ECLI:CZ:US:2004:2.US.537.03
sp. zn. II. ÚS 537/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti U., spol. s r.o., právně zastoupené Mgr. M. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, čj. 53 Co 201/2003-70, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě včas dne 24. 11. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 47 C 121/2002, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou vůči společnosti S-Reality, a.s. (v původním řízení žalované, dále jen "vedlejší účastník") domáhala uhrazení částky 6.264.315,- Kč s úroky z titulu náhrady za zhodnocení pronajaté nemovitosti. V rámci uvedeného řízení podala stěžovatelka dne 7. 2. 2003 návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhala, aby soud vedlejšímu účastníku zakázal převádět na třetí osoby, vkládat jako nepeněžitý vklad do společností a zřizovat zástavní právo k nemovitostem: garáže bez č.p., č.ev., zast. plocha a nádvoří, parc. č. 2450/11, pozemek parc. č. 2450/11, zast. plocha a nádvoří, o výměře 914 m2, obě nemovitosti zapsané na LV 1785 u Katastrálního úřadu P., v k.ú. H., budovu č.p. 9 na pozemku parc. č. 967/4, zast. plocha a nádvoří, budovu č.p. 10 na pozemku parc. č. 967/3, zast. plocha a nádvoří, budovu č.p. 12 na pozemku parc. č. 992/2, zast. plocha a nádvoří, garáže bez č.p., č.ev., na pozemku parc. č. 967/2, zast. plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 967/1, ostatní plocha, o výměře 1336 m2, pozemek parc. č. 967/2, zast. plocha a nádvoří, o výměře 115 m2, pozemek parc. č. 967/3, zast. plocha a nádvoří, o výměře 236 m2, pozemek parc. č. 967/4, zast. plocha a nádvoří , o výměře 236 m2, pozemek parc. č. 979/2, ostatní plocha, o výměře 79 m2, pozemek parc. č. 981/2, ostatní plocha, o výměře 95 m2, pozemek parc. č. 992/2, zast. plocha a nádvoří, o výměře 259 m2, pozemek parc. č. 999/6, ostatní plocha, o výměře 13 m2, pozemek parc. č. 1001/3, ostatní plocha, o výměře 1 m2, pozemek parc. č. 1001/6, zast. plocha a nádvoří, o výměře 24 m2, vše zapsané na LV 502 u Katastrálního úřadu P., k.ú. V. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13. 3. 2003, čj. 47 C 121/2002-58, návrhu stěžovatelky vyhověl a vedlejšímu účastníku navrhovaná omezení ve vztahu k výše specifikovaným nemovitostem předběžným opatřením uložil. Soud takto rozhodl poté, kdy měl návrhem na vydání předběžného opatření a listinami předloženými stěžovatelkou za prokázané, že stěžovatelka a vedlejší účastník (jeho právní předchůdce) uzavřeli nájemní smlouvu na nebytové prostory a že stěžovatelka provedla na pronajatých nemovitostech stavební a technické úpravy. Soud vzal za osvědčené, že vedlejší účastník zcizuje svůj majetek a jeho hospodaření v roce 2001 skončilo ztrátou. Námitku vedlejšího účastníka, že opatřením dotčený majetek mnohonásobně převyšuje hodnotu žalované pohledávky, soud posoudil jako účelovou. Dospěl k závěru, že obava stěžovatelky o obtížný výkon soudního rozhodnutí je opodstatněná.
Vedlejší účastník se proti usnesení o nařízení předběžného opatření odvolal. Soudu prvního stupně vytkl nedostatečná skutková zjištění. Zdůraznil, že pro zjištění, zda je obchodní společnost schopna splatit své budoucí závazky, je rozhodující, zda disponuje dostatečným množstvím vlastního majetku. V rozvaze doložené účetní závěrky vedlejšího účastníka za rok 2001, ověřené auditorem, je vlastní kapitál ohodnocen částkou 133.878.000,- Kč. Soud tedy přes jeho námitky nezohlednil, že hodnota vlastního jmění více než dvacetinásobně převyšuje výši žalované pohledávky. Pokud stěžovatelka upozornila na ztrátové hospodaření vedlejšího účastníka v roce 2001, připomněl, že v roce 2000 vykázal z doložené účetní závěrky mnohonásobně vyšší zisk. Pokud jde o zcizení nemovitostí, na něž stěžovatelka upozornila, jedná se o objekt, který nemohl místně konkurovat okolním objektům, jehož prodejem vedlejší účastník získal prostředky na rozsáhlou přestavbu jiné nemovitosti v jeho vlastnictví (rozhodnutí o umístění této stavby přiložil). Kdyby i přes uvedené skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že je nutné zatímně upravit poměry účastníků, ke krytí žalované pohledávky nepochybně postačuje omezení dispozice s nemovitostí čp. 12 na ulici R., P., na pozemku parc. č. 992/2, v níž se nachází 12 bytových jednotek. Tržní hodnota této nemovitosti je v součastní době nejméně 12 milionů Kč. Soud prvého stupně pochybil, když zcela vyhověl návrhu na omezení dispozice s veškerým nemovitým majetkem vedlejšího účastníka. Újma, která tím vedlejšímu účastníku vznikla, je zcela zřejmě nepřiměřená výhodě, kterou získala stěžovatelka. Navrhl proto, aby odvolací soud buď rozhodnutí soudu prvého stupně, které omezilo dispozici s veškerým nemovitým majetkem vedlejšího účastníka, zrušil, eventuálně, aby rozhodnutí změnil tak, že předběžným opatřením omezí dispozici pouze s výše specifikovanou nemovitostí.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 7. 2003, čj. 53 Co 201/2003-70, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. V odůvodnění uvedl, že omezení uložené předběžným opatřením nepochybně nesmí být zjevně nepřiměřené nároku, jehož ohrožení v případě výkonu rozhodnutí je tvrzeno. Stěžovatelka se v návrhu na vydání předběžného opatření nikterak nezabývala otázkou přiměřenosti svého požadavku k hodnotě postižených nemovitostí vedlejšího účastníka a žádala omezení dispozice patrně s veškerým jeho nemovitým majetkem. Podle názoru odvolacího soudu měl být nejasný návrh stěžovatelky zamítnut, nesprávné rozhodnutí soudu prvého stupně proto odvolací soud změnil.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží k obsahu listin založených v soudním spisu. K podání návrhu na vydání předběžného opatření ji vedla skutečnost, že vedlejší účastník převáděl na jiné osoby nemovitý majetek. Stěžovatelka k návrhu doložila doklady o uskutečněných převodech a auditovanou účetní závěrku vedlejšího účastníka za rok 2001, z níž vyplývá, že jeho účetní neuhrazená ztráta z minulých let činila 43.558.000,- Kč. Účetní hodnota jeho pozemků činí 8.741.000,- Kč, účetní hodnota staveb v jeho vlastnictví představuje částku 39.214.000,- Kč.
Odvolací soud dle názoru stěžovatelky dovodil, že navrhované předběžné opatření je zjevně nepřiměřené nároku, u něhož je tvrzeno ohrožení výkonu rozhodnutí, podklady pro takový závěr však stěžovatelka v obsahu soudního spisu nenalezla. Odvolání vedlejšího účastníka, které soud před rozhodnutím o něm stěžovatelce nedoručil, stojí na tvrzení nepřiměřenosti újmy vzniklé předběžným opatřením k výhodě stěžovatelky. Uvádí výši vlastního kapitálu a dlouhodobých pohledávek a dovozuje, že uvedený majetek dvacetinásobně přesahuje výši žalované pohledávky, aniž by však svá tvrzení jakkoli osvědčil.
Ani stěžovatelka ani obecný soud v dané fázi řízení nemá možnost seznámit se podrobně se stavem majetku a hospodaření vedlejšího účastníka a posoudit skutečnou hodnotu jeho tvrzených aktiv. Podle názoru stěžovatelky je jeho nemovitý majetek jednoznačně jedinou zárukou pro úhradu žalované pohledávky. Stěžovatelka ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí řádně osvědčila. Údaje o aktuální hodnotě nemovitého majetku vedlejšího účastníka by bylo možné získat pouze zadáním znaleckého posudku, což však při rozhodování o předběžném opatření není objektivně možné. Soud tedy neoprávněně stěžovatelce vytkl, že hodnotu nemovitého majetku vedlejšího účastníka, resp. přiměřenost omezení k výši pohledávky, neosvědčila. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 221/98, podle něhož, kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření ztratit jakýkoli význam a vznikl by problém opačného rázu, totiž, zda je soudní řízení schopno zajistit podmínky pro ochranu práv.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, společnost S., a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ústavní stížnost stěžovatelky považuje za nedůvodnou. Ve své polemice se závěry napadeného rozhodnutí totiž stěžovatelka pomíjí, že měla, coby navrhovatelka předběžného opatření, povinnost osvědčit existenci důvodů pro jeho nařízení, ale i přiměřenost uplatněného nároku. Z obsahu spisu však nevyplývá, že navrhované předběžné opatření vztahující se k obsáhlému výčtu nemovitostí je skutečně přiměřené výši žalované pohledávky a že se nejedná o šikanózní výkon práva. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností účastníků řízení, při rozhodování o něm není možné provádět dokazování. Navrhované předběžné opatření odvolací soud vzhledem k obsahu spisu považoval, s ohledem na výši žalované pohledávky, za nepřiměřený zásah do vlastnických práv vedlejšího účastníka. Stěžovatelce přitom nic nebrání, aby návrh podala opakovaně, nicméně v rozsahu, v němž zdržení se dispozice s nemovitým majetkem ve vztahu k její pohledávce lze po vedlejším účastníku spravedlivě požadovat.
Vedlejší účastník se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření a návrh na jeho vydání zamítl, bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny, jež zajišťuje právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Podle ustanovení §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení §75 odst. 4 o.s.ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků, je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 225). Při rozhodování o předběžném opatření směřujícím k uložení zákazu nakládat s určitými věcmi nebo právy nebo zákazu něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet, musí soud též zvažovat přiměřenost újmy, která by nařízením předběžného opatření vznikla žalovanému. Újma žalovaného nesmí být zřejmě nepřiměřená výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobci (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 230).
Ústavní soud předně konstatuje, že napadené usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, má zákonný podklad a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem.
Z obsahu spisu, usnesení soudu prvního stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelka navrhla vydání předběžného opatření pro obavu, že budoucí výkon rozhodnutí, jehož vydání se žalobou domáhá, by mohl být ohrožen. Svůj návrh postavila na osvědčených tvrzeních, že vedlejší účastník zcizuje svůj majetek a jeho hospodaření podle účetní závěrky v roce 2001 skončilo ztrátou. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, pro nařízení navrhovaného opatření nebyly splněny zákonné předpoklady. Konstatoval, že stěžovatelka se zabývala osvědčením svých tvrzení stran možného ohrožení jejích práv jednáním vedlejšího účastníka pro případ výkonu rozhodnutí, přičemž v petitu navrhla vydání předběžného opatření omezujícího dispozici vedlejšího účastníka s patrně veškerým jeho nemovitým majetkem. Z návrhu však nebylo zřejmé, zda k zatímní ochraně práv stěžovatelky je skutečně nutné tak výrazné omezení ze strany vedlejšího účastníka. Pokud přiměřenost požadavku k újmě druhé strany z návrhu nevyplývá, není možné mu vyhovět. Ústavní soud konstatuje, že uvedený závěr odvolacího soudu není projevem jeho libovůle, nýbrž vychází z ustálené soudní judikatury (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání 2003, str. 230). Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, přičemž odvolací soud tak učinil ústavně konformním způsobem. Z uvedených důvodů se jeví stěžovatelčina argumentace, že z rozhodnutí není zřejmé, z jakých konkrétních podkladů odvolací soud dovodil závěr o nepřiměřenosti návrhu, a že tedy zřejmě vyšel z nijak neosvědčených tvrzení vedlejšího účastníka, jako nepřípadná. Právě na stěžovatelce totiž leželo břemeno osvědčit přiměřenost vlastního návrhu. Jak již bylo uvedeno, vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí soud o návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Rovněž tak tvrzení, že soud nezákonně požaduje osvědčení aktuální hodnoty nemovitého majetku vedlejšího účastníka, kterou však objektivně stěžovatelka nemůže prokázat, není důvodné. Soud jejímu návrhu nevytkl, že neobsahuje ohodnocení majetku vedlejšího účastníka, nýbrž že z něj a z podkladů k němu není zřejmé, zda se nejedná o návrhové žádání nepřiměřené posuzované situaci.
Napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené není poukaz stěžovatelky na nález, vydaný ve věci, sp. zn. II. ÚS 221/98, případný. Ústavní soud v něm vyslovil, že při rozhodování o předběžném opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o jeho vydání žádá, tak i ochrana tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje, přičemž ochrana jedné strany nemůže dosáhnout takové intenzity, aby znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že předběžné opatření omezující dispozici s nemovitým majetkem je jediným prostředkem způsobilým zajistit uspokojení pohledávky, je třeba vycházet i z oprávněných zájmů vedlejšího účastníka, na něž upozornil ve svém odvolání. Stěžovatelka se domáhala opatření limitujícího dispozici s téměř veškerým nemovitým majetkem vedlejšího účastníka, aniž by značný rozsah jejího požadavku obecný soud mohl z dostupných údajů posoudit rovněž z hlediska proporcionality k újmě, která tím vznikne druhému účastníku sporného řízení. Ústavní soud nemůže k jejím námitkám, jimiž zdůvodňuje nesplnění své procesní povinnosti osvědčit podmínky pro vydání předběžného opatření, nahradit úvahy obecného soudu stran nepřezkoumatelnosti jejího návrhu a suplovat její opomenutí případným svým kasačním rozhodnutím. Porušil by tím záruky spravedlivého procesu, konkrétně principy kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků řízení, což by bylo v příkrém rozporu s jeho posláním jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
Pokud jde o námitku, že stěžovatelka se o odvolání nedověděla a nemohla se k němu vyjádřit, platí to, co bylo řečeno obecně výše o smyslu vydávání předběžného opatření. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu. Tento postup je pro obě strany, kterých se předběžné opatření týká, upraven v o.s.ř. Z jeho §210 vyplývá, že na rozdíl od odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, se odvolání proti předběžnému opatření nemusí doručit druhé straně. Z §75 odst. 3 o.s.ř. potom vyplývá, že se neprovádí dokazování a účastníci nemusí být vyslechnuti. Dále Ústavní soud poukazuje na §44 o.s.ř., ze kterého vyplývají možnosti stran kdykoli nahlížet do soudního spisu.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu