ECLI:CZ:US:2004:2.US.474.03
sp. zn. II. ÚS 474/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2002, č.j. 32 T 10/2000-682, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci za dne 17. 12. 2002, č. j. 2 To 164/2002-747, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 10. 2003, a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na ustanovení čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odstavce 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že postupem soudů v řízení bylo zasaženo do jeho základních práv, garantovaných uvedenými ustanoveními. Zmíněný zásah byl podle názoru stěžovatele způsoben tím, že soudy v proti němu vedeném trestním řízení nevyvrátily variantu popisu skutkového děje, jenž byl předmětem trestního řízení, kterou podal. Podle názoru stěžovatele nemá soudy učiněný závěr oporu v žádném důkazu. Jádrem jeho námitek pak je, že nebylo v řízení před soudy prokázáno, že spáchaný trestný čin byl zaviněn ve formě úmyslu a nebylo tak prokázáno, že byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §222 odstavců 1, 3 trestního zákona.
K projednání věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 32 T 10/2000, z jehož obsahu zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2001, č. j. 32 T 10/2000-542, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odstavců 1, 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001, č. j. 2 To 94/2001-599, zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2002, č. j. 32 T 10/2000-682, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odstavců 1, 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č. j. 2 To 164/2002-747, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli částečně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozhodnutí bylo podáno dovolání, které bylo ve vztahu ke stěžovateli usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, č. j. 5 Tdo 745/2003-878, podle §265i odstavce 1 písmene b) trestního řádu odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu, než zákon připouští (§256b trestního řádu). Stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu v řízení o ústavní stížnosti nenapadl.
Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, spočívá podle pravomocného výroku o vině v tom, že stěžovatel s dalšími dvěma odsouzenými dne 30. 9. 1998 kolem 13. hodiny v Zábřehu na Moravě v prostorách H., a. s., po předchozí společné domluvě o tzv. žertu vůči poškozenému, že v kabině WC, kde poškozený seděl na klozetu, zapálí benzín, nalil na dílenský stůl technický benzín, který druhý odsouzený zapálil a třetí odsouzený od něj zapálil papírový ručník. Poté všichni odešli na WC a stěžovatel vlil otevřenými dveřmi do kabiny z plastové láhve nejméně 200 ml technického benzínu, přitom došlo k potřísnění spuštěných montérkových kalhot poškozeného, třetí odsouzený benzín zapálil, v kabině vznikl požár a poškozený utrpěl na 63% povrchu těla popáleniny III. stupně a v důsledku těchto zranění a rozvinutého protrahovaného popáleninového šoku spojeného se zánětem plic dne 18. 10. 1998 zemřel.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze 3. 8. 2004 uvedl, že se vypořádal řádně s námitkami stěžovatele, jež byly v řízení uplatněny, všechny důkazy řádně vyhodnotil a domnívá se, že nebylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu. S ohledem na to navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ve vyjádření Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2004 je konstatováno, že soud se k námitkám stěžovatele ohledně dokazování vyjádřil již v odůvodnění svého rozhodnutí a plně se s nimi vypořádal, tudíž k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. S ohledem na to Vrchní soud v Olomouci navrhl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout, případně jej zamítnout.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu věcnému přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, zkoumá, zda byly splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem. V této souvislosti nemohl odhlédnout v předmětné věci od obsahu petitu ústavní stížnosti, jímž je vázán (k tomu viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 172, str. 224). S ohledem na tuto skutečnost se tudíž věcně nezabýval postupem dovolacího soudu a jeho rozhodnutím.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel krácen na svém právu na spravedlivý proces, jak je definuje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. resp. čl. 6 odstavec 1 Úmluvy. Podle obsahu spisu Ústavní soud dovodil, že soudy provedly důkazy způsobem, jenž je plně akceptovatelný, a právně přesvědčivě zhodnotily skutkové závěry, k nimž dokazováním dospěly.
Podstata argumentace v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, jak již bylo výše zmíněno, spočívá v názoru stěžovatele, že obecné soudy přímým důkazem neprokázaly, že jeho jednání bylo podmíněno úmyslem, jenž zakládá možnost postihnout jeho jednání jako druh trestného jednání, pokrytého skutkovou podstatou, vyjádřenou ustanovením §222 odstavců 1, 3 trestního zákona.
Obecné soudy zhodnotily subjektivní stránku trestného jednání stěžovatele podle ustanovení §4 písm. b) trestního zákona, jež vyjadřuje volní a intelektuální složku zavinění ve formě nepřímého úmyslu za pomoci dvou složek - jednak že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a dále, že pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
Pokud jde o prokázání subjektivní stránky trestného činu, domnívá se Ústavní soud, že bylo třeba učinit tak na základě takového důkazního řízení, které odpovídá plně zásadě materiální pravdy, a je schopno prokázat způsob provedení trestného činu, na jehož základě by bylo možno závěr o naplnění složek nepřímého úmyslu objektivizovat. Proto se také Ústavní soud z pohledu namítaného zásahu do ústavně zaručených práv zaměřil na námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti.
Pokud jde o prokázání způsobu vlití benzínu do kabiny WC, v níž byl poškozený uzavřen, lze uvést, že dle závěrů znalce Ing. M. M. vzhledem k poškození dveří kabiny a skutečnosti, že nedošlo k ohoření plastové desky na míse, ani plastového koše umístěného u stěny naproti dveřím, došlo k hoření těsně u dveří, popřípadě byl zdroj požáru na vnitřní straně dveří (tak napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spisu na č. l. 696). Z obsahu trestního spisu rovněž vyplývá, že dne 23. 10. 1999 byl proveden za účasti stěžovatele vyšetřovací pokus, jehož cílem bylo mj. zjistit, jakým způsobem došlo ke vzniku požáru. Za tímto účelem byly provedeny čtyři dílčí pokusy, při kterých byl různým způsobem vléván benzín do kabiny, ve které byly na dřevěné konstrukci upevněny montérky a boty. Při prvním a čtvrtém pokusu byl benzín vlit zvenčí pod zavřenými dveřmi; při prvním pokusu došlo pouze k částečnému ohoření montérek, dveře nebyly ohořené, pouze spodní část vnější strany byla očazená, vnitřní strana dveří byla studená; při čtvrtém pokusu bylo celkem 200 ml benzínu nalito pode dveřmi a chrstnuto směrem k míse, došlo ke shoření montérek, poškození bot, deformování plastové desky, dveře naopak požárem poškozeny nebyly (tak ve spisu na č. l. 77 - 78). Ing. M. vyloučil možnost nalití 200 ml benzínu z vnější strany kabiny a jeho zapálení z této strany, rovněž vyloučil jeho vstříknutí do kabiny mezerou mezi podlahou a dveřmi (tak napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spisu na č. l. 697). Pokud by byl vlit benzín pode dveřmi, muselo by dle jeho názoru dojít i k poškození jiných předmětů na WC, jak se stalo při čtvrtém vyšetřovacím pokusu (viz výše), přičemž tuto alternativu vzniku požáru znalec vyloučil (tak ve spisu na č. l. 178). Druhý znalec, doc. Ing. J. D., CSc., uvedl, že dostat 200 ml benzínu do kabiny pode dveřmi je prakticky nemožné (tak napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spisu na č. l. 699), ve svém znaleckém posudku se přiklonil k závěru, že pachatelé otevřeli dveře od kabiny, na podlahu nastříkali benzín, přičemž mohli potřísnit i montérky a dveře, poté láhev vhodili na montérky, dveře zavřeli a zapálili benzínovou stopu na podlaze (tak ve spisu na č. l. 510). Podle Ústavního soudu nelze proto přisvědčit názoru, že nebyla vyvrácena verze vlití benzínu pode dveřmi kabiny. Následky prvního a čtvrtého vyšetřovacího pokusu byly zásadně odlišné od zjištěného průběhu posuzované události (v žádném z nich nedošlo k ohoření dveří, při prvním došlo jen k částečnému ohoření montérek, při čtvrtém byla naopak poškozena i plastová deska). Pokud soud na základě shodných závěru znalců, kteří vyloučili způsob vlití benzínu uváděný obžalovanými, učinil skutkové zjištění, že benzín byl vlit do kabiny otevřenými dveřmi, nelze tomuto závěru podle názoru Ústavního soudu nic vytknout.
Ústavní soud se rovněž domnívá, že nelze mít za vadná zjištění soudů stran množství použitého technického benzínu. Jakkoliv v průběhu projednávání věci byly názory znalců na množství hořícího benzínu různé, učinil již soud prvního stupně závěr v tom smyslu, že akceptoval množství 200 ml, což bylo minimální množství, na kterém se shodla všechna znalecká vyjádření podaná v posuzované trestní věci, přičemž i toto množství bylo způsobilé přivodit poškozenému újmu, k níž reálně došlo (tak napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spisu na č. l. 701 a 707).
Otázku, jak došlo k zamknutí dveří kabiny po založení požáru, soud ve svém rozhodnutí sice nezodpověděl, konstatoval nicméně, že poškozený byl v kabině uzavřen (dveře byly zamčeny na jeden západ), ovšem sám se neuzamkl, naopak se snažil dveře vyrazit, neboť na nich byly nalezeny zbytky přiškvařené kůže z jeho dlaní a že klíč se nenacházel na obvyklém místě uložení, ale objevil se až po několika dnech (tak napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spisu na č. l. 707). Závěr, že kabinu zamknul zvenčí některý z odsouzených, pak z těchto okolností dovodil až odvolací soud, který konstatoval, že jelikož byl benzín do kabiny vlit otevřenými dveřmi a zapálen, je vyloučeno, aby poškozený následně dveře zamknul a poté se je snažil vyrazit (tak napadený rozsudek odvolacího soudu ve spisu na č. l. 761 a 762).
Byl-li stěžovatel účasten jednání, při němž byla použita silně hořlavá látka, pak musel vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem, proto se Ústavní soud domnívá, že není pochyb o naplnění volní složky úmyslu, jak byla shora definována. Jestliže tak učinil stěžovatel vědomě, rozhodl se jednat způsobem, z něhož je zřejmé - pokud došlo k jeho jednání za okolností, které byly obecnými soudy v řízení prokázány (způsob aplikace hořlavé látky, uzamčení dveří atd.) - že své jednání realizoval se znalostí věci. Z toho důvodu Ústavní soud konstatuje, že považuje z hlediska ústavněprávního za adekvátní závěr obecných soudů o srozumění stěžovatele s následkem, který může eventuálně přivodit svým jednáním, a že tak došlo k prokázání naplnění složky srozumění s následkem, který může postihovaným jednáním nastat, jak požaduje zmíněné ustanovení §4 písm. b) trestního zákona.
Ústavní soud nedospěl k názoru, že by v projednávané věci nebylo respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odstavec 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odstavec 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odstavec 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem. Proto Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu