ECLI:CZ:US:2004:2.US.492.04
sp. zn. II. ÚS 492/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. s. D., a. s., právně zastoupené JUDr. M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2004, čj. 19 Nc 588/2004-363, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jí soud jako orgán veřejné moci odepřel spravedlnost, čímž zasáhl do jejího ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 odst. 1 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v rámci řízení, vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 183/2002, vznesla námitku podjatosti soudce Mgr. D. M. Námitku odůvodnila tím, že nabyla dojmu, že žalobce K. F. je ve styku s uvedeným soudcem i mimo jednání okresního soudu, resp., že spolu o věci jednají i bez přítomnosti stěžovatelky, což dovodila z formulace vyjádření žalobce: "pan soudce M. mi řekl, že pokud si na mě budete vyskakovat, tak mu mám zavolat a on si to s vámi vyřídí...". Krajský soud v Českých Budějovicích o námitce rozhodl usnesením ze dne 11. 6. 2004, čj. 19 Nc 588/2004-363, tak, že soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích Mgr. D. M. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci.
Stěžovatelka napadla uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích projednávanou ústavní stížností. Popisuje v ní průběh úkonu, konaného z iniciativy soudem ustanoveného znalce v sídle stěžovatelky, jemuž byl přítomen mj. i žalobce. Z žalobcem proneseného výroku, že "pan soudce M. mu řekl, že pokud si na něho bude stěžovatelka vyskakovat, má mu zavolat, a on si to s ní vyřídí...", nabyla stěžovatelka dojmu, že žalobce s uvedeným soudcem o věci jednají i bez její přítomnosti. Poukazuje na článek bývalého soudce Ústavního soudu ČSFR, JUDr. E. V. (Bulletin advokacie č. 1, ročník 2002, str. 76), z něhož vyplývá, že skutečnost, zda existují pochybnosti o nezaujatosti soudce, je třeba hodnotit za základě všech okolností konkrétního případu, především objektivně, přičemž už samotná pochybnost o nezaujatosti soudce je důvodem pro jeho vyloučení. Z těchto obecných tezí dovozuje, že jí soud svým postupem odepřel spravedlnost.
K výzvě Ústavního soudu se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Českých Budějovicích. Uvedl, že při hodnocení námitky stěžovatelky vyšel z vyjádření soudce Mgr. D. M., který popřel, že by některého z účastníků zval k sobě do kanceláře. Soudce vysvětlil, že krátce před jednáním, nařízeným ve věci ustanoveným znalcem, se k němu do kanceláře bez předvolání dostavil žalobce s dotazem, zda má právo být přítomen u úkonu prováděného znalcem. Bylo mu sděleno, že pokud byl znalcem vyrozuměn jeho zástupce, může se také zúčastnit. Dále se soudce vyjádřil, že nemůže zabránit neohlášenému vstupu jakékoli osoby do své kanceláře. Rozhodně popřel, že by uvedl, že "mu má někdo z účastníků zavolat, a že si to s někým vyřídí". Necítí se být ve věci podjatý, neboť nemá vztah k účastníkům ani k věci. Za této situace neměl krajský soud důvod pochybovat o nepodjatosti tohoto soudce. Upozornil na to, že na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2000, která spojovala vyloučení soudce s nepřesnou a neurčitou konstrukcí pochybností o jeho nepodjatosti, nyní platný zákon zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétními označeními a především zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Existence takových důvodů ovšem v projednávané věci shledána nebyla. Má za to, že jeho rozhodnutí není protiústavní, a ústavní stížnosti proto není důvodná.
Vedlejší účastník K. F., ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší bdít nad dodržováním jednoduchého práva. Ústavní stížnost, brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě, kdy stěžovatelka napadá usnesení obecného soudu, jímž bylo rozhodnuto o její námitce podjatosti soudce, je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda obecný soud tímto rozhodnutím neporušil některé základní právo stěžovatelky. K jeho porušení by mohlo dojít především tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení §14 občanského soudního řádu (srov. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud konstatuje, že současným zněním §14 občanského soudního řádu je založeno vyloučení soudce, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. "Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti." (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání 2003, str. 45). Je třeba vidět, že to je rozdíl oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2000, která spojovala vyloučení soudců s nepřesnou a neurčitou konstrukcí pochybností o jejich nepodjatosti.
Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 občanského soudního řádu posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečící (srov. III. ÚS 26/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, str. 365).
V daném případě Ústavní soud s ohledem na obsah spisu a charakter námitek stěžovatelky dovozuje, že nebyl dán reálný důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Mgr. D. M. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud nadřízený, ústavně konformním způsobem interpretoval a aplikoval ustanovení §14 občanského soudního řádu, přičemž své závěry náležitě a srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyložil. Toliko stěžovatelčin pocit, že soudce jedná o věci se žalobcem mimo jednání a bez její účasti, nemůže být sám o sobě důvodem pro vyloučení soudce. Ústavní soud již dříve judikoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, popř. soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. II. ÚS 105/01. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, nález č. 98). Taková situace ovšem v projednávaném případě nenastala. Nebyly ani zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by subjektivní námitky stěžovatelky potvrzovaly. Ústavní soud připomíná, že v případech vyloučení soudců musí platit princip presumpce nestrannosti, jež vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného (srov. nepubl. usnesení II. ÚS 317/99 ze dne 12. 6. 2001).
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu