ECLI:CZ:US:2004:2.US.534.03
sp. zn. II. ÚS 534/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, č. j. 37 Cm 165/99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2003, č. j. 9 Cmo 372/2003-30, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto zásahu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy nepokračovaly k jeho návrhu v přerušeném řízení o jím podané žalobě s odkazem na jiné řízení, jež bylo v době rozhodování o návrhu na pokračování řízení rovněž přerušeno.
Z obsahu spisů Městského soudu v Praze ve věcech vedených pod sp. zn. 37 Cm 165/99 a 47 Cm 208/99, které si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující.
Dne 11. 5. 1999 podal stěžovatel ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze (později Městský soud v Praze) žalobu, kterou se domáhal, aby byla Č., a. s. uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji cenných papírů. Městský soud v Praze řízení svým usnesením ze dne 18. 4. 2001, č. j. 37 Cm 165/99-17, přerušil s odůvodněním, že u stejného soudu je ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 vedeno řízení, v němž jiný žalobce žádá stejného žalovaného o uložení stejné povinnosti s tím, že ve věci byl vydán rozsudek, jenž byl napaden odvoláním.
Svým podáním ze dne 17. 3. 2003 stěžovatel navrhl, aby bylo v řízení v jeho věci pokračováno mj. s odůvodněním, že ekonomická situace Č., a. s. se výrazně zhoršuje a oddálením rozhodnutí o žalobě by byl krácen na svých právech. Návrhu Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2003, č. j. 37 Cm 165/99-21, nevyhověl s tím, že řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99, pro které bylo řízení přerušeno, nebylo doposud pravomocně skončeno.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání s odůvodněním, že odpadnutí překážky přerušení řízení občanský soudní řád nijak neváže na pravomocné skončení řízení, v němž je řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Řízení vedené pod sp. zn. 47 Cm 208/99 bylo přerušeno a podle názoru stěžovatele soud v řízení ve věci sp. zn. 37 Cm 165/99 nepřihlédl k okolnosti, že v řízení sp. zn. 47 Cm 208/99 byl podán návrh na pokračování v řízení. Stěžovatel dále ve svém odvolání zaujal postoj, že přerušení řízení s odkazem na jiné přerušené řízení je v rozporu se smyslem a účelem §3 občanského soudního řádu a v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Na závěr kritizoval stěžovatel skutečnost, že se Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho tvrzeními stran ekonomické situace žalobce.
O podaném odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2003, č. j. 9 Cmo 372/2003-30, tak, že je potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že zásadnost právní otázky řešené v řízení 47 Cm 208/99 spočívá v tom, že je rozhodováno o skutkově identickém případu, přičemž toto řízení bylo přerušeno z důvodu, že je vedeno další řízení, v němž byla podána žaloba na neplatnost usnesení valné hromady o změně stanov a o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií žalované, přičemž vyřešení této otázky je zásadní pro obě zmíněná řízení (sp. zn. 37 Cm 165/99 i 47 Cm 208/99). Toto rozhodnutí stěžovatel napadl spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně ústavní stížností.
Z obsahu spisu Ústavní soud dále zjistil, že návrh na pokračování řízení podala také žalovaná obchodní společnost poté, co bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti ní v typově shodných věcech (pravomocně skončilo i řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99). Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 1. 9. 2004, č. j. 37 Cm 165/99-38, rozhodl o pokračování řízení, nicméně toto rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 30. 9. 2004, č. j. 37 Cm 165/99-39, po té, co zjistil, že ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 bylo žalobcem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, změnu okolností však v řízení před Ústavním soudem žádným svým úkonem nezohlednil.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádření předsedkyně senátu 37 Cm Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004 je presentována v podstatě shodná argumentace jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Městský soud se domnívá, že svým postupem nijak negativně nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vrchní soud ve vyjádření ze dne 11. 11. 2004 odkázal v podrobnostech na odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil význam rozhodnutí o platnosti usnesení valné hromady žalované pro řízení o žalobách o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji cenných papírů s tím, že s ohledem na tyto skutečnosti má za to, že postupem soudů nebyla zkrácena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je z hlediska tvrzené protiústavnosti námitka stěžovatele, že nelze přerušit řízení s odkazem na jiné přerušené řízení a dále že se Městský soud v Praze nevypořádal s námitkou změny hospodářských poměrů žalobce v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34).
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy a kritériem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu je to (mimo řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku), zda je v jiném řízení řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Je-li tato okolnost dána, či nikoliv je věcí zvážení konkrétních okolností případu. Tato otázka je věcí výkladu jednoduchého práva a její hodnocení, jak vyplývá ze shora uvedeného, přísluší v zásadě pouze obecným soudům.
Účinky přerušení řízení jsou taxativně vymezeny ustanovením §111 odst. 1 občanského soudního řádu, podle nějž se v důsledku přerušení řízení nekonají jednání a neběží lhůty podle občanského soudního řádu. Nelze tak souhlasit s argumentem stěžovatele, že přerušené řízení je řízením, které "neprobíhá". Akceptace takového názoru by se opírala o extenzivní výklad §111 odst. 1 občanského soudního řádu. Termínu "probíhající řízení" dle §109 odst. 2 písm. c) je dle názoru Ústavního soudu třeba rozumět tak, že přerušení řízení je možné s ohledem na jiné řízení, které je vedeno (nebo k jehož zahájení dal podnět soud, jenž řízení přerušuje), pokud v něm je (má být) řešena otázka významná pro výsledek přerušovaného řízení. Pokud je tedy řízení přerušeno, nejedná se o řízení "nejsoucí". Nelze proto paušalizovat závěr, že přerušení řízení s odkazem na jiné přerušení řízení je nepřípustné, resp. protiústavní. To, zda takovým postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, je otázkou přezkoumání konkrétních okolností, jimiž se i v posuzovaném případě Ústavní soud zabýval.
Z obsahu spisové dokumentace dostupné Ústavnímu soudu vyplývá, že několik žalobců podalo proti stejnému žalovanému (Č., a. s.) žalobu, aby mu byla uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu o prodeji cenných papírů (tak v řízeních vedených před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 Cm 165/99, 47 Cm 208/99, 1 Cm 221/99, 49 Cm 383/99). Vzhledem k tomu, že podání těchto žalob bylo vázáno na stejné skutkové okolnosti, je zřejmé, že v zájmu právní jistoty je, aby soudy o typově shodných (obdobných) případech rozhodovaly shodně. Za situace, kdy některé z uvedených řízení bylo blíže fázi meritorního rozhodnutí věci, lze považovat přerušení jiných řízení v obdobných věcech, v tomto případě spojených osobou žalovaného a shodností skutkového stavu, za legitimní. Nadto je třeba zdůraznit, jak ostatně učinil i Vrchní soud v Praze, že důležitou otázkou pro přerušení řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 bylo vedení řízení o žalobě na neplatnost usnesení valné hromady žalované obchodní společnosti, přičemž vyřešení této otázky má zásadní význam pro rozhodnutí merita sporu o žalobách na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji cenných papírů. Důvodem přerušení řízení ve věci 37 Cm 165/99 se tak přerušením řízení ve věci 47 Cm 208/99 fakticky stal předmět řízení o neplatnost usnesení valné hromady žalovaného.
Přerušení řízení v případech uvedeného typu nezávisí na materiálních okolnostech reálného vývoje právních vztahů mezi spornými stranami. Zákon (občanský soudní řád) neupravuje možnost zvažovat jako podmínku přerušení řízení to, zda se změnily hospodářské poměry některého z účastníků řízení. Za této situace proto skutečnost, že soud na námitku změny ekonomické situace žalovaného v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval, nezpůsobuje zásah, jenž by byl pro svou intenzitu schopen zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Neboť i za situace, že by se právě s touto okolností soud vypořádal, nemělo by to vliv na výsledek rozhodnutí, neboť zákon s ní nespojuje žádné následky ohledně možnosti či nemožnosti přerušit řízení.
Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by postup obecných soudů vykazoval prvky libovůle. To, že s výsledkem postupu soudů stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat porušení ústavně garantovaných práv. Pokud by totiž měla být porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny každá situace, kdy se účastník řízení neztotožní se skutkovým či právním posouzením, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů; tuto pozici však z pohledu ústavního nezaujímá. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než zaujímá sám, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud se proto domnívá, že právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu