ECLI:CZ:US:2004:2.US.494.02
sp. zn. II. ÚS 494/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Města F. - M., zastoupeného JUDr. L. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2002, č. j. 15 Co 476/2000-217, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. března 2000, č. j. 34 C 263/93-157, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Ing. J. T., podnikatele, jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), výše citovaná rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě o zaplacení částky 576.000,- Kč s příslušenstvím tak, že stěžovateli byla uložena povinnost k úhradě této částky s příslušenstvím a nákladů řízení vedlejšímu účastníku (žalovanému ve sporu).
Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, neboť oba soudy nepostupovaly v souladu s ust. §127 a §132 o. s. ř. zejména při hodnocení závěrů provedených znaleckých posudků (Prof. Ing. J. B. a Ing. K. K.), tím, že závěry těchto posudků bez dalšího přebraly, aniž by je ověřily i jinými důkazy a aniž by se vypořádaly s tím, proč nepřihlédly k závěrům stěžovatelem předloženého znaleckého posudku (Ing. I. S.), příp. k dalším listinným důkazům, které podporovaly tvrzení stěžovatele. Nevypořádaly se ani se všemi námitkami stěžovatele stran souladu posuzovaného díla s obecně závazným předpisem za situace, kdy je řešena otázka, zda stěžovatel platně odstoupil od smlouvy o dílo, jež mělo být zpracováno v souladu s tímto předpisem (vyhláškou č. 43/1990 Sb.) a dle jeho názoru nebylo. Domnívá se, že soudy nezohlednily platnou úpravu vyhlášky č. 85/1976 Sb., která stanoví náležitosti projektu předkládaného stavebníkem ke stavebnímu řízení, tedy, že závěr obou soudů o tom, že není obecně závazného právního předpisu, který by stanovil náležitosti projektové dokumentace, je nesprávný. Stěžovatel má za to, že provedené dokazování neumožnilo učinit závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, a tyto závěry tak neodpovídají skutkovým zjištěním. Hodnocení důkazů se jeví jako nesouladné a nepřesvědčivé (zejména s ohledem na rozpor v závěrech provedených znaleckých posudků), z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, čímž zakládají ve vztahu k němu porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 34 C 263/93, a vyjádření účastníků řízení, z nichž zjistil, že vzájemným návrhem se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (Ing. T.) dne 25. 9. 1992. Předmětem této smlouvy bylo zhotovení projektu rekonstrukce mostu č. 4843 v Lískovci. Jediným smluvním požadavkem na toto dílo bylo, aby šlo o projekt zpracovaný dle vyhlášky č. 43/1990 Sb. Stěžovatel se hájil tím, že projekt, který Ing. T. předložil, trpěl takovými vadami, že smlouva byla porušena podstatným způsobem a stěžovateli (s poukazem na ust. §345 odst. 2 obch. zák.) vzniklo právo od smlouvy odstoupit, což učinil dne 22. 1. 1993. Uplatnil rovněž další námitky vůči platnosti smlouvy samé. Předmětem řízení před soudem a provedeného dokazování pak mj. bylo, zda tak učinil platně, či zda jeho povinnost ze smlouvy nadále trvá. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva byla platně uzavřena, přičemž stěžovateli právo od smlouvy odstoupit nevzniklo, neboť odevzdané dílo vadami ve smyslu ust. §345 odst. 2 obch. zák. netrpí. Zavázal tedy stěžovatele k povinnosti uhradit vedlejšímu účastníku částku odpovídající sjednané ceně díla s příslušenstvím. Vycházel při tom zejména z provedeného znaleckého posudku znalce Prof. Ing. B., jehož závěry v tom smyslu, že Ing. T. vyhotovený projekt byl zpracován v souladu s citovanou vyhláškou, pokud se použije možnosti nabízené v příloze č. 2 k této vyhlášce o přiměřeném zjednodušení projektu u technicky jednodušších staveb, převzal. Znalec tomuto postupu vytýkal nedostatek, že nebyl splněn vyhláškou předvídaný požadavek projednat toto zjednodušení se stavebním úřadem, jakož i některé nedostatky další, s tím, že při obvyklé součinnosti investora (stěžovatele) s projektantem bylo možno téměř všechny nedostatky odstranit. Soud tedy dovodil, že ze strany zhotovitele díla při jeho zhotovení k podstatnému porušení smlouvy nedošlo, tedy nemohlo dojít ani k platnému odstoupení od smlouvy, a povinnost investora (stěžovatele) k úhradě sjednané ceny díla trvá.
K odvolání stěžovatele, obsahově směřujícího především do závěrů převzatých ze znaleckého posudku a hodnocení těchto závěrů (stěžovatel navrhl provést doplňující důkazy a nový výslech znalce), Krajský soud v Ostravě poté, co si vyžádal nový znalecký posudek (znalec Prof. Ing. B. v mezidobí zemřel) Ing. K., jehož závěry se v zásadě ztotožňují se závěry znaleckého posudku předchozího (včetně závěru, že dílo bylo zhotoveno v souladu s cit. vyhláškou, použije-li se možnost stanovená v její příloze č. 2, přičemž tento postup je vzhledem k charakteru prací, na které byl projekt zpracován, plně odůvodněný a projekt je dostatečným podkladem k žádosti o vydání stavebního povolení), doplnil provedením tohoto posudku a výslechem znalce dokazování. Dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto jej potvrdil. Krajský soud poukázal na ust. §345 odst. 2 obch. zák., dle kterého pro účely tohoto zákona je porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při porušení smlouvy, přičemž v pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné. Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval vytčenými vadami díla a jejich závažností z hlediska citovaného ustanovení a dospěl k závěru, že nedostatky, které byly v průběhu řízení u díla zjištěny a které spočívaly v tom, že některé náležitosti stanovené vyhl. č. 43/1990 Sb. projekt neobsahoval, byly hodnoceny oběma znalci jako nedůležité pro realizaci stavby a získání stavebního povolení. Proto vady, které projekt objektivně měl, je nutno hodnotit jako vady nepodstatné. V případě nepodstatných vad pak je možnost odstoupit od smlouvy pouze podle ust. §437 odst. 5 obch. zák., ovšem takovýto postup ze strany stěžovatele nebyl tvrzen ani prokázán. Stran tvrzeného nesouladu díla s vyhláškou jako obecně závazným právním předpisem dovodil, že cit. vyhláška byla zrušena dne 1. 7. 1992 a nadále již neexistuje žádný předpis, který by po formální stránce upravoval závazným způsobem náležitosti, jež musí projektová dokumentace obsahovat. Z tohoto pohledu pak odkaz ve smlouvě na zmíněnou vyhlášku bylo možno v době vydání projektu již hodnotit pouze jako pokyn, jakým způsobem má být projektová dokumentace zpracována. Případnou absenci některé z náležitostí stanovených touto vyhláškou nebylo možno považovat za nerespektování obecně závazného předpisu a v důsledku toho případnou nepoužitelnost projektové dokumentace, jako skutečnost zakládající právo zadavatele od smlouvy odstoupit dle ust. §345 obch. zák.. K účinnému odstoupení stěžovatele od smlouvy tedy nedošlo a povinnost stěžovatele uhradit sjednanou cenu díla trvá.
Oba soudy ve svých vyjádřeních odmítly námitku stěžovatele ohledně extrémního nesouladu skutkových zjištění s právním posouzením a zároveň uvedly, že v průběhu řízení nebyl stěžovatel žádným způsobem omezen ve svých procesních právech.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Z obsahu spisu i obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že soud ve věci provedl obsáhlé a podrobné dokazování, na základě kterého byl spolehlivě zjištěn skutkový stav a přijaty příslušné právní závěry. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (př. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, II. ÚS 150/93) dovodil, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky stanovené ust. §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, ani to, zda provedené důkazy dostatečně (a jakým způsobem) objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil z ústavních mezí. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy, vzhledem k navrhovanému petitu, je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Skutečnost, že soudy přisvědčily závěrům obsaženým v provedených znaleckých posudcích a bez dalších vlastních úvah dovodily, že ač mělo zhotovené dílo vady, tyto nedosahovaly závažnosti požadované ust. §345 odst. 2 obch. zák, nelze považovat za nesouladnou se samotnými skutkovými zjištěními. Soudy se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se zjištěnou skutkovou situací, a to včetně listinných důkazů předložených stěžovatelem za situace, kdy podstatou sporu nebyl projektovaný způsob rekonstrukce mostu, nýbrž obsahové náležitosti předložené projektové dokumentace. V takovém případě nelze směšovat vady v zadání (nebo jeho nedostatečnost), potažmo vadu v navrženém způsobu realizace, a vady dokumentace a jejich případné následky. Právní posouzení, spočívající v subsumpci znalcem popsaných vad díla s právním závěrem o tom, zda šlo o vady zakládající možnost odstoupení stěžovatele od smlouvy či nikoliv, pak bylo oprávněnou úvahou soudu právě v rámci zákonné povinnosti stanovené ust. §132 o. s. ř. Za této situace nebylo možné hodnotit závěry soudu jako právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že soudy se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a že napadená rozhodnutí nejsou řádně a souladně odůvodněna. Přestože lze konstatovat, že v odůvodnění prvostupňového soudu mohlo být v tomto směru, tj. pokud jde o listinné důkazy předložené stěžovatelem, konkrétnější (tedy nikoliv jen v rámci hodnocení důkazů dalších), se zřetelem k celému průběhu řízení a provedenému obsáhlému dokazování, tato skutečnost nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý. K dané problematice týkající se dokazování Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Námitka ohledně aplikace úpravy vyhl. č. 80/1976 Sb. mohla a měla být stěžovatelem uplatněna rovněž již při zadání díla a v průběhu řízení před obecnými soudy tak, aby byla těmito soudy řádně projednána. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, má Ústavní soud za to, že její uplatnění až v řízení o ústavní stížnosti není přípustné. Jedná se o nové tvrzení, které stěžovatel v předchozím řízení nevznesl (nova ex post) (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), proto není možné se jím meritorně zabývat v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud má za to, že v daném případě byly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány skutečnosti opravňující soudy, aby ve věci rozhodly. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost dodává, že i kdyby měl pochybnosti ohledně zhodnocení provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu