ECLI:CZ:US:2004:2.US.48.02
sp. zn. II. ÚS 48/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele A. N., zastoupeného advokátkou JUDr. I. S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, ze dne 20. 11. 2001, čj. MHMP-13971/B1/1999/VYS/So/Ku, ve spojení s rozhodnutím Obvodního úřadu městské části Praha 2, odboru výstavby, ze dne 30. 11. 1998, čj. Výst. 2970/98, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, ze dne 12. 11. 2001, čj. MHMP-13971/A1/1999/VYS/So/Ku, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2002 domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí. Tvrdí, že postupem uvedených orgánů veřejné správy došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal příslušný spisový materiál Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, z něhož zjistil následující:
Obvodní úřad městské části Praha 2, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 30. 11. 1998, čj. Výst. 2970/98/Cv, povolil stavebníkovi N. s.r.o., stavbu Rezidenčního a administrativního centra Z. v k.ú. V. Stěžovatel při ústním jednání spojeném s místním šetřením vznesl námitky ohledně umístění administrativního objektu SO 8 předmětné stavby a stran umístění vjezdu do jejích garáží. Tvrdil, že uvedenými částmi stavby dojde ke znehodnocení bydlení v jeho domě stojícím v jejich těsné blízkosti na parc. č. 1189 v k.ú. V.. Uvedenými námitkami stěžovatele se Obvodní úřad městské části Praha 2 nezabýval, přičemž odkázal na ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), podle něhož se v rámci stavebního řízení k námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení, nepřihlíží.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, shledal v odůvodnění rozhodnutí ze dne 30. 4. 1999, čj. 13971/B/99/So/Ku, odvolání stěžovatele nedůvodným a ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel napadl posledně uvedené rozhodnutí správní žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2001, čj. 28 Ca 199/99-76, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti nevyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud v přezkumném řízení zjistil, že územní řízení o umístění předmětné stavby nebylo dosud pravomocně skončeno (Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2000, čj. 7 A 55/98-39, vyhověl správní žalobě stěžovatele a zrušil rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, odboru stavebního řádu, ze dne 22. 7. 1998, čj. 6748/98/32/0-280/98, přičemž ministerstvo ve znovu otevřeném odvolacím řízení dosud nevydalo nové rozhodnutí). Dospěl k závěru, že tato skutečnost je v rámci řízení o povolení předmětné stavby zásadní. Podle ustanovení §32 stavebního zákona lze umísťovat stavby jen na základě územního rozhodnutí. Z uvedených důvodů proto soud podle ustanovení §250j odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen "o.s.ř."), rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2001, čj. MHMP-13971/B1/1999/VYS/So/Ku, Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, rozhodnutí stavebního úřadu prvého stupně potvrdil, vyjma doplnění podmínek pro provedení stavby a specifikace částí pozemku p.č. 1191. Uvedené změny výroku se však nevztahovaly k námitkám stěžovatele. Odvolací orgán vyšel ze zjištění, že Ministerstvo pro místní rozvoj poté, kdy bylo jeho rozhodnutí rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2000 zrušeno, provedlo dne 3. 5. 2001 šetření na místě. Vzhledem k tomu, že stavba byla shledána v pokročilém stádiu rozestavěnosti, přičemž realizace probíhala podle vydaného stavebního povolení Obvodního úřadu městské části Praha 2, odbor výstavby, ze dne 30. 11. 1998, dospělo ministerstvo k závěru, že vydání územního rozhodnutí, tedy stanovení podmínek pro umístění stavby a její projektová příprava, jsou již bezpředmětné. Proto zrušilo rozhodnutím ze dne 8. 6. 2001, čj. 6748/98/32/O-280/98/01, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, ze dne 1. 4. 1998, čj. 137189/97/OUR/V/Kos, o umístění předmětné stavby, aniž by věc vrátilo k dalšímu řízení. Odvolací stavební úřad v rámci posuzovaného stavebního řízení vyšel z toho důvodu ze zjištění, že řízení o umístění stavby bylo uvedeným rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj de facto pravomocně skončeno. Rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž je ve smyslu ustanovení §250j odst. 3 o.s.ř. správní orgán vázán, nevyslovilo ohledně námitek stěžovatele žádný právní názor. Odvolací správní orgán přezkoumal odvoláním napadené stavební povolení a dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky se netýkají způsobu provedení stavby, tedy otázek, které jsou předmětem stavebního řízení, nýbrž napadají umístění stavby, tedy problematiku, která spadá do řízení územního. S ohledem na popsaný stav územního řízení je proto na místě považovat jeho námitky za irelevantní.
Obdobný procesní postup lze zaznamenat i ve druhé linii stavebního řízení. Ta byla zahájena vydáním rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 2, odboru výstavby, ze dne 1. 12. 1998, čj. Výst. 3179/98/Ing.Sv, kterým byla stavebníkovi uvedenému výše pro předmětnou stavbu povolena stavební úprava opěrných zdí a stavba nových opěrných zdí. Stavební úřad ve svém rozhodnutí vymezil podmínky pro provedení stavby a vlastníkům specifikovaných pozemků a staveb na nich v k.ú. V., Praha 2, včetně stěžovatele, uložil povinnost strpět provedení prací souvisejících s realizací povolené stavby. Námitky stěžovatele, které se týkaly umístění administrativního objektu SO 8, stavební úřad zamítl, neboť se netýkaly prováděného stavebního řízení. Námitka týkající se umístění vjezdu do garáží byla již uplatněna v rámci územního řízení, a stavební úřad k ní proto nepřihlédl.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, k odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 30. 4. 1999, čj. 13971/A/99/So/Ku, změnil rozhodnutí stavebního úřadu prvého stupně tak, že vypustil z výroku napadeného rozhodnutí povinnost stěžovatele strpět provedení prací na své nemovitosti. V ostatním ponechal rozhodnutí beze změn. Se zhodnocením námitek stěžovatele, jak je provedl stavební úřad prvého stupně, se odvolací orgán ztotožnil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2001, čj. 28 Ca 139/2000-10, zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu napadené správní žalobou a věc vrátil k dalšímu řízení. Žádosti o odklad vykonatelnosti nevyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Odůvodnění jeho rozhodnutí je obdobné jako odůvodnění výše uvedeného rozsudku téhož soudu vydaného v rámci řízení o povolení předmětné stavby.
Napadeným rozhodnutím ze dne 12. 11. 2001, čj. 13971/A1/1999/VYS/So/Ku, Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, upřesnil část pozemku p.č. 1191, k jehož rozdělení v průběhu stavby došlo, a znovu z výroku rozhodnutí orgánu prvého stupně vypustil povinnost stěžovatele strpět na své nemovitosti provedení prací souvisejících s realizací povolené stavby. V ostatním zůstal výrok rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 2, odboru výstavby, nedotčen. Odůvodnění ve vztahu k námitkám stěžovatele je totožné s odůvodněním obsaženým v druhém napadeném rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, uvedeném výše.
Stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Od okamžiku, kdy se dozvěděl, že má být před jeho rodinným domem čp. 291 v k.ú. V., Praha 2, umístěn vjezd a výjezd z podzemních garáží předmětné stavby, se tomuto záměru brání. Tvrdí, že rozhodnutí o umístění stavby spolu s udělením výjimky z odstupové vzdálenosti od objektu bydlení ve smyslu vyhlášky č. 5/1979 NVP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, bylo vydáno proto, že investor doložil, že dům čp. 65 byl v minulosti kolaudován jako ubytovna (že se tedy nejedná o rodinný dům). Jeho námitky, že dům čp. 65 je dům vedlejší, sousedící s jeho rodinným domem čp. 291, který je samostatným objektem bydlení, na nějž se uvedená vyhláška vztahuje, nebyly příslušnými orgány v rámci územního řízení zohledněny. Opodstatněností jeho námitek se zabýval až Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 11. 12. 2000, čj. 7 A 55/98-39, rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj vydané v rámci řízení o umístění stavby zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo pro místní rozvoj při místním šetření následně zjistilo, že předmětná stavba se nachází v pokročilém stádiu rozestavěnosti a že řízení o stanovení podmínek pro umístění stavby je již bezpředmětné. Proto prvoinstanční rozhodnutí vydané v rámci územního řízení ministerstvo zrušilo, aniž by věc vrátilo k novému projednání. Námitky, které uplatnil v rámci územního řízení, tak nebyly příslušnými orgány projednány. Stěžovatel uvedl, že proti tomuto rozhodnutí ministerstva podal samostatnou žalobu k Vrchnímu soudu v Praze.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, však v rámci stavebního řízení právě s odkazem na "pravomocně skončené" řízení o umístění stavby odmítl námitky stěžovatele jako irelevantní s tím, že měly být uplatněny v rámci územního řízení. Popsaným postupem uvedených orgánů veřejné moci došlo podle názoru stěžovatele k naprostému odnětí jeho možnosti domoci se projednání svých námitek a ochrany svého vlastnického práva.
Na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, a Obvodní úřad městské části Praha 2, odbor výstavby.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, podrobně rekapituloval průběh stavebního řízení v obou jeho liniích. S obsahem ústavní stížnosti zásadně nesouhlasí. Námitku, že záměrně došlo k záměně popisných čísel, považuje za účelovou. I kdyby k naznačenému omylu v identifikaci staveb došlo, nelze v současné době s ohledem na značný časový odstup a nedostatek relevantních dokladů takovému tvrzení přisvědčit. Podstatou ústavní stížnosti je namítaný zásah do vlastnických práv stěžovatele, který však souvisí s rozhodnutím o umístěním stavby, nikoli s jejím provedením. Za územní řízení, skončené specifikovaným rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, nenese odpovědnost. Vyslovil konečně přesvědčení, že by ústavní stížnost měla být podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, považována za nepřípustnou, neboť stěžovatel nepodal žalobu na přezkum napadených rozhodnutí soudem, a nevyčerpal tak opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje.
Obvodní úřad městské části Praha 2, odbor výstavby, považuje stěžovatelovo tvrzení ohledně záměny objektů za účelové. Předmětná stavba je v současné době z větší části zkolaudována. Z kolaudačních rozhodnutí je přitom zřejmé, že provedení stavby odpovídá dokumentaci, která je nedílnou součástí stavebního povolení.
Ústavní soud, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není z formálních důvodů přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak Ústavní soud již dříve opakovaně judikoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, usnesení sp. zn. II. ÚS 240/2000), je prostředkem ochrany práva, který má na mysli citované ustanovení, takový prostředek, jenž je v procesní dispozici stěžovatele, to jest prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli, a nikoli jinému subjektu. Musí být prostředkem účinným. Musí tedy rozhodujícímu orgánu umožnit, aby se skutečně zabýval obsahem podání a případně napadené rozhodnutí efektivně změnil, a to nezávisle na vůli dotčeného orgánu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly dosud vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Správní žaloba, kterou mohl stěžovatel podle ustanovení §247 o.s.ř., ve znění účinném v době vydání napadených rozhodnutí, podat, splňuje náležitosti prostředku k ochraně práva, jak je má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Správní žalobu mohl podat sám stěžovatel a rozhodoval by o ní obecný soud podle části páté dříve účinného znění o.s.ř. Stěžovatel měl tedy k dispozici efektivní prostředek, jímž se mohl domáhat ochrany svých práv.
Ze sdělení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004 vyplývá, že rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, která jsou uvedena v petitu ústavní stížnosti, napadl stěžovatel dne 24. 1. 2002 souběžně i správní žalobou, která je u Městského soudu v Praze na úseku správního soudnictví vedena pod sp.zn. 38 Ca 91/2002. Městský soud o ní dosud nerozhodl.
Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Ústavní soud taktéž opakovaně judikoval, že vyčerpání všech procesních prostředků znamená nejen jejich uplatnění, ale i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl ústavní stížností napadená rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, i správní žalobou, byly by procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, vyčerpány až rozhodnutím o této žalobě, nikoli jejím pouhým podáním. Toto (dosud neexistující) rozhodnutí soudu přirozeně v návrhovém žádání ústavní stížnosti nefiguruje.
Ústavní soud dále posoudil, zda nelze v daném případě postupovat dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Postup podle uvedeného ustanovení není v projednávaném případě možný. Stížnost svým významem zjevně podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a podmínky obsažené pod písm. a) citovaného ustanovení tak nejsou splněny. Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat efektivně všechny procesní prostředky k ochraně práva. Výjimku odůvodňuje kumulativní existence skutečností, že v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratná újma. Každou takovou výjimku je nutno interpretovat restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele ohrožena, a to v situaci, do níž se stěžovatel dostal postupem orgánů veřejné moci bez vlastního přispění. Stěžovatel si ovšem svobodně zvolil procesní postup, při němž nerespektoval zákonem stanovená pravidla pro řízení před Ústavním soudem. Totožná rozhodnutí odvolacího stavebního orgánu napadl souběžně se správní žalobou rovněž ústavní stížností. Nevyčkal tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, ačkoli to vyžaduje zákon o Ústavním soudu (§75 odst. 1). O zahájeném řízení před správním soudem přitom Ústavní soud nevyrozuměl. Ke vzniklé situaci tak sám přispěl, a nemůže se proto účinně před Ústavním soudem dovolat dobrodiní, jež by mu z použití výjimky upravené v §75 odst. 2 písm. b) plynulo. Stěžovatel má stále k dispozici efektivní prostředek soudní ochrany svých práv, k němuž si otevřel cestu podáním správní žaloby. Ústavní soud již proto neshledal, že by mu v době svého rozhodování vznikla nebo mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma a ani stěžovatel v průběhu celého řízení před Ústavním soudem existenci či hrozbu takové újmy nenamítal ani nedoložil. Ústavní soud tak neshledal důvody k výjimečnému postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj