ECLI:CZ:US:2004:2.US.48.03
sp. zn. II. ÚS 48/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek V. B. a Ing. V. Š., obou zastoupených JUDr. J. S., proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 36171/02-5010, za účasti Ministerstva zemědělství ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadly stěžovatelky rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 36171/02-5010. Tvrdily, že uvedené ministerstvo porušilo jejich ústavně zaručené právo na nestranný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že nebyla poskytnuta ochrana jejich zákonných právům, vyplývajícím z restitučních zákonů (čl. 90 Ústavy ČR).
V ústavní stížnosti uvedly, že uplatnily u Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci restituční nárok na vydání pozemků podle zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), mimo jiné také na pozemek, na kterém byla zpevněná asfaltová plocha, sloužící jako parkoviště. Ačkoliv se jednalo o jednu plochu, rozhodl Pozemkový úřad dvěma rozhodnutími, a sice ze dne 14. 4. 2000, č. j. Poz. 1671-2000 H, a ze dne 16. 11. 2000, č. j. Poz. 4291/2000 H. V obou případech návrhu na vydání nevyhověl. Stěžovatelky podaly proti těmto rozhodnutím opravné prostředky a po jejich vyčerpání se obrátily na Ústavní soud.
Ústavní soud ve věci, týkající se rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 1. 2000, č. j. Poz. 4291/2000 H, usnesením ze dne 28. 6. 2001, č. j. III. ÚS 243/01-11, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve věci, týkající se rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 4. 2000, č. j. Poz. 1671/2000 H, nálezem ze dne 17. 4. 2002, č. j. IV. ÚS 42/01, rozhodnutí pozemkového úřadu a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 2006/2000-11, ze dne 1. 11. 2000, zrušil. Stěžovatelky se tak dostaly do situace, že část jedné a téže plochy parkoviště jim byla vydána a část nikoliv.
Na takto vzniklou situace reagovaly podáním návrhu na obnovu řízení. Tvrdily, že shora citovaný nález Ústavního soudu je novou skutečností a důkazem, který nemohly uvést v původním řízení, a z toho dovozovaly důvod obnovy řízení podle §62 odst. 1 písm. a) zák. č. 70/1967 Sb., o správním řízení, (dále jen "Spr. ř."). Dále pak uplatňovaly důvody obnovy řízení podle §62 odst. 1 písm. b) a e) Spr. ř. Uvedly, že rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky, a to, zda je parkoviště stavbou a dovozovaly, že Ústavní soud výše uvedeným nálezem o této předběžné otázce rozhodl jinak, než v původním řízení pozemkový úřad, a dále, že se původní rozhodnutí opírá o nepravdivý důkaz, a sice vyjádření Stavebního úřadu, že zpevněná plocha je stavbou, ačkoliv citovaný nález Ústavního soudu dospěl k jinému hodnocení.
Ústavní soud si uvědomuje, že situace stěžovatelek, vzniklá na základě dvou rozporných rozhodnutí Ústavního soudu, si žádá nápravy. Musí však konstatovat, že způsob, jaký zvolily stěžovatelky, nebyl správný a v důsledku toho je nyní Ústavní soud v situaci, že nemá možnost nápravu zjednat.
Stěžovatelky tím, že namísto podání návrhu na přezkoumání původního rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 1. 2000, č. j. Poz 4291/2000 H, mimo odvolací řízení, podaly návrh na obnovu řízení, vymezily předmět řízení pouze na přezkum důvodů pro obnovu řízení. V rámci takto vymezeného předmětu řízení se nemohly správní orgány zabývat zákonností meritorního rozhodnutí, ale mohly pouze posuzovat, zda jsou dány podmínky pro obnovu řízení. Tím je ale také limitována pozice Ústavního soudu, který se může podanou ústavní stížností zabývat jen v rozsahu předmětu řízení před orgány, ohledně jejichž postupu je tvrzeno, že jím došlo k porušení Ústavou zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud však neshledal v postupu správních orgánů v posuzované věci žádné porušení Ústavou zaručených práv. Správní orgány se zabývaly všemi uváděnými důvody pro obnovu řízení a v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč je neuznaly. Postup správních orgánů byl v souladu se zásadami, vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitka stěžovatelek, že v řízení byla porušena jejich práva na spravedlivý proces, proto není důvodná. Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že jim v tomto řízení nebyla poskytnuta ochrana ve smyslu čl. 90 Ústavy. Předně tento článek Ústavy se týká soudů a nikoli správních orgánů, které v dané věci rozhodovaly. Navíc ve smyslu tohoto ustanovení lze ochranu poskytovat pouze zákonem stanoveným způsobem. Pokud stěžovatelky vymezily předmět řízení tak, že podaly návrh na obnovu řízení, určily tím, co musí správní orgán posuzovat. V rámci takto vymezeného řízení postupovaly správní orgány zcela v souladu se zákonem.
Za této situace proto nemohl Ústavní soud postupovat jinak, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu