ECLI:CZ:US:2004:2.US.511.03
sp. zn. II. ÚS 511/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky M. Č., zastoupené advokátkou JUDr. A. N., o ústavní stížnosti proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 20 P a Nc 57/99, 20 Nc 14/99, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po splnění výzvy Ústavního soudu k odstranění vad i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 20 P a Nc 57/99, 20 Nc 14/99. Tvrdí, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces bez průtahů. Navrhla, aby Ústavní soud oběma soudům zakázal pokračovat v průtazích ve věci úpravy poměrů k nezletilému M. Č., a přikázal jim, aby v řízení bez dalších průtahů provedly potřebné dokazování a rozhodly o podaných návrzích.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci dne 23. 1. 2004 vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 20 P a Nc 57/99, 20 Nc 14/99. K jeho žádosti soudkyně Mgr. K., které byla věc dne 20. 11. 2003 přidělena poté, co byla dosud projednávající soudkyně i její zastupující soudkyně vyloučeny z projednávání a rozhodování věci pro podjatost, sdělila, že spis byl předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu stěžovatelky. Poté, kdy městský soud o návrhu rozhodl, byl spis dne 26. 3. 2004 doručen Ústavnímu soudu. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
Stěžovatelka svým návrhem ze dne 17. 2. 1999 zahájila u Obvodního soudu pro Prahu 10 řízení o úpravě poměrů rodičů (stěžovatelky a Ing. M. Č.) k jejich nezletilému synovi M. V řízení byl dosud ve věci samé vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2000, čj. 20 P a Nc 57/99, 20 Nc 14/99-112, jímž soud svěřil nezletilého syna pro dobu po rozvodu do výchovy otce, stěžovatelce stanovil povinnost platit výživné a upravil její styk s nezletilým. Řízení o úpravu poměrů pro dobu do rozvodu soud zastavil a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2001, čj. 53 Co 670, 671/2000-185, rozsudek soudu prvého stupně, ve znění opravného usnesení, zrušil, s výjimkou výroku, jímž bylo řízení o úpravě poměrů pro dobu do rozvodu zastaveno, a vrátil věc k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. 9. 2002, čj. 20 Nc 14/99-266, nezletilého svěřil pro dobu do a po rozvodu do střídavé výchovy obou rodičů, stanovil jejich vyživovací povinnost, upravil styk s nezletilým a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2003, čj. 25 Co 18/2003-313, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ve věci samé nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Stěžovatelka napadla postup soudů v řízení o úpravu práv a povinností k nezletilému dítěti projednávanou ústavní stížností. Své tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces bez průtahů opírá o skutečnost, že ačkoli návrh podala dne 18. 2. 1999, není doposud ve věci pravomocně rozhodnuto. Zdůraznila, že bez vydání rozhodnutí v projednávané věci není možné pokračovat ani v zahájeném řízení o rozvod manželství. Hlavní zájem na brzkém ukončení věci má však především nezletilý, dnes již třináctiletý, syn M. Je totiž s průběhem řízení seznámen a celá situace nepříznivě působí na jeho zdravotní stav i prospěch ve škole. Stěžovatelka namítla, že soudy nařizovaly jednání po uplynutí řady měsíců, aniž by v mezidobí činily jakékoli procesní kroky. Nesouhlasí ani s jejich procesním postupem. Z jednání Obvodního soudu pro Prahu 10 byla dne 16. 4. 2002 vyloučena veřejnost, konkrétně zástupci tisku, přičemž předsedkyně senátu neuvedla pro své rozhodnutí zákonné důvody. Při jednání Městského soudu v Praze byl opakovaně zamítnut návrh právního zástupce stěžovatelky na doplnění její účastnické výpovědi a soud neprovedl ani další důkazní návrhy. Obvodní soud pro Prahu 10 nerozhodl o její žádosti o přenesení místní příslušnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "o.s.ř."), na jiný pražský soud. Ačkoli v řízení opakovaně vyšlo najevo, že otec na výživu nezletilého nepřispívá, soudy nevydaly ve věci výživného rozhodnutí. Trestní oznámení pro trestný čin zanedbání povinné výživy podané stěžovatelkou bylo Policií ČR odloženo. Stěžovatelka také popřela, že by vznesla námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu JUDr. H., o níž je záznam na straně 335 spisu.
Přestože z provedeného dokazování podle názoru stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že v její péči o syna nejsou závažné nedostatky, a znalecký posudek dospěl k závěru, že svěření syna do její péče by bylo vhodnější, soud zatím dvakrát rozhodl, že syn má být buďto v péči otce, nebo ve střídavé péči obou rodičů.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Obvodní soud pro Prahu 10 a Městský soud v Praze, aby se, coby účastníci řízení, k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření podotkl, že ze stížnosti není zřejmé, ke kterému období se její námitky vztahují. Popsal proto celý dosavadní průběh sporu a jeho jednotlivé fáze. Z takto popsaného postupu dovodil, že lhůta, po kterou byla věc projednávána, je s ohledem na okolnosti případu přiměřená. Připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž kritériem přiměřenosti doby, po kterou je případ projednáván, je nejen délka samotného řízení, ale i okolnosti případu, složitost věci a jednání účastníků. Připomíná, že stěžovatelka opakovaně podávala neodůvodněné námitky podjatosti a návrhy na delegaci vhodnou, přičemž bylo nutné ji několikrát vyzvat k odstranění vad podání. Námitky k rozhodování soudu ve věci samé hodnotí obvodní soud v dané fázi řízení jako nepřípadné. Domnívá se, že právě stěžovatelka svým procesním postupem zásadním způsobem ovlivnila délku řízení. Vzhledem k tomu, že k dotčení jejích ústavně zaručených práv v posuzovaném případě nedošlo, navrhl, aby nebylo ústavní stížnosti vyhověno.
Městský soud v Praze popsal ve svém vyjádření podrobně průběh řízení před odvolacím soudem. Poukázal na to, že se průběh řízení zpomalil zejména obstrukčním jednáním stěžovatelky a jejího právního zástupce. V důsledku toho došlo v mezidobí k takové změně poměrů, že se další doplnění dokazování již vymykalo zásadám odvolacího řízení vymezeným v ustanovení §213 o.s.ř. K zaviněným průtahům v řízení ze strany městského soudu tak podle jeho názoru nedošlo. Účastník se proto domnívá, že ústavně zaručená práva stěžovatelky v daném případě porušena nebyla.
Stěžovatelka brojí v ústavní stížnosti proti průtahům soudů obou stupňů v řízení o úpravu práv a povinností k nezletilému M.
Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. IV. ÚS 50/03, III. ÚS 308/03, II. ÚS 109/99). Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež garantují mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době. Je přitom třeba vzít v úvahu nejen průtahy, resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníků a složitost samotného předmětu sporu (srov. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 117). Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů tak nelze vyjádřit numericky, neboť přiměřenost doby řízení je určitelná objektivně. Tento názor je v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento soud posuzuje ustáleně přiměřenost délky řízení podle skutkových okolností případu a se zřetelem k několika kritériím, mezi nimiž dominují složitost případu, chování stěžovatele a postup příslušných orgánů (Bořánková proti České republice, rozsudek ze 7. 1. 2003, §53).
Z podání stěžovatelky ze dne 17. 2. 1999, jímž zahájila posuzované řízení, nevyplynulo, že má v úmyslu domoci se úpravy poměrů k nezletilému synovi v souvislosti s rozvodovým řízením. Soudy je proto kvalifikovaly jako návrh na řízení podle ustanovení §50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Až při ústním jednání dne 1. 6. 1999 právní zástupce stěžovatelky uvedl, že se stěžovatelka domáhá úpravy poměrů k nezletilému synovi pro dobu po rozvodu jejího manželství s Ing. M. Č. a že návrh na rozvod urychleně podá (č.l. 28 spisu). Ve věci bylo nařízeno celkem osm ústních jednání u Obvodního soudu pro Prahu 10 (1. 6. 1999, 5. 10. 1999, 10. 2. 2000, 2. 3. 2000, 7. 3. 2002, 4. 4. 2002, 16. 4. 2002 a 24. 9. 2002) a pět ústních jednání u Městského soudu v Praze (25. 10. 2000, 5. 3. 2001, 30. 4. 2001, 11. 6. 2001 a 18. 2. 2003). Mezi jednotlivými ústními jednáními soud zejména opakovaně zjišťoval příjmy a zdravotní stav obou rodičů, ustanovil nezletilému opatrovníka, vyhověl návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a pedopsychologie, rozhodl o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření o výchově a výživě nezletilého pro dobu do rozvodu, zjišťoval stanovisko opatrovníka nezletilého a rozhodoval o návrhu stěžovatelky na přenesení místní příslušnosti soudu.
Při ústním jednání u Městského soudu v Praze konaném dne 11. 6. 2001 vznesl právní zástupce stěžovatelky námitku podjatosti celého odvolacího senátu (č.l. 162 spisu). Soud jej vyzval k doplnění náležitostí této námitky (č.l. 173 spisu). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2001, čj. Nco 203/2001-180, rozhodl, že označení soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Při ústním jednání u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 16. 4. 2002 vznesl právní zástupce stěžovatelky námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. H., o níž rozhodl Městský soud v Praze dne 28. 5. 2002 usnesením, čj. 14 Nc 304/2002-248, tak, že soudkyně není vyloučena. Další námitku podjatosti pak podala sama stěžovatelka, a to proti celému odvolacímu senátu 25 Co Městského soudu v Praze (č.l. 295 spisu). Poté, kdy byla vyzvána k odstranění vad, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2003, čj. Nco 41/2003-309, konstatoval, že soudci odvolacího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Její tvrzení, jímž popírá, že by vznesla námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu JUDr. H., o níž je záznam na č.l. 335 spisu, není v posuzovaném případě ústavněprávně významné. Stěžovatelka patrně popírá toliko zdůvodnění námitky, které její právní zástupce dle úředního záznamu na č.l. 335 uvedl, totiž, že soudkyně zřejmě "přijala od protistrany prachy". Samotnou námitku podjatosti nicméně stěžovatelka, resp. její právní zástupce, podali již v odvolání (č.l. 273 spisu) ze dne 12. 11. 2002, a to proti všem soudcům Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy včetně JUDr. H. Po výzvě k odstranění vad námitky vyloučil Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2003, čj. 14 Nc 619/2003-353, JUDr. H. a další čtyři soudkyně obvodního soudu, které byly s případem obeznámeny. Vyšel primárně z jejich vyjádření k námitce. U dalších 26 soudců Obvodního soudu pro Prahu 10 byla námitka podjatosti shledána nedůvodnou.
Výše uvedenou námitkou stěžovatelky se Ústavní soud dále nezabýval. Je totiž podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Předmětná námitka se nevztahuje k návrhovému žádání, které v posuzovaném případě směřuje proti průtahům v řízení, nýbrž k řízení o podjatosti soudkyně. Stěžovatelce kromě toho nic nebránilo, aby námitku týkající se obsahu spisu vznesla v řízení před obecnými soudy. Proto i s ohledem na zásadu subsidiarity, kterou Ústavní soud při svém přezkumu uplatňuje, je daná stěžovatelčina námitka nepřípadná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodovaly a činily úkony s tím spojené v přiměřených časových intervalech. Ve věci samé soud prvého stupně vydal dvě rozhodnutí, obě byla následně zrušena v odvolacím řízení. To vše za situace, kdy stěžovatelka činila různá podání, jimiž uplatňovala svá práva, a obecné soudy ji, resp. jejího právního zástupce, opakovaně vyzývaly k odstranění různých vad. Postup soudů obou stupňů v řízení tak nelze kvalifikovat jako porušení ústavních práv stěžovatelky garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jež by byly způsobilé odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud poukazuje nadto na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2004, čj. 1 Nc 10/2004-362, jímž soud zamítl návrh stěžovatelky na přikázání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Telefonickým dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo dne 9. 4. 2004 zjištěno, že usnesení městského soudu, proti němuž není odvolání přípustné, bylo všem účastníkům doručeno. V době rozhodnutí o ústavní stížnosti tak již nejsou průtahy tvrzené stěžovatelkou aktuální. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) postrádá v takovém případě vyslovení požadovaného výroku jakýkoli rozumný smysl (srov. II. ÚS 109/99, III. ÚS 308/03). Ústavní soud považuje za potřebné vyjádřit se i k nekonkrétním námitkám stěžovatelky, že, ačkoli v průběhu řízení vyšlo najevo, že otec na výživu nezletilého syna "nepřispívá žádnou částkou", obecné soudy nerozhodly o výživném. Stěžovatelka má zřejmě na mysli otázku úpravy výchovy a výživy nezletilého pro dobu do rozvodu. V daném ohledu soud vydal několik rozhodnutí. Dne 5. 10. 1999 usnesením, čj. 20 P a Nc 57/99, 20 Nc 14/99-57, Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření týkajícího se úpravy poměrů k nezletilému pro dobu do rozvodu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 11. 1999, aniž proti němu stěžovatelka podala odvolání. Návrh otce na úpravu poměrů nezletilého pro dobu do rozvodu jeho právní zástupkyně při ústním jednání dne 2. 3. 2000 vzala zpět (č.l. 110 spisu). Vzhledem k tomu, že ostatní účastníci se zpětvzetím souhlasili, soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2000, čj. 20 P a Nc 57/99, 20 Nc 14/99-112, řízení o tomto návrhu zastavil. Řízení o dalším návrhu stěžovatelky na úpravu poměrů pro dobu do rozvodu Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 24. 1. 2002, čj. 20 Nc 14/99-192, přerušil, neboť v rámci souběžně probíhajícího řízení o úpravě výchovy a výživy pro dobu po rozvodu se řeší otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí ve věci úpravy poměrů před rozvodem. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci samé ze dne 24. 9. 2002, čj. 20 Nc 14/99-266, upravoval poměry k nezletilému i pro dobu před rozvodem, nenabyl však právní moci.
S ohledem na petit ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval ani námitkami stěžovatelky stran hodnocení výchovného prostředí rodičů.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než první část stěžovatelkou navrženého petitu, jíž se domáhá, aby Ústavní soud zakázal obecným soudům pokračovat v nečinnosti v rámci posuzovaného řízení, odmítnout, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) musí respektovat při výkonu svých kompetencí základní principy právního státu, včetně principu zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti, která brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jsou vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je Ústavní soud oprávněn zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z uvedených kompetencí nelze dovodit jeho oprávnění, aby v případě jiného zásahu, který v daném případě spočívá v průtazích v řízení, přikázal obecným soudům, aby "bez průtahů provedly potřebné dokazování a rozhodly o podaných návrzích". Ústavní soud není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než druhou část návrhového žádání stěžovatelky, jež takový zásah Ústavního soudu požaduje, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu