání se vyčerpávajícím způsobem vypořádal v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně. Obecné soudy tak dodržely nejen příslušné zákonné, ale i ústavní předpoklady a zásady. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Namítá, že ani dovolací soud nenapravil vytýkané vady neústavnosti a současně nezákonnosti trestního řízení, mající svůj základ v řízení před nalézacím a odvolacím soudem.
Ústavní soud připomíná, že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné vůle zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Jak sám stěžovatel konstatuje v ústavní stížnosti, žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestním řízení neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové řízení (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Rovněž Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. II. ÚS 651/02, III. ÚS 80/04).
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, Nejvyšší soud při zkoumání uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dospěl k závěru, že námitky stěžovatele napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Uvedl, že stěžovatel při vymezení dovolacích námitek předpokládal, že soud provede doplnění dokazování, které by mělo přivodit změnu ve skutkovém zjištění. Takové námitky se ovšem dle názoru soudu pohybují zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť mají ryze skutkovou povahu, a jejich posouzení je věcí soudů nalézacího a odvolacího.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti výkladu a následné aplikace norem jednoduchého práva, což je naopak úkolem obecných soudů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti toliko zjišťuje, zda výkladem a aplikací jednoduchého práva nedošlo k porušení ústavních kautel. V posuzovaném případě ověřil, že dovolací soud použil obvyklé metody výkladu zákonných norem. Jeho interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole. Nejvyšší soud své závěry náležitě zdůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by jeho postup byl v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti. Za dané situace tak nemůže přezkoumávat vlastní obsah napadeného rozhodnutí, neboť by se tím stal další instancí v řízení, což je role, která mu nepřísluší (srov. II. ÚS 800/02, I. ÚS 28/03).
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usnesení č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu