ECLI:CZ:US:2004:2.US.517.03
sp. zn. II. ÚS 517/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Ing. B. V., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 10/2003, v části týkající se navrhovatele, proti usnesení policejního rady Policejního prezidia České republiky, úřadu finanční kriminality a ochrany státu služby kriminální policie a vyšetřování Praha, ze dne 2. 1. 2002, ČTS:PPR-10/FKOS-10-2002, usnesení policejního rady Policie České republiky, útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Praha, ze dne 28. 7. 2003, ČTS: OKFK - 123/8-2003-I, a zatýkacímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. Nt 4842/2003, za účasti 1) Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, 2) Policie České republiky a 3) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, policejního rady Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, a policejního rady Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, a zatýkací rozkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 4. Tvrdí, že zahájením trestního stíhání proti jeho osobě jako uprchlému bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zatýkacím rozkazem nadto jeho právo na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, ČTS: OKFK-123/2003, z něhož zjistil následující:
Vyšetřovatel Policie ČR vyrozuměl dne 18. 9. 2001 stěžovatele prostřednictvím obhájce JUDr. C. o existenci důvodného podezření, že se dopustil trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Dotázal se ho, zda je ochoten spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatel na vyrozumění vyšetřovatele reagoval sdělením, že již několikrát vyjádřil ochotu podat konkrétní vysvětlení k předmětu vyšetřování a že i nadále hodlá s příslušnými orgány spolupracovat a uplatnit tak své výsadní právo na obhajobu. Požádal o to, aby veškerá rozhodnutí i další písemnosti mu byly doručovány za využití právní pomoci, o niž české orgány požádají stát Belize, jehož je občanem. Svůj příslib, že se nebude vyhýbat převzetí písemností, jež musí být doručeny jeho osobě, nezměnil ani ve svých pozdějších písemných vyjádřeních.
V návaznosti na novelu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vydal policejní rada Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu služby kriminální policie a vyšetřování, dne 2. 1. 2002, pod ČTS: PPR-10/FKOS-10-2002, usnesení o zahájení trestního stíhání, jímž stěžovatele obvinil z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona s V. K. Vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a státem Belize není uzavřena žádná smlouva o právní pomoci ve věcech trestních, požádalo Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 21. 1. 2002 příslušný justiční orgán státu Belize o právní pomoc ve věci doručení stěžovateli usnesení o zahájení trestního stíhání spolu s předvoláním k výslechu. Tato žádost byla zaslána Úřadu generálního prokurátora v Belize, jenž dne 6. 6. 2002 dal policejním složkám pokyn k řádnému vyřízení žádosti. Ze spisové dokumentace vyplývá, že se policejní složky v Belize opakovaně až do února 2003 pokoušely doručit stěžovateli na adresu, jíž označil jako místo svého pobytu s určením pro doručování písemností. Honorární konzul České republiky v Belize faxovou zprávou ze dne 29. 7. 2002 oznámil Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, že je v kontaktu s policií, která mu sdělila, že se případem stěžovatele aktuálně zabývá. Provádí kontrolu na letišti i na ostatních hranicích Belize a je připravena na příjezd stěžovatele, který není v Belize přítomen. Jak vyplývá z dopisu Generální prokuratury státu Belize ze dne 4. 4. 2003, adresovaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, z podnětu advokátní kanceláře v Belize, na niž se stěžovatel obrátil, bylo vyvoláno řízení u Nejvyššího soudu Belize, jenž stěžovateli povolil žádat o soudní přezkoumání rozhodnutí generálního prokurátora o spolupráci s českými úřady. Generální prokuratura Belize po opětovném zvážení žádosti změnila své dosavadní stanovisko a rozhodla se nevyhovět žádosti českých úřadů o doručení dožadovaných písemností s tím, že tato záležitost není recipročně upravena a dle zákona o praní peněz i zákona o vyšetřování finanční kriminality pro to není důvod. Poukázala rovněž na to, že skutek, pro nějž bylo stěžovateli vzneseno obvinění, podle práva Belize nepředstavuje trestný čin.
Dalším samostatným usnesením o zahájení trestního stíhání vydaným policejním radou Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, dne 28. 7. 2003, pod ČTS: OKFK - 123/8-2003-I, bylo stěžovateli sděleno obvinění ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona. Trestní stíhání stěžovatele je od 28. 7. 2003 realizováno formou řízení proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu. Obvodní soud pro Prahu 4 ustanovil stěžovateli obhájce, jemuž doručil obě usnesení o zahájení trestního stíhání.
Ustanovený obhájce napadl obě usnesení o zahájení trestního stíhání stížností, v níž namítal, že trestní stíhání stěžovatele je nedůvodné. Napadal i skutečnost, že trestní řízení je vedeno ve formě řízení proti uprchlému. Obsahově shodnou stížnost proti usnesením o zahájení trestního stíhání V. K. podal i obhájce posledně jmenovaného.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zamítl obě stížnosti usnesením ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 10/2003. Učinil závěr, že napadená usnesení byla vydána v souladu se zákonem. Uvedl, že za nezákonnou nelze označit ani formu, kterou je trestní stíhání stěžovatele i V. K. realizováno. České orgány činné v trestním řízení plně respektovaly procesní režim při doručování usnesení o sdělení obvinění, tj. doručení realizovaly přes institut právní pomoci na úrovni příslušných centrálních justičních institucí. Státní zástupce přihlédl k tomu, že i když stěžovatel sice fyzicky neodmítl převzetí písemností, učinil nicméně efektivní kroky k zabránění jejich doručení, a to v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání. Zdůraznil přitom, že stěžovatel učinil příslib spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, včetně přijetí doručovaného usnesení o sdělení obvinění. I příslušné justiční orgány státu Belize akceptovaly žádost české strany o právní pomoc. Opakovaně se pokusily usnesení o sdělení obvinění stěžovateli doručit, o čemž stěžovatel nepochybně věděl, neboť učinil kroky ke znemožnění doručení předmětných písemností. Stížnostní orgán proto dospěl k závěru, že postup v trestním řízení formou řízení proti uprchlému je opodstatněný.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 dne 14. 10. 2003, pod sp. zn. Nt 4842/2003, vydal proti stěžovateli na návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze zatýkací rozkaz. Vyšel z rozhodnutí a zpráv dožádaných justičních orgánů cizího státu a dovodil z nich, že stěžovatel se k převzetí zásilek od příslušných orgánů České republiky staví odmítavě a svým pobytem v cizině se trestnímu řízení vedenému v České republice vyhýbá.
Stěžovatel podal proti usnesením o zahájení trestního stíhání a navazujícímu rozhodnutí stížnostního soudu, jakož i proti vydání zatýkacího rozkazu, projednávanou ústavní stížnost. V jejím odůvodnění uvedl, že si je vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce hodnocení důvodnosti trestního stíhání. Ústavní stížnost proto zaměřil do těch částí napadených usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o trestním stíhání v režimu uprchlého. Dle jeho přesvědčení jsou uvedená usnesení, jež konstruují a odůvodňují legálnost jeho trestního stíhání coby uprchlého, protiústavní a v rozporu s mezinárodními úmluvami. S poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy považuje svůj postup, kdy se obrátil na Nejvyšší soud Belize se žádostí o přezkoumání postupu při doručování usnesení o zahájení trestního stíhání, za zákonný a ústavní, neboť využil svého práva ve státě, jehož je občanem, a jež je garantováno i na území České republiky. Za využití svého práva nemůže být tudíž postižen (čl. 3 odst. 3 Listiny). Právě za využití tohoto práva na soudní ochranu byl ovšem postižen režimem trestního stíhání proti uprchlému. Policie ČR i Nejvyšší státní zastupitelství se nadto nevypořádaly s obsahovou stránkou sdělení Generální prokuratury v Belize ze dne 4. 4. 2003, resp. s důvody, pro něž byla odmítnuta právní pomoc. Za naprosto nemístnou označuje absolutizaci původního vstřícného postoje a hledání čehosi negativního k jeho tíži v souvislosti s následnou změnou tohoto postoje. Na postupu orgánů státu Belize nespatřuje nic nestandardního.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv i ve vydání zatýkacího rozkazu a v řízení, jež jeho vydání předcházelo. Poukázal na to, že jeho obhájce poté, kdy se z tisku dozvěděl o podání návrhu k soudu, požádal, aby mu bylo umožněno seznámit se s návrhem a reagovat na něj před tím, než o něm soud rozhodne. Jakmile mu soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 sdělila, komu byla věc přidělena, telefonicky se s příslušnou soudkyní spojil a žádal o umožnění nahlédnout do spisu a uplatnit práva obhajoby. Soudkyně ho ale informovala, že zatýkací rozkaz již vydala. Stěžovatel má za to, že postup předcházející vydání zatýkacího rozkazu zkrátil jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Delcourt, A-11, 1970) a v ní vyslovenou zásadu rovnosti zbraní. Dle jeho názoru soudkyně porušila i jeho právo na spravedlivý proces tím, že dezinterpretovala důvody nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání jeho odmítavým postojem a zamlčela, že nebyla splněna podmínka oboustranné trestnosti skutků, pro něž je stíhán. Stěžovatel vyslovuje navíc pochybnost, zda byl zatýkací rozkaz vydán subjektem, který je k tomu oprávněn. Upozorňuje na znění §376 odst. 1 trestního řádu, z něhož plyne, že o vydání zatýkacího rozkazu rozhoduje senát.
Stěžovatel konečně upozorňuje na své podání z 13. 8. 2003, v němž vyjádřil ochotu podrobit se výslechu na území státu, jehož je občanem. Poukázal v něm i na vzájemné rozpory a nelogičnost obou usnesení o zahájení trestního stíhání v otázce právní kvalifikace jeho jednání. Druhé sdělení obvinění popisuje údajně jednání, které vzhledem k použité právní kvalifikaci bylo již před vydáním usnesení promlčeno. První usnesení naproti tomu zcela opomíjí skutečnosti, které jsou známy.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší státní zastupitelství v Brně setrvalo ve svém vyjádření na stanovisku, že použitá forma řízení proti uprchlému není v souběhu všech analyzovaných skutečností protiprávní. Konstatovalo, že stěžovatel podsouvá v souvislosti s řízením u Nejvyššího soudu Belize Ústavnímu soudu závěry, které napadené usnesení neobsahuje. Nezpochybňuje, ani nikdy nezpochybnilo, právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu, případně další jeho práva. Poukázalo na bezvadný postup české strany, jež předložila v úředním jazyku dožádané strany veškeré hmotněprávní i procesněprávní normy, vztahující se k dožádanému úkonu, vysvětlila důvody dožádání a popsala skutky, pro něž se trestní stíhání vede. Sám stěžovatel učinil o své svobodné vůli prostřednictvím svého právního zástupce vůči orgánu činnému v trestním řízení písemné sdělení, že usnesení přijme. Jeho návrhová aktivita směřující k soudní ochraně před jeho doručením je tak protismyslná. Ze strany Nejvyššího státního zastupitelství nejde o žádnou absolutizaci původního rozhodnutí Generální prokuratury v Belize. V daném případě jde o respektování zásad vázanosti právem a právní jistoty. Česká republika jako suverenní stát je oprávněna žádat vzájemnou pomoc ve věcech trestních. Řada států, včetně České republiky, je ochotna vyhovět dožádání, pokud jde o doručení písemností pouze na základě ujištění o reciprocitě, tedy bez mezinárodní smlouvy. Příslušný belizský státní orgán, aniž by namítal, že by dožádání bylo v rozporu s jeho platným právem, učinil závěr, že žádosti bez dalších podmínek vyhoví, a předal věc k realizaci policejní složce. Pokud se po opakovaném neúspěšném pokusu o doručení rozhodl své původní již vykonávané rozhodnutí změnit a žádosti nevyhovět, musel k tomu mít důvod. Požadavek reciprocity se poprvé objevil v dopise generálního prokurátora v Belize ze dne 4. 4. 2003. Belizská strana ovšem nezdůvodnila, proč se požadavku reciprocity na základě smluvního ujednání nedomáhala již dříve. Při neexistenci řádného zdůvodnění změny postoje Generální prokuratury lze dovodit, že uvedenou změnu mohlo přivodit jednání stěžovatele v souvislosti s návrhem podaným Nejvyššímu soudu. Nutno vyjít z toho, že jednou z příloh žádosti o dožádání bylo jeho prohlášení, že je ochoten na konkrétní adrese převzít usnesení o sdělení obvinění. Tento souhlas s doručením mohl být důvodem k tomu, že nebyla reciprocita v souladu s platným právem Belize požadována. Nejvyšší státní zastupitelství má poznatky, že v právních systémech vycházejících z obyčejového práva, má prohlášení mentálně způsobilé fyzické osoby přednost před některými požadavky právního řádu. Vycházejíce ze zásad vázanosti právem a právní jistoty, měly orgány činné v trestním řízení právní garanci, že jejich dožádání bude za stavu, kdy Generální prokuratura Belize bez dalších požadavků rozhodla o vyhovění žádosti a udělila pokyn výkonné složce, realizováno a nebude dodatečně bezdůvodně změněno. V daných souvislostech nelze argumentovat autoremedurou v trestním řízení, která je vázána na přísně vymezená pravidla, jež nebyla v dané věci splněna. Nejvyšší státní zastupitelství upozornilo, že v napadeném usnesení nečinilo závěr, že stěžovatel ovládá kroky k rozhodnutí justičních orgánů státu Belize. Z obsahu spisu, který mělo při rozhodování k dispozici, nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by osvědčily, že stěžovatel navazoval kontakty se zástupci různých státních institucí a snažil se je přesvědčit o nezákonnosti svého stíhání (tak tomu ostatně bylo v případě obviněného V. K.). Za nereálnou označilo i argumentaci, že stěžovatel je ochoten podrobit se výslechu na území státu, jehož je občanem. Stěžovatel musí vědět, že takový výslech není možný, neboť od dubna 2003 orgány státu Belize nevyhovují dožádáním české strany. Jiným způsobem nelze jeho výslech provést. Nejvyšší státní zastupitelství závěrem shrnulo, že stěžovatel není postihován za využití svého práva obrátit se na soud v Belize, nýbrž proto, že se vyhýbal převzetí usnesení o sdělení obvinění, ač k takovému úkonu na základě řádně a kladně vyřízené žádosti o právní pomoc byl povinen. Postup dle §302 a násl. byl tedy oprávněný. Navrhlo, aby Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality v Praze, upozornila ve svém vyjádření na to, že příslušné orgány státu Belize odmítly doručit rozhodnutí z podnětu stěžovatele a v rozporu s úkony, které po celou dobu ve prospěch dožádání prováděly. Po dobu jednoho roku dožádání akceptovaly a nic proti takovému postupu nenamítaly. Své stanovisko změnily až z podnětu stěžovatele. Motivace, účel i cíl takové iniciativy a postoje stěžovatele vykazují shodné znaky s postupem spoluobviněného K. a časově na něj bezprostředně navazují. Spolupráci a koordinaci postupu obou obviněných nasvědčuje fakt zjištěný Interpolem, že dalším místem pobytu stěžovatele byly Bahamy, i to, že jeho advokát JUDr. C. se angažoval svým prohlášením ze dne 2. 5. 2002 ve prospěch spoluobviněného K. také v záležitosti dožádání o doručení a jeho vyřízení státními orgány Baham. Určení způsobu řízení proti uprchlému není reakcí na dlouhodobě trvající pobyt stěžovatele v cizině. Jde o posouzení jeho chování, které svědčí o tom, že se trestnímu řízení nechce podrobit a vyhýbá se mu (NS R 38/1995). Takové poznatky byly v dané věci shromážděny. K postupu předcházejícímu vydání zatýkacího rozkazu uvedl, že příslušné orgány akceptovaly stanovisko obhajoby učiněné v podání z 13. 8. 2003, jež bylo okamžitě zařazeno do vyšetřovacího spisu. Nabídka výslechu stěžovatele v cizině byla podána i v roce 2001 a byla, jak se později ukázalo, bezvýsledně, akceptována podaným dožádáním orgánům Belize. Jeho výsledek i konkrétně zjištěný postoj stěžovatele nesporně opravňují k závěru, že mimořádný způsob řízení ve formě řízení proti uprchlému si stěžovatel přivodil sám. Ústavní stížnost proto Policie ČR považuje za neodůvodněnou.
Obvodní soud pro Prahu 4 odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění zatýkacího rozkazu. Má za to, že byl vydán v souladu s ustanovením §376 odst. 1 trestního řádu, přičemž postupem při jeho vydání nebyla porušena procesní ani jiná práva žádné ze stran.
Stěžovatel podal k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v Brně stanovisko, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 4. 2004. Napadá v něm tu část vyjádření, v němž se státní zastupitelství zmiňuje o skutkových okolnostech stíhané věci. S odkazem na "konkrétní skutečnosti" mu vytýká, že se ani po delší době trvajícího trestního řízení neorientuje v důkazní situaci, což vzbuzuje pochybnosti o kvalifikovanosti jeho postupů v této věci. V další části stanoviska se opětovně vyjadřuje k oprávněnosti svého trestního stíhání. Zdůraznil, že se nevyhýbal převzetí usnesení o sdělení obvinění. Uvedl, že v době, kdy mu byly písemnosti doručovány, pobýval většinou v USA, a po svém návratu do Belize ho nikdo nekontaktoval. Pokud státní zastupitelství odkazuje na písemná podání, jimiž měl vyjádřit vůli přijmout usnesení o sdělení obvinění, namítá, že nešlo o jeho projev vůle, ale o písemná podání jeho bývalého právního zástupce, k nimž ho nezmocnil. Má za to, že jeho postupu při podání návrhu Nejvyššímu soudu v Belize nelze nic protiprávního vytknout, o čemž svědčí skutečnost, že tento soud mu udělil povolení žádat o soudní přezkoumání dosavadních postupů orgánů Belize. V závěru svého stanoviska znovu připomněl, že rozhodnutí o neposkytnutí právní pomoci bylo výsledkem nezávislé činnosti státních a soudních orgánů státu Belize. Státní zastupitelství ostatně opomnělo ve vyjádření uvést, že jedním z důvodů zamítavého postoje orgánů státu Belize bylo to, že skutek, jak byl popsán v prvním sdělení obvinění, není trestným podle práva Belize.
Ústavní soud dále obdržel dne 11. 3. 2004 stanovisko Úřadu státního zástupce státu Belize (dále jen "Úřad") k trestnímu stíhání stěžovatele v režimu řízení proti uprchlému. Úřad poukazuje na to, že jej stěžovatel seznámil s rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a požádal jej o poskytnutí vyjádření českým úřadům. Z rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel je považován za uprchlého, protože požádal Nejvyšší soud v Belize o soudní přezkum. Úřad má za to, že takový závěr je nesprávný. Upozorňuje na to, že podání žádosti soudu, aby přezkoumal soudní spor, je garantováno ústavou Belize. Připomíná, že důvodem, proč odmítl žádost o doručení, je skutečnost, že stíhaný skutek není dle zákonů Belize trestný.
V jádru argumentace ústavní stížnosti, brojící proti usnesením o zahájení trestního stíhání a na ně navazujícímu rozhodnutí stížnostního orgánu, leží tvrzení, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vedení řízení proti uprchlému.
Po obsahové stránce v podstatě shodnou argumentaci uplatnil ve své ústavní stížnosti namířené proti usnesením o zahájení trestního stíhání i spoluobviněný V. K., proti němuž je rovněž vedeno trestní řízení v režimu řízení proti uprchlému. I on namítl, že v souladu s Listinou požívá práva žít mimo území České republiky a jeho pobyt v cizině je znám. V tom, že využil své právo zpochybnit zákonnost doručení usnesení o sdělení obvinění prostřednictvím bahamských úřadů, v důsledku čehož nebylo možno předmětná usnesení doručit, nespatřoval úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání.
Ústavní soud neshledal při projednání ústavní stížnosti V. K. v postupu orgánů činných v trestním řízení porušení žádných ústavně zakotvených práv a svobod. Jeho ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 590/03, odmítl usnesením ze dne 9. 3. 2004 jako zjevně neopodstatněnou. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že řízení proti uprchlému (§302 a násl. trestního řádu) omezuje do značné míry princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat. Je tudíž v souladu s článkem 4 odst. 4 Listiny nezbytné šetřit při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům. Z toho dovodil, že orgány činné v trestním řízení musí zjistit důvody pro konání této formy řízení a v průběhu celého řízení jsou povinny zkoumat jejich trvání. V případě, že zjištěné důvody pominou, je třeba pokračovat v řízení standardním způsobem, tj. podle obecných zásad.
Ústavní soud se neztotožnil s námitkou V. K., že v jeho případě nejsou splněny předpoklady pro konání řízení proti uprchlému. Jeho tvrzení, že se neskrývá, protože jeho pobyt v cizině je znám, označil za irelevantní. Uvedl, že orgány činné v trestním řízení správně zdůvodnily zahájení řízení proti uprchlému nikoli tím, že by se skrýval, ale proto, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině. Ztotožnil se s námitkou stěžovatele, že jeho pobyt v cizině sám o sobě nepostačuje k vyvození závěru, že se trestnímu stíhání vyhýbá. Je třeba, aby přistoupila další skutečnost, a to, že tak činí v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení. K tomu nestačí pouhé konstatování, že si nevyzvedává písemnosti, jež mu jsou českými orgány zasílány, ale je nutno zjišťovat, zda jde skutečně o vyhýbání se trestnímu řízení. Ústavní soud vzal existenci úmyslu V. K. vyhýbat se pobytem v cizině trestnímu stíhání za prokázanou. Jeho ujištění o tom, že je ochotný ve věci spolupracovat a převzít obvinění, nepovažoval za směrodatné, podnikal-li prostřednictvím svých právních zástupců kroky k přesvědčení bahamských státních orgánů, že jeho trestní stíhání není vedeno v souladu se zákonem a je zpolitizováno.
Ústavní soud zdůraznil, že není podstatné, zda se V. K. legální cestou domohl toho, aby mu nebyly písemnosti doručeny, rozhodné ovšem je, že tak činil s pohnutkou vyhnout se trestnímu řízení. Jinými slovy, stěžovateli není třeba vytýkat, že v rámci svého legitimního práva na obhajobu zvolil taktiku vedoucí k vyloučení možnosti doručit mu usnesení o zahájení trestního stíhání prostřednictvím justičních orgánů Bahamského společenství. Tato jeho taktika ovšem nemohla přivodit důsledek, že by české orgány činné v trestním řízení musely na trestní stíhání rezignovat, jestliže jsou přesvědčeny o existenci dostatečných důvodů pro závěr o podezření z toho, že se dopustil trestné činnosti. Ústavní soud připomněl, že právo na obhajobu je významným a neopominutelným principem spravedlivého procesu, není je ovšem možno vykládat tak, že by jeho prostřednictvím mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost ve věcech trestních zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít. Stěžovatel tím, že si zvolil místo pobytu v cizině, přivodil pro sebe ty důsledky, které kritizuje, tedy, že je proti němu vedeno trestní řízení, aniž by mohl (a to jen do té doby, dokud se pobytem v cizině bude trestnímu řízení vyhýbat) vykonávat svoji obhajobu osobně. Jeho postavení je odlišné od postavení jiných uprchlých obviněných, kteří zpravidla nemají žádné informace o průběhu trestního řízení, neboť o něm ve většině případů ani neví. Stěžovatel má možnost průběžně se prostřednictvím svého obhájce seznamovat s průběhem řízení, konzultovat postup obhajoby a navrhovat důkazy, tedy svoji obhajobu, byť v nepřítomnosti, plně realizovat. Za to, že prozatím rezignoval na své právo vykonávat obhajobu osobně, není tedy penalizován. Právo stěžovatele je zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoluje. Ústavní soud rovněž neshledal, že by postupem českých orgánů byl porušen některý z článků Úmluvy. Upozornil na stanovisko Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož smluvní státy požívají širokou volnost při volbě prostředků k zajištění konformity jejich právních řádů s požadavky článku 6 Úmluvy. Účast obviněného je důležitá s ohledem na jeho právo být slyšen, přičemž správnost jeho tvrzení je nutné ověřit a porovnat s výpovědí svědků a poškozeného, jehož zájmy musí být chráněny. Právní úprava proto musí být schopna odradit od neospravedlnitelných absencí. Prostředky obviněnému dostupné podle vnitrostátního práva musí být účinné, jestliže se obviněný nevzdal svého práva ani se nevyhýbal soudnímu řízení. (srov. Colozza proti Itálii, 1985, Medenica proti Švýcarsku, 2001). V projednávaném případě ovšem nebyly zjištěny vady, jež Evropský soud pro lidská práva vytýkal jiným smluvním státům.
Ústavní soud mimoto odkázal na ustanovení §306a trestního řádu, upravující postup v případě, pominou-li důvody řízení proti uprchlému. Ústavní soud uzavřel, že napadená usnesení plně dostála požadavkům kladeným na ně trestním řádem, ale především kautelám ústavnosti, a nelze v nich spatřovat neodůvodněný zásah orgánů veřejné moci do stěžovatelových základních práv. Nejde v nich o libovůli, ale o naplnění povinnosti státních orgánů přikročit k trestnímu stíhání, jakmile dospějí k důvodnému podezření, že se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, a že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tento skutek spáchala určitá osoba.
Závěry, učiněné Ústavním soudem ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. K doplnění tam uvedených argumentů považuje Ústavní soud za vhodné vyjádřit se k ústavně právní dimenzi trestně právního institutu "řízení proti uprchlému".
Trestní řízení v širším smyslu lze charakterizovat jako vztah mezi příslušným orgánem veřejné moci a podezřelou osobou, v němž mají obě strany práva a povinnosti, přičemž vyváženost poměru jejich práv a povinností zajišťuje a chrání ústavní princip "rovnosti zbraní". Toto řízení má kontradiktorní povahu a každá z jeho stran musí dostat "rozumnou možnost předložit svou věc za podmínek, jež ji nestaví do zřejmě nevýhodné situace v poměru ke druhé straně" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dombo Beheer proti Nizozemí, 1993, §33). Princip rovných zbraní předpokládá vůli obou stran "změřit své síly" před nestranným a nezávislým soudem. Zákon nicméně musí předvídat i situaci, kdy se podezřelá osoba takovému změření sil vyhýbá a tím znemožňuje státu (příslušnému orgánu veřejné moci) předložit svou věc k posouzení soudu. Legitimní zájem státu na trestním stíhání podezřelé osoby musí být tak prosazen specifickým způsobem, bez přímé participace podezřelé osoby na tomto řízení a po dobu, v níž se trestnímu stíhání vyhýbá. Výrazem uvedeného legitimního zájmu státu podrobit trestnímu řízení podezřelou osobu, která se takovému řízení vyhýbá, je i řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. trestního řádu. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud vyžaduje aplikaci principu rovných zbraní výlučně ve svůj prospěch a implicitně tak upírá obdobnou aplikaci tohoto principu ve prospěch státní moci.
Orgány činné v trestním řízení byly povinny prokázat, že se podezřelá osoba "vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině". Tvrdily, že úmysl stěžovatele vyhýbat se trestnímu řízení dovodily z toho, že opakovaně buď sám nebo prostřednictvím svého právního zástupce činil písemná prohlášení, že bude spolupracovat s českými orgány činnými v trestním řízení a že na své adrese pobytu v Belize převezme doručované písemnosti včetně usnesení o zahájení trestního stíhání, na druhé straně se ovšem převzetí doručovaných písemností vyhýbal a činil kroky směřující k zamezení jejich doručení.
Stěžovatel se hájil tím, že písemná prohlášení o spolupráci s českými orgány činnými v trestním řízení učinil bez zmocnění k tomuto úkonu jeho tehdejší právní zástupce. Ústavní soud nemůže této námitce přisvědčit, neboť z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že písemná podání s uvedeným obsahem opakovaně činil i on sám. Přislíbil, že bude spolupracovat s českými orgány a přebírat na adrese svého pobytu v Belize písemnosti (viz dopis stěžovatele bez data, adresovaný vyšetřovateli, v němž se vyjadřuje k vyrozumění o zahájení trestního stíhání z 18. 9. 2001, dopis stěžovatele z 18. 10. 2001; v němž reaguje na dopis vyšetřovatele z 1. 10. 2001, oba dopisy jsou připojeny v šanonu č. 1 vyšetřovacího spisu, sp. zn. ČTS:OKFK-123/8-2003-I).
Stěžovatel poukazoval i na to, že pouze využil svého práva obrátit se na soud v Belize, a nemůže mu být kladeno k tíži, že tamní soudy takové doručování odmítly.
Ústavní soud v dané souvislosti zdůrazňuje, že mu nepřísluší jakkoli hodnotit chování státu Belize a jeho soudních orgánů. Brání mu v tom již ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož ČR dodržuje závazky, které jí vyplývají z mezinárodního práva. Jednou ze základních zásad mezinárodního práva je zásada svrchované rovnosti, která vylučuje, mimo jiné, aby výkon soudní moci státem byl následně podrobován přezkumu a hodnocení soudní mocí jiného státu, ledaže by k tomu prvně uvedený stát dal kvalifikovaný souhlas. Takový souhlas nebyl udělen ani v daném případě. Ústavní soud upozorňuje v souvislosti s ustanovením čl. 1 odst. 2 Ústavy i na obecně platná pravidla mezinárodního práva upravující imunity států a výkonu jejich veřejné moci.
I bez ohledu na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy nemá Ústavní soud důvod zabývat se právní argumentací cizích orgánů, které odmítly v posuzovaném případě poskytnout právní pomoc při doručování písemností orgánů ČR činných v trestním řízení. Trestní řízení je, jak výše uvedeno, projevem vztahu mezi státní mocí (ČR) a podezřelou osobou (stěžovatelem). V dané věci je dána příslušnost orgánů ČR. Jejich příslušnost je původní, tj. není nijak odvozena od příslušnosti orgánů jiného státu nebo podmíněna příslušností jiného státu. Chování státu Belize a jeho orgánů je tak v daném případě irelevantní. Pokud Evropská komise pro lidská práva ve svých rozhodnutích konstatovala, že Evropská úmluva o lidských právech není překážkou pro případnou spolupráci mezi státy v trestní oblasti (Stocké proti Německu, §169), lze toto její konstatování interpretovat tak, že Úmluva primárně s žádnou spoluprací mezi státy v trestní oblasti nepočítá. Jestliže v konkrétním případě ke spolupráci dojde, Úmluva jí nebrání. Skutečnost, že Belize v situaci, kdy mezi tímto státem a ČR neexistuje žádné smluvní ujednání v trestní oblasti, mimosmluvní spolupráci odmítla, není tedy z hlediska Úmluvy nijak významná. Z tohoto hlediska je irelevantní i námitka stěžovatele, že v souvislosti s druhým sdělením obvinění se české orgány na orgány státu Belize s žádostí o právní pomoc již neobrátily, a přesto byl stěžovatel i v tomto případě stíhán jako uprchlý.
Orgány činné v trestním řízení tedy naprosto správně odhlédly od toho, jak se chovaly či rozhodly příslušné orgány státu Belize a jak postupoval či argumentoval stěžovatel ve vztahu k těmto cizím orgánům, a zaměřily se pouze na hodnocení chování stěžovatele ve vztahu k orgánům ČR. Jejich závěr, že se vyhýbal tomu, převzít doručované písemnosti, je opodstatněný. Jeho postup v řízení před orgány v Belize byl objektivně způsobilý vést k zamezení doručování písemností v řízení vedeném orgány ČR podle českého práva. Postavil ve svých konečných důsledcích tyto orgány českého státu z hlediska trestního řízení ve své vlastní věci do zjevně nevýhodné situace. Použití zvláštního řízení proti uprchlému, jehož účelem je takovou zjevně nevýhodnou situaci státní moci kompenzovat, tak Ústavní soud shledal přiměřeným, a tedy ústavně konformním.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí i proti zatýkacímu rozkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 4. V prvé řadě namítá, že jeho obhájci nebylo umožněno vyjádřit se k návrhu státního zástupce před rozhodnutím soudu. Má za to, že tím byla porušena zásada "rovnosti zbraní".
Ústavní soud poukazuje na své závěry stran interpretace principu "rovnosti zbraní" za situace, kdy se podezřelá osoba vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině, které formuloval výše. V podrobnostech k nim dodává: Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není absolutní a jeho rozsah se v jednotlivých stádiích tohoto řízení liší. Uvedená zásada se v maximálně možné míře uplatňuje při soudním projednání věci, které má charakter sporu, mezi státním zástupcem jako žalobcem a obviněným a jeho obhájcem. V některých institutech přípravného řízení, mezi něž patří i řízení o vydání zatýkacího rozkazu, se naopak uplatňuje zásada "omezené rovnosti zbraní", která znamená, že obviněný je ve srovnání se státním zástupcem v určitých směrech omezován. Děje se tak s ohledem na povahu rozhodnutí (zatýkacího rozkazu), kdy v zájmu dosažení účelu trestního řízení nepřichází v úvahu podání opravných prostředků, nýbrž předpokládá se vykonatelnost ihned po jeho vydání. Vydáváno je bez jednání a bez slyšení stran (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář - díl I, 4. vydání 2002, str. 778). V projednávaném případě byl tedy ústavní princip rovnosti zbraní omezen v souladu s článkem 4 odst. 2 Listiny na základě zákona a v souladu s účelem, pro nějž byl institut zatýkacího rozkazu upraven. K omezení práva na obhajobu tak došlo ústavně dovoleným způsobem.
Stěžovatel namítá, že ani pro vydání zatýkacího rozkazu nebyly splněny zákonné podmínky, když důvodem pro takové rozhodnutí nemůže být skutečnost, že odmítl převzít usnesení o zahájení trestního stíhání. Poukazuje i na nesplněnou podmínku oboustranné trestnosti skutku, popsaného v usnesení.
Ústavní soud připomíná, že dle své ustálené judikatury vstupuje do probíhajícího trestního řízení pouze za situace, pokud by napadené rozhodnutí bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. se zatčením, vzetím do vazby). Opodstatněnost svých úvah opírá o stanovisko, reflektující zásadu zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a nalézající svůj výraz v principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, či přinejmenším za nežádoucí (srov. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 262/03).
Zatýkací rozkaz (§376 odst. 1 trestního řádu) je rozhodnutím svého druhu (arg. "jestliže zákon nestanoví něco jiného" v ustanovení §119 odst. 1, 2 trestního řádu). Rozhodnutími svého druhu se operativně řeší některé otázky, o nichž je sice nezbytné rozhodnout, ale obecná forma rozsudku ani usnesení není vyhovující vzhledem k povaze těchto rozhodnutí, k nutnosti jejich specifického obsahu, odlišného režimu oznamování (doručování) a nemožnosti uplatnění opravných prostředků proti nim. Vydání zatýkacího rozkazu je nutnou podmínkou pro zamýšlené následné vyžádání pachatele z ciziny k trestnímu řízení v České republice.
Vzhledem k zásadě zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů státní moci i s ohledem na povahu zatýkacího rozkazu, jenž není sám o sobě rozhodnutím o omezení osobní svobody (k té může dojít teprve poté, kdy na základě zatýkacího rozkazu je obviněný v cizím státě zadržen), Ústavní soud toliko prověřil, zda zatýkací rozkaz obsahuje všechny nezbytné náležitosti, upravené v ustanovení §376 odst. 3 trestního řádu. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 v něm označil stěžovatele jménem, příjmením a datem a místem narození, jeho bydlištěm i údajem o státním občanství, připojil jeho popis i fotografii. Uvedl zákonné pojmenování trestných činů, pro něž je stěžovatel stíhán, včetně uvedení příslušných zákonných ustanovení. Vylíčil skutkový děj, v němž přesně vymezil dobu, místo a způsob spáchání skutku. Uvedl doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž je trestný čin posuzován, s vymezením zákonné sazby.
Ústavní soud konstatuje, že soud řádně dostál svým povinnostem, uvedeným v §376 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud tudíž neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, připouštějící kasaci rozhodnutí vydaného v počátečním stádiu trestního řízení toliko v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup příslušných orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému rámci a je projevem svévole. Rozhodnutí splňuje požadavky kladené na ně trestním řádem a především kautelami ústavnosti a nelze v něm spatřovat neodůvodněný či svévolný zásah orgánů veřejné moci do základních práv stěžovatele.
K námitce stěžovatele týkající se obsahu odůvodnění zatýkacího rozkazu Ústavní soud jednak uvádí, že z příslušného zákonného ustanovení nevyplývá, že by bylo třeba toto rozhodnutí odůvodňovat, jednak odkazuje na shora uvedený rozbor důvodů vedoucích k rozhodnutí o ústavně konformní aplikaci ustanovení §302 a násl. trestního řádu, jenž lze uplatnit i na projednávanou námitku. Otázka posuzování dodržení zásady oboustranné trestnosti činu (ať již řízení probíhá na základě mnohostranných či dvoustranných mezinárodních smluv o právní pomoci, nebo bezesmluvně, na základě principu reciprocity) bude posouzena ve stádiu řízení o vydání pachatele. Až v tomto stádiu řízení bude moci stěžovatel uplatnit všechny své námitky (včetně námitky o nedodržení podmínky oboustranné trestnosti) a podávat opravné prostředky dle procesních předpisů státu rozhodujícího o vydání. Vzhledem k tomu, že zatýkací rozkaz je určen blíže nespecifikovaným státům, nelze v době jeho vydání posuzovat oboustrannou trestnost činu, jak se domáhá stěžovatel.
Stěžovatel vyslovuje pochybnost, zda zatýkací rozkaz vydal subjekt k tomu oprávněný. Z ustanovení §376 odst. 1 trestního řádu dovozuje, že o vydání zatýkacího rozkazu rozhoduje senát.
Při rozhodování o subjektu oprávněném vydat zatýkací rozkaz je třeba vycházet ze základní zásady trestního řádu upravené v ustanovení §2 odst. 9 trestního řádu. Tato zásada provádí článek 94 odst. 1 Ústavy, dle něhož "zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátě a jaké je jeho složení. V ostatních případech rozhodují samosoudci". Ustanovení §2 odst. 9 trestního řádu upravuje způsob rozhodování soudu zvlášť pro stádium trestního řízení před soudem (věta prvá: "V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví.") a zvlášť pro stádium přípravného řízení (věta druhá: "Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce."). Na citovanou obecnou úpravu, pokud se jedná o stádium přípravného řízení, navazuje ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu, které stanoví, že k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. V dané věci podal návrh na vydání zatýkacího rozkazu státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, čímž založil příslušnost tohoto soudu k úkonům v přípravném řízení. Pokud o předmětném návrhu rozhodla soudkyně uvedeného soudu, byl tento postup v souladu s ustanovením §2 odst. 9 věta druhá trestního řádu. Úprava v ustanovení §376 odst. 1 trestního řádu, dle níž "zatýkací rozkaz vydá předseda senátu", navazuje na ustanovení §2 odst. 9 věta první trestního řádu, které se týká stádia trestního řízení před soudem a z něhož vyplývá, že má-li ve věci rozhodnout předseda senátu (či samosoudce) sám, musí to zákon výslovně stanovit. O návrhu na vydání zatýkacího rozkazu tedy nerozhoduje senát, jak dovozuje stěžovatel. I pokud by byl zatýkací rozkaz vydáván ve stádiu řízení před soudem, rozhodoval by předseda senátu sám. Námitka stěžovatele není tudíž důvodná.
Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu při hodnocení důvodnosti trestního stíhání, v závěru ústavní stížnosti ovšem odkazuje na nedostatky obou usnesení o zahájení trestního stíhání v otázce právní kvalifikace jeho jednání. Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, dle níž věcně nepřezkoumává rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně toliko po jeho ukončení, až po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (srov. III. ÚS 539/98, III. ÚS 554/03, IV. ÚS 624/03). S ohledem na výše uvedené, veden zásadou subsidiarity, se proto Ústavní soud námitkami, směřujícími do samotné právní kvalifikace jednání, nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu