ECLI:CZ:US:2004:2.US.461.04
sp. zn. II. ÚS 461/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného JUDr. G. V., směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 6 To 554/2003, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 1 T 65/2001, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a 1) Okresního státního zastupitelství v Domažlicích a 2) J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 6 To 554/2003, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 1 T 65/2001, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 4 odst. 1 a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 1 T 65/2001, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel byl společně s vedlejším účastníkem řízení J. B., a dále s J. G., J. K., PhDr. J. H. a Ing. J. Z. od 24. 3. 2000 stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Usnesením vyšetřovatele ze dne 5. 2. 2001 bylo trestní stíhání V. V., J. G., J. K., PhDr. J. H. a Ing. J. Z zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Toto usnesení bylo usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Domažlicích, č. j. 2 Zt 502/99-577, zrušeno jako neodůvodněné. Usnesením vyšetřovatele z 28. 3. 2001 bylo posléze zastaveno trestní stíhání PhDr. J. H. a Ing. J. Z. podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 7. 2003, č. j. 1 T 65/2001-841, byl stěžovatel s vedlejším účastníkem řízení, J. B., uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 odst. 2 tr. z. Zbývající obžalovaní J. G., V. V. a J. K. byli obžaloby zproštěni. Trestný čin stěžovatele byl shledán v tom, že dne 22. 9. 1999 při přesunu tří razidel pomocí jeřábu došlo při jejich položení na další razidlo, které stálo na podlaze, poté co na přední straně bylo vázací lano uvolněno, k jeho zachycení pod spodním razidlem a při následném zvednutí lana k naklonění těchto razidel a sklouznutí horního razidla, které zachytilo F. M. a způsobilo mu zranění, jimž na místě podlehl, když stěžovatel jako jeřábník, přestože byl proškolen podle ČSN 270143, převážel neprovázaná nastohovaná břemena, a poté, co bylo uvolněno přední lano počal zvedat lana, aniž vyčkal pokynu vazače, čímž porušil zákoník práce ve znění platném do 22. 9. 1999 v §73 odst. 1 písm. c), §135 odst. 3 písm. a) a e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. p."), vyhlášku Českého úřadu bezpečnosti práce č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení (dále jen "vyhláška") v §215 odst. 12, a ČSN 270143 v článku 68, 87, 88, 100 a 101. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Proti rozsudku se odvolal vedlejší účastník řízení a stěžovatel. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 To 554/2003-878, byla obě odvolání zamítnuta. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2004, č. j. 8 Tdo 960/2004-913, odmítnuto, neboť podle dovolacího soudu je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že trestnost jeho jednání byla u něj shledána v porušení ČSN 270143, jejíž platnost skončila předtím, než k vytýkanému jednání došlo. Při porušení této normy se nemohl dopustit trestného činu. Dále nesouhlasí se závěrem, že porušil §215 odst. 12 vyhlášky, přičemž se soudy nevypořádaly s námitkou, že i při prokázání porušení tohoto ustanovení není dána příčinná souvislost mezi tímto porušením a následkem. Konečně nesouhlasí se závěrem soudů o jím porušených ustanoveních §73 odst. 1 písm. c) a §135 odst. 3 písm. a) a e) z. p., protože tomu neodpovídá ani vymezení skutku. Podle stěžovatele se obecné soudy těmito jeho námitkami nezabývaly dostatečně.
Krajský soud v Plzni se, ač vyzván, ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Okresní soud v Domažlicích odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že se v něm podrobně vyjádřil jak k provedeným důkazům, tak k námitkám stěžovatele. Nad rámec toho nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že pokud jedna z příslušných ČSN v době spáchání skutku již neplatila a s novější nebyl seznámen, nebyl vázán normou žádnou.
Okresní státní zastupitelství v Domažlicích se ztotožnilo s rozsudkem soudu prvého stupně, a naopak nesouhlasilo s argumentací stěžovatele o tom, že nebyl vázán normou ČSN 270143, že neporušil ustanovení §215 odst. 12 vyhlášky, a že skutek nebyl dostatečně popsán. Stěžovatel byl v rozhodné době povinen v souladu s §135 odst. 3 písm. a) z. p. povinen dodržovat ty pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zásady bezpečného chování na pracovišti a stanovené pracovní postupy, se kterými byl seznámen. Jejich porušení a příčinná souvislost mezi tímto porušením a následkem (smrtí) byla prokázána.
Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy jednoduchého práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. C. H. Beck. Svazek č. 1. Nález č. 17). Pokud obecné soudy vykládají, v ústavním řádem daných mezích, jednoduché právo na konkrétní případy, není Ústavní soud oprávněn do tohoto výkladu zasahovat, a to i pokud by s ním sám nesouhlasil. Přitom základní právo na soudní ochranu a z něj vyplývající právo na spravedlivé řízení neznamená, že by obecné soudy musely akceptovat veškeré námitky účastníků řízení a neznamená ani nárok účastníka řízení na úspěch ve věci, nýbrž pouze na to, aby řízení proběhlo fair podle pravidel konkrétního procesního předpisu.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů vyložily, v čem shledaly u stěžovatele naplnění skutkové podstaty trestného činu a čím měl porušit předpisy pracovního práva. V rozsudku soudu prvého stupně je to uvedeno na str. 11 a 12 a v usnesení odvolacího soudu, na str. 5 písemných vyhotovení. Zejména odvolací soud pak dostatečným způsobem odůvodnil, proč bylo na straně stěžovatele shledáno porušení ČSN 270143, přestože tato norma v době činu již 22 dnů neplatila, protože byla nahrazena normou ČSN ISO 1270-1. Úvahy soudů obou stupňů doplnil dovolací soud. Podle něj, nebyl-li stěžovatel řádně seznámen s novou technickou normou ČSN ISO 12480-1, jež byla ke dni 22. 9. 1999 platná (a ani o ní nevěděl), bylo přesto jeho povinností dodržovat pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zásady bezpečného chování na pracovišti a stanovené pracovní postupy, s nimiž byl řádně seznámen [§135 odst. 3 písm. a) z. p.]. Přestože technická norma ČSN 270143 byla zrušena, v ní obsažená pravidla k zajištění bezpečnosti práce byl povinen stěžovatel dodržovat za předpokladu, že obsahovala pravidla totožná s technickou normou ji nahrazující, a to právě (jen) v rozsahu této totožnosti, tj. v rozsahu, v němž odpovídala pravidlům a zásadám bezpečného chování na pracovišti a pracovním postupům, které byly stanoveny v posléze platné ČSN ISO 12480-1. Stěžovatel by nemohl být uznán vinným toliko z porušení takové povinnosti, která by buď byla teprve nově obsažena v ČSN ISO 12480-1, nebo která by již byla touto novou technickou normou zrušena. Závěr dovolacího soudu, že tento výklad není v kolizi ani s ustanovením čl. 4 odst. 1,
ani čl. 40 odst. 6 Listiny, shledává tedy Ústavní soud (stejně jako závěry soudů obou stupňů při výkladu jednoduchého práva v dotčeném směru) ústavně souladným.
Pokud jde o ustanovení §135 odst. 3 písm. e) z. p., jehož porušení ze strany stěžovatele je rovněž součástí skutkové věty soudu prvého stupně, je nutno dát za pravdu na jedné straně stěžovateli a na straně druhé dovolacímu soudu. Soud prvého stupně ani odvolací soud se porušením tohoto zákonného ustanovení ze strany stěžovatele nijak nezabývaly, což je nutné považovat za vážnou procesní vadu, nehledě k tomu, že porušení tohoto zákonného ustanovení nevyplývá ani ze samotného vymezení skutku. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že projednání dovolání v tomto rozsahu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť skutek by i při změně, ke které by případně došlo v souladu s touto dovolací námitkou stěžovatele, nadále vykazoval znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. z.; případná změna by se nikterak nedotkla hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti činu stěžovatele pro společnost a nebyla by relevantní ani pro stanovení druhu a výměry trestu. Z totožných důvodů Ústavní soud, věren zásadě ochrany materiální povahy ústavně zaručených práv, proto neshledává ústavní stížnost opodstatněnou.
Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu