ECLI:CZ:US:2004:2.US.499.03
sp. zn. II. ÚS 499/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného Mgr. L. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 4 To 210/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2003, sp.zn. 6 Tdo 827/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu osobně doručena dne 27. 10. 2003 a i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 13/99, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 9. 8. 2002, čj. 30 T 13/99--1227, stěžovatele vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. c), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let a peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Stěžovateli dále uložil poškozené obchodní společnosti V. O., spol. s r.o., resp. jejímu právnímu nástupci U., s.r.o., Vstupný areál U., uhradit škodu ve výši 1.057.889,30 Kč. Uvedenou obchodní společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a další poškozenou obchodní společnost: B., a.s., v likvidaci, s jejím nárokem na náhradu škody soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 1. 2003, sp. zn. 4 To 210/2002, napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákona a pokusem trestního činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Za to stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a zároveň nad ním vyslovil dohled. Dále stěžovateli uložil trest zákazu výše specifikované činnosti na pět let a trest peněžitý ve výměře 1.000.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na jeden rok. Ohledně nároku poškozených rozhodl odvolací soud shodně jako soud nalézací, opravil však nepřesnosti v označení jedné z poškozených.
Podle zjištění uvedených v rozsudku se prvně uvedeného trestného činu stěžovatel dopustil tak, že dne 29. 1. 1997 uzavřel jako jediný společník a jednatel smlouvu o převodu obchodního podílu obchodní společnosti R., obchodní spol. s.r.o. (dále jen "společnost R."), na nového nabyvatele V. M., od kterého si současně k tomuto dni v souvislosti s tímto převodem nechal zprostředkovaně potvrdit převzetí veškeré účetní dokumentace, aktiv a pasiv společnosti R., včetně pokladní hotovosti ve výši 4.900.000,- Kč, ač mu tuto hotovost ani žádná jiná aktiva (ani částky na specifikovaných bankovních účtech) ve skutečnosti nepředal. Tímto jednáním částečně zmařil uspokojení v rozhodnutí blíže označených nároků věřitelů společnosti: S., a.s., B., a.s., v likvidaci, a V. O., s.r.o. (následně U., s.r.o.), čímž jim v celkovém součtu způsobil škodu ve výši 5.095.151,54 Kč (částka je součtem nepředaných aktiv).
Další stíhané trestné činnosti se dle skutkových zjištění nalézacího soudu stěžovatel dopustil tím, že dne 25. 8. 1997 jako jediný jednatel obchodní společnosti V., s.r.o., v úmyslu vylákat neoprávněné vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 3.229.600,- Kč uplatnil nadměrný odpočet v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 1997 na základě fingovaných specifikovaných dokladů o koupi zboží od společnosti R., ačkoli věděl, že ke zdanitelnému plnění ve skutečnosti nedošlo. Vzhledem k odhalení těchto skutečností v rámci daňového řízení nedošlo k vyplacení uvedené částky.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 8. 2003, sp.zn. 6 Tdo 827/2003, odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že rozsudek soudu prvního stupně jako součást skutkových zjištění uvádí fakt, že stěžovatel při převodu obchodního podílu panu M. hotovost ani žádná aktiva společnosti ve skutečnosti nepředal, aniž by svůj závěr náležitě odůvodnil. V tomto směru tak podle názoru stěžovatele nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající v tvrzení, že finanční hotovost i aktiva převáděné společnosti pan M., resp. osoba, která se za něj při obchodních jednáních se stěžovatelem vydávala, převzal a že převod tedy nebyl záměrně fingován. Pokud obecné soudy vyšly při hodnocení důkazů z premisy, že svědek M. je osobou, která je ochotna za zcela minimální odměnu převést na sebe obchodní podíl zadlužených firem, a zbavit tak původní společníky starostí, je pro stěžovatele nepochopitelné, proč je převedení obchodního podílu na pana M. hodnoceno i jako trestná činnost stěžovatele. Okolnosti uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu vzbuzují dle názoru stěžovatele navíc pochybnosti stran identifikace pachatele uvedeného činu, neboť za pana M. se osoba, která se stěžovatelem jednala, jen vydávala. Orgány činné v trestním řízení tedy pochybily, když se pátráním po uvedené osobě, skutečném pachateli, nezabývaly. Poškozeným by v tomto směru byl i stěžovatel, neboť předal pokladní hotovost neznámé osobě v dobré víře, že se jedná o pana M.
Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že nesprávně zhodnotily existenci škody, která údajně věřitelům vznikla. K trestní odpovědnosti dlužníka totiž nestačí, je-li jeho jednáním uspokojení věřitele pouze oddáleno či ztíženo, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Zjišťováním existence jiného dlužníkova majetku v době převodu obchodního podílu, tedy ke dni 29. 1. 1997, se však obecné soudy nezabývaly. K námitce stěžovatele odvolací soud odkázal na tvrzení stěžovatele, jímž sám definoval stav společnosti v době jejího převodu jako neumožňující uspokojení pohledávek věřitelů. Z jeho tvrzení však lze podle názoru stěžovatele dovodit nanejvýš existenci druhotné platební neschopnosti. Dále se stěžovatel věnuje výkladu pojmů druhotná platební neschopnost a předlužení, které obecné soudy v posuzovaném případě zřejmě zaměnily. Z uvedeného důvodu podle něj obecné soudy nezjistily, zda a případně v jaké výši došlo jednáním stěžovatele ke vzniku škody jeho věřitelům.
Stěžovatel připomíná, že je mu známo, že dovolací soud není podle platné právní úpravy oprávněn přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v dřívějším trestním řízení. Absence zjištění existence škody je však podle názoru stěžovatele nedostatkem trestního řízení, který zakládá i nesprávnost právního posouzení skutku. Je přesvědčen, že pro takovou vadu měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
Ohledně druhého skutku stěžovatel shodně namítá, že právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění nevyplývají. Stěžovatel je přesvědčen, že všechny předpoklady pro oprávněné uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty byly v době jeho uplatnění splněny. Společnost V., s.r.o., jíž byl stěžovatel v rozhodné době jediným jednatelem, se stala vlastníkem předmětného zboží na základě kupní smlouvy ze dne 29. 5. 1997, uzavřené se společností R. Z provedeného dokazování údajně vyplývá, že pověření pracovníci společnosti V., s r.o., měli možnost se zbožím dále disponovat. Společnost V., s r.o., navíc část zboží následně dále převedla na další osoby a z těchto prodejů odvedla daň z přidané hodnoty.
Obecné soudy opřely závěr o spáchání uvedené trestné činnosti o zjištění, že stěžovatel věděl o tom, že společnost R. nebyla v době podepsání kupní smlouvy se společností V., s r.o., vlastníkem zboží, což však z provedených důkazů podle názoru stěžovatele nelze dovodit. Je přesvědčen o tom, že z obchodně právního hlediska zboží platně nabyl i od nevlastníka a že dodáním zboží došlo k uskutečnění zdanitelného plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty.
V doplnění ústavní stížnosti se stěžovatel zabýval převážně napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Má ta to, že pokud se jeho dovoláním soud nezabýval meritorně, odepřel mu spravedlnost. Stěžovatel své námitky směřoval proti hmotně právnímu posouzení, čímž byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Závěr dovolacího soudu o neexistenci vad napadeného odvolacího rozhodnutí je však v příkrém rozporu, resp. v extrémním nesouladu, se skutkovými zjištěními obecných soudů. Zdůrazňuje, že odvolací soud výslovně ve svém rozhodnutí uvedl, že "analýza soudu prvého stupně vykazuje nevyjasněnost", z čehož stěžovatel dovozuje, že je tedy nedostatečná. Skutečnost, že se s ní však odvolací soud přesto spokojil a Nejvyšší soud tento zásah do stěžovatelových práv nenapravil, představuje dotčení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Olomouci uvedl, že nepovažuje za účelné se k obsahu ústavní stížnosti vyjadřovat nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel uplatnil zcela shodnou argumentaci, jakou použil v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení. Jeho námitky soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řešily.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že argumentace stěžovatele, vztahující se k procesnímu postupu a rozhodnutí dovolacího soudu, nemůže obstát. Uvedl, že v dovolacím řízení může odvolatel uspět toliko za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu. Stěžovatel ve svém dovolání za jeho důvod označil vadu uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud však jeho závěru nepřisvědčil a své stanovisko o neexistenci uvedené vady v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil. Na svou argumentaci tam uvedenou nyní pro stručnost odkazuje. Účastník je přesvědčen o tom, že by Ústavní soud stěžovatelovu návrhu neměl vyhovět.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů a upozorňuje na jednostrannost řízení. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy, v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, a to i nad rámec dokazování z přípravného řízení. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud po provedeném přezkumu z podnětu stěžovatelova odvolání zjistil v napadeném rozhodnutí nalézacího soudu dílčí vady, pro něž napadené rozhodnutí zrušil [§258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu]. Současně dospěl k závěru, že k nápravě vad je namístě zopakovat některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy, provedené již v hlavním líčení, a vyvodit z nich na podkladě, který byl již v napadeném rozsudku správně zjištěn, správné právní závěry. Takové kroky pak bez obtíží provedl sám ve veřejném zasedání, kterého se účastnili stěžovatelovi obhájci, a sám ve věci vydal nové rozhodnutí, jímž byl napadený rozsudek změněn ve prospěch stěžovatele. Odvolací soud postupoval ve smyslu apelačního principu, který zákonodárce zařadil do platné právní úpravy, veden snahou o zvýšení rychlosti a efektivnosti trestního řízení jako celku a posílení dispoziční zásady, když neustálé vracení věci soudu prvého stupně a opakované podávání odvolání mělo v praxi nepříznivý vliv především na délku trestního řízení. Při respektování práva na obhajobu, jehož dotčení Ústavní soud v posuzované věci neshledal, a stěžovatel ostatně žádné relevantní námitky v tomto směru nevznáší, nelze na situaci, kdy odvolací soud zákonným i ústavním způsobem napravil vady odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně a přezkoumatelným způsobem své rozhodnutí odůvodnil, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (i čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Stěžovatel líčil svou verzi skutkového děje stran prve uvedeného stíhaného trestného činu tak, že celý obchodní podíl společnosti R. převedl na pana M. (následně své tvrzení doplnil o údajné zjištění, že se osoba, s níž jednal, za pana M. pouze vydávala), který jej sám s nabídkou na "odkoupení obchodního podílu" společnosti v druhotné platební neschopnosti kontaktoval, a že při několika obchodních jednáních v Praze došlo k uzavření příslušných smluv o převodu 100 % obchodního podílu a ke konečnému předání účetní dokumentace a aktiv společnosti (která v tu dobu zahrnovala pohledávky společnosti a pokladní hotovost čítající částku 4,9 milionů Kč). Svá tvrzení obhajuje i v odůvodnění ústavní stížnosti. Uvádí, že převod obchodního podílu společnosti R. na pana M. proběhl zcela legálně, a že jím tudíž nemohlo dojít k trestné činnosti. Obecné soudy však jeho tvrzení považovaly za vyvrácené dalším provedeným dokazováním. Vyšly zejména z výpovědi svědka M. (o němž dalším dokazováním zjistily, že se jedná o osobu často nadužívající alkoholické nápoje, která se převážně zdržuje na ulici, občas vykonává příležitostné práce za ubytování a stravu, figuruje jako jednatel v nejméně pěti dalších obchodních společnostech, např. P., s.r.o., G., spol. s.r.o., D., s.r.o., a dalších). Svědek uvedl, že jej v Odolené Vodě dvakrát kontaktovali dva muži z Ostravy (stěžovatel mezi nimi nebyl) a že mu navrhli, aby se stal jednatelem společnosti R., s čímž tento bez dalšího souhlasil. Za úplatu v řádu tisíců korun s nimi odjel na tamější městský úřad, kde podepsal jimi předložené předem připravené dokumenty. Žádné účetní doklady ani finanční hotovost ve výši 4,9 milionů korun od nich nepřevzal. Na jeho výpověď soudy nahlížely nikoli izolovaně, ale v souvislosti s dalšími mnoha důkazy, zejména listinnými doklady, na jejich základě došlo k legálnímu převodu obchodního podílu. Stěžovatel navíc nebyl schopen vysvětlit, proč na nabyvatele podílu nepřevedl i právo disponovat s bankovními účty společnosti R. a dále je jako fyzická osoba využíval, aniž bankovní ústav o převodu obchodního podílu věděl. Důkladnou analýzou dat a míst podepsání dokumentů ve světle dvou uvedených verzí při zhodnocení skutkových zjištění jako celku dospěly k závěru, že tvrzení stěžovatele nelze uvěřit a že naopak verze svědka M. má v provedeném dokazování oporu.
Tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly pátráním po existenci neztotožněné osoby, která se, jak stěžovatel údajně následně zjistil, za pana M. jen vydávala, nelze přisvědčit. Nalézací soud se zabýval otázkou možné existence tření osoby zapadající do stěžovatelovy verze skutkového děje, zhodnotil ji však i s ohledem na druhý stíhaný skutek jako součást účelové konstrukce. Při svých úvahách přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatel podal trestní oznámení na neznámého pachatele až dne 8. 11. 1999, ačkoli rekognice, při níž údajně vyšlo najevo, že skutečný pan M. není osoba, se kterou údajně jednal, proběhla dne 30. 6. 1999.
Porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nelze spatřovat toliko ve skutečnosti, že soud důkazy vyhodnotil způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, skutkové závěry nalézacího soudu stran okolností převodu obchodního podílu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. V projednávané věci je rozhodující, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o řadu skutečností, jež tvoří i v souvislosti s dalším stíhaným skutkem ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, že by soudy, jež údajně zjistily skutkový stav toliko s největší pravděpodobností a nepostupovaly v duchu zásady in dubio pro reo, porušily zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny (i čl. 14 odst. 2 Paktu).
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že legální průběh převodu obchodního podílu ve smyslu obchodního práva není nikterak v rozporu se skutkovým dějem, se kterým trestní zákon spojuje trestnost jednání dlužníka. Způsoby, jimiž pachatel svůj majetek zdánlivě zmenšuje, nemusejí být samy o sobě nelegální. Trestným se jednání stává až vzhledem k důsledkům, které má pro uspokojení věřitelů.
Objektem trestného činu poškozování věřitele je právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, kterou má vůči pachateli - dlužníku. Dlužník se trestného jednání dopustí mimo jiné tím, že fiktivně zmenšuje svůj majetek, v důsledku čehož věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, jako by tomu bylo v případě, kdyby dlužník uvedeným způsobem nejednal. Stěžovatel znemožnil uspokojení pohledávek svých věřitelů tím, že simuloval převod 100 % obchodního podílu na pana M., přitom si však aktiva, včetně práva disponovat s účty společnosti, ponechal. Odvolací soud proto správně vyšel při stanovení výše škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty z částky nepřevedených aktiv společnosti k datu 29. 1. 1997, kdy byl skutek dokonán. Nový jednatel, na nějž se věřitelé bezvýsledně obraceli (mimo to, že nebyl ochoten, resp. schopen, s nimi jednat, což jistě není předmětem projednávané věci), nedisponoval zbylou finanční hotovostí, ani dokumentací potřebnou pro případná jednání s věřiteli obchodní společnosti v druhotné platební neschopnosti. S bankovními účty společnosti nadále disponoval stěžovatel. Za této situace je zcela logický závěr odvolacího soudu, že zjišťování existence jiného aktivního majetku společnosti bylo bezpředmětné. Otázku výše škody pro účely její náhrady poškozeným je pak namístě hodnotit k datu rozhodování soudu v adhezním řízení. Polemikou, kterou stěžovatel vede stran významu pojmů druhotná platební neschopnost a předlužení, se Ústavní soud vzhledem k uvedenému dále nezabýval, neboť z odůvodnění není zřejmé, že by soudy tyto pojmy zaměnily.
Ohledně druhého stíhaného skutku stěžovatel stavěl svou obhajobu na tvrzení, že uplatnění nároku na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty bylo dle zákonné úpravy zcela namístě, když zboží skutečně nabyl a zdanitelné plnění se uskutečnilo.
Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty, které představují právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu.
Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krácení daně je totiž nutno posuzovat s ohledem na odpovědnost trestní, kterou nelze zcela ztotožňovat s odpovědností daňovou; proto pro ni není takové posouzení plně rozhodující. K tomu se podává - s odkazem na poměrně rozsáhlou judikaturu a odbornou literaturu v této věci - že krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem bude buď úplná eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši. Stav skutkový má přitom přednost před stavem formálně právním. Tato zásada umožňuje nepřihlížet k simulovaným právním úkonům, které jsou formálně upraveny tak, že fakta představují odlišně od skutečnosti, a to za účelem snížení daňové povinnosti.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud vyšel při posuzování otázky zavinění z řady důkazů, jež tvrzení stěžovatele o jeho záměru koupit jako jediný jednatel společnosti V., s.r.o., zboží od společnosti R., zastoupené novým jednatelem panem M., v dobré víře, že společnost R., o jejíž druhotné platební neschopnosti věděl, kupní cenu za zboží v částce kolem 18 milionů korun zaplatila, a že tedy vlastnické právo ke zboží (které fyzicky neopustilo areál společnosti U., a.s., v níž stěžovatel v rozhodné době působil jako předseda dozorčí rady, a uvedený areál následně jako jediný jednatel společnosti C. od společnosti U., a.s., koupil) platně nabyla, vyvracejí a věrohodnost jeho výpovědi snižují. Svědeckou výpověď stěžovatelova zaměstnance RSDr. H., stran převzetí zboží, soud při konfrontaci s dokumentací zhodnotil jako zcela nevěrohodnou.
Fiktivní podstatu převodu uvedeného zboží podle názoru soudu dokládá rovněž fakt, že k bankovnímu účtu, na nějž by měl stěžovatel jako jediný jednatel kupující společnosti V., s.r.o., podle kupní smlouvy částku 17.909.000,- Kč jako kupní cenu za zboží zakoupené od prodávající společnosti R. složit, neměl dispoziční právo jednatel společnosti R., pan M., nýbrž stěžovatel. Ten totiž na pana M. dispoziční právo k účtům společnosti, kterou od stěžovatele nabyl, nepřevedl. Tento stav stěžovatel nijak neobjasnil (viz výše).
I odvolací soud se znovu podrobně zabýval obhajobou stěžovatele stran realizace obchodního záměru. Odkázal přitom na zjištěné skutečnosti, jež svědčí o neserióznosti uzavřeného obchodu. Poukázal na skutečnost, že podpis pana M. na kupní smlouvě uzavřené se společností U., jíž předmětné zboží "koupil", tak na smlouvě, jíž předmětné zboží společnosti V., s.r.o., "prodal", byl na obecním úřadě v Odolené Vodě ověřen tentýž den. S poukazem na informovanost stěžovatele o "aktivech" společnosti R. (když trestnou činnost uvedenou prve zjevně nelze od posuzovaného skutku oddělit) i na odborné vzdělání a odbornou praxi stěžovatele a úzké vazby na společnost U., a.s., odvolací soud odmítl obhajobu stěžovatele. Dospěl naopak k závěru, že si stěžovatel musel být dobře vědom cíle svého simulovaného postupu i toho, že pokud jej při jednání s finančním úřadem neobhájí, hrozí mu trestní postih. Právní kvalifikaci jednání odvolací soud při zachování totožnosti skutku zjištěného nalézacím soudem změnil a vyvodil z toho odpovídající závěry při úvahách o výši a druhu trestu.
K námitce, že i Nejvyšší soud tím, že vyslovil neopodstatněnost dovolání, odepřel spravedlnost, považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě uvést, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Ústavní soud nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu (zda rozhodnutí napadené dovoláním spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší. Může přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil právo stěžovatele na to, aby jeho dovolání bylo stanoveným postupem projednáno (srov. II. ÚS 800/02). Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud postupoval v daném případě v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu ústavně konformním způsobem odůvodnil.
Ústavní soud tak dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Obecné soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
To, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že v rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel spáchal uvedené trestné činy a uložily mu zákonu odpovídající trest, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Ani Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva nemůže bez dalšího založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu