ECLI:CZ:US:2004:2.US.538.03
sp. zn. II. ÚS 538/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., R. B., a Ing. J. K., všech zastoupených JUDr. J. B., proti usnesení Policie ČR, Městské ředitelství, SKPV odbor obecné kriminality Brno-sever ze dne 5. 9. 2003, č.j. ČTS: MRBM - 187/KPV-SEV-TČ-2003 a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 10. 2003, č.j. 5 Zn 2535/2003-13, za účasti Městského státního zastupitelství v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst .2, čl. 26 odst.1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského státního zastupitelství v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání proti usnesení Policie ČR, Městské ředitelství, SKPV odbor obecné kriminality Brno-sever, o odložení trestního oznámení stěžovatelů ze dne 28. 3. 2003 na jednatele společnosti S., s.r.o., M. K., JUDr. S. a JUDr. J. K., pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §249a odst.2, krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) a poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona. Trestní oznámení podané stěžovatelkami J. K. a R. B. bylo odůvodněno tím, že měly pronajaté prostory v domě na Dukelské třídě v Brně, který počátkem roku 2001 koupila obchodní firma S., s.r.o., a sdělila jim, že jejich smlouvy o nájmu jsou neplatné a že se mají z objektu vystěhovat. Od dubna 2002 jim byla opakovaně zaslána výpověď z nájmu a bez předchozího upozornění jim pak byly dne 25. 3. 2003 věci z jejich obchodních prostor násilně vystěhovány a odvezeny na neznámé místo. Škodu stěžovatelky vyčíslily na 700.000,- Kč. K trestnímu oznámení se téhož dne připojil i stěžovatel Ing. J. K., který jemu vzniklou škodu odhadl na 1.700.000,- Kč.
Dle názoru stěžovatelů policejní orgán věc nesprávně posoudil a záměrně nezjistil další skutečnosti, které by vedly zcela jistě k jinému závěru, t.j k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu dle §249a odst.2,. §257 odst.1 a §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Policejní orgán ani státní zastupitelství se nevypořádaly s tím, že se do řízení přihlásil Ing. J. K., jemuž vznikla škoda 1.700.000,- Kč, a ve svých usneseních ho neuvádí. Proto také stížnost do usnesení Policie ČR podaly jen stěžovatelky.
Stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s platnou právní úpravou a neodůvodněně zastavily trestní řízení, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR. Jejich rozhodnutím došlo ke kolizi s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť orgán státní moci nevzal v úvahu, že uvedeným jednáním byla způsobena škoda značného rozsahu, a nevypořádal se se zcizením movitých věcí a finančních prostředků. Napadeným rozhodnutím jim bylo upřeno právo provádět podnikatelskou činnost. Orgán státní správy v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zvýhodnil postavení podezřelých ze spáchání trestných činů. Domáhají se proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a uložil orgánům, které je vydaly, vést řádné trestní řízení. Dále požadují, aby Ústavní soud orgánům statní správy přikázal obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelů, a to zejména tím, že zruší napadená rozhodnutí a umožní stěžovatelům užívat řádně jejich majetek a vykonávat jejich ústavně zaručená práva.
Stěžovatelé rovněž požádali, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem dle vyhl. č. 177/1994 Sb., ve znění vyhl. č.484/2000 Sb.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Napadeným usnesením bylo pravomocně rozhodnuto ve věci trestního oznámení, přičemž, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozhodnutí o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, spadá výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Na tom nemůže nic změnit subjektivní přesvědčení stěžovatelů o spáchání trestného činu, neboť nemají z hlediska trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení rovnocenné postavení.
Ústavní soud např. již v usnesení, sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.7, usn. č. 5, Praha, ročník 1997, judikoval, že z čl. 39 a čl.40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava uvedených otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá.
V dané věci Ústavní soud ověřil, že trestní oznámení stěžovatelů bylo vyšetřovatelem ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 tr. řádu řádně prověřeno. Byly shledány důkazy a byla provedena šetření, ze kterých vyplynulo, že vlastník nemovitosti, poté, co dal nájemcům výpověď z nájmu nebytových prostor a před vystěhováním je upozornil, že si mohou své věci odvést, předmětné prostory vyklidil a věci stěžovatelů uložil do pronajatého skladu, přičemž je vyrozuměl o tom, kde si své věci mohou převzít. Policejní orgán proto shledal, že nejde o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k nebytovému prostoru dle §249a odst.2 tr. zák., a věc usnesením ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 tr. řádu odložil. Státní zástupce při rozhodování o stížnosti proti tomuto usnesení dospěl zhodnocením důkazů ke stejnému závěru s tím, že v dané věci se nejedná ani o trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr.zák., či krádeže dle §247 odst. 1 tr.zák., neboť v daném případě je zřejmé, že se nejednalo o úmysl věc odcizit nebo poškodit.
Ústavní soud dále zjistil, že, na rozdíl od tvrzení uváděného v ústavní stížnosti, napadeným prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto i o trestním oznámení stěžovatele Ing. J. K. Policejní orgán v odůvodnění rozhodnutí podrobně konstatoval jím vyčíslenou škodu a dále uvedl, že stěžovatel nepředložil nájemní smlouvu uzavřenou s původním vlastníkem nemovitosti nebo vlastníkem současným, ale pouze smlouvu o pronájmu, uzavřenou s J. Kolářovou, která není majitelkou předmětné nemovitosti. Za této situace je ve vztahu ke stěžovateli Ing. J. K. ústavní stížnost nepřípustná dle ust. §75 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel (jak i sám uvádí) proti rozhodnuti Policie ČR, Městské ředitelství, SKPV odbor obecné kriminality Brno-sever, stížnost nepodal.
Vzhledem k tomu, že ústavně zaručené subjektivní právo domáhat se trestního stíhání fyzické osoby neexistuje, nelze proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem spatřovat porušení takových práv stěžovatelů, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již z povahy věci je zřejmé, že rozhodnutím o odložení trestního oznámení nemůže dojít k porušení práva na ochranu vlastnictví, práva podnikat, či dokonce rovnosti stran, neboť v trestním řízení stěžovatelé, jako oznamovatelé, rovnocenné postavení s orgány činnými v trestním řízení ani mít nemohou.
Zcela neopodstatněným je i požadavek stěžovatelů, aby Ústavní soud orgánům statní správy přikázal obnovit stav před porušením jejich základních práv a umožnit jim řádně užívat jejich majetek a vykonávat jejich ústavně zaručená práva, neboť činností těchto orgánů, ani napadeným rozhodnutím o odložení trestního oznámení, nedošlo ke stěžovateli tvrzenému neoprávněnému vyklizení pronajatých nemovitostí. Správním orgánům, které rozhodují o oprávněnosti trestního oznámení, proto nemůže být ukládána povinnost k obnovení původního stavu či ukládána povinnost vydat jakékoliv rozhodnutí v tomto smyslu. V dané souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že takovému požadavku nelze vyhovět ani s ohledem na jeho Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezenou pravomoc, kterou nemůže překračovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem byl návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut ve vztahu ke stěžovatelkám J. K. a R. B. dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu ke stěžovateli Ing. J. K. dle ust. §43 odst.1 písm. e) citovaného zákona, jako návrh nepřípustný. Návrhu stěžovatelů na zaplacení nákladů řízení nemohlo být vyhověno, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta a nebyly tak splněny podmínky §83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu