ECLI:CZ:US:2004:2.US.569.03
sp. zn. II. ÚS 569/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti B. R. J., s.r.o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 19. 11. 2003, čj. 7 A 94/2001-49, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 21. 5. 2001, čj. 44/43774/21.11.2000 a rozhodnutí Úřadu práce ve Znojmě ze dne 13. 10. 2000, čj. KO-Čr-POK-415/2000, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a Úřadu práce ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a Úřadu práce ve Znojmě, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, ze spisového materiálu Nejvyššího správního soudu ČR, sp.zn. 7 A 94/2001, a přiložených částí příslušného spisu Úřadu práce ve Znojmě zjistil následující:
Dne 23. 5. 2000 Úřad práce ve Znojmě provedl u stěžovatelky kontrolu dodržování zákoníku práce a předpisů s ním souvisejících a zjistil, že stěžovatelka nevyplatila při skončení pracovního poměru jedenácti v rozhodnutí uvedeným zaměstnankyním odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, což je v rozporu s ustanovením §60a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP"). Úřad práce ve Znojmě rozhodnutím ze dne 13. 10. 2000, čj. KO-Čr-POK-415/2000, proto uložil stěžovatelce pokutu ve výši 50.000,- Kč.
Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 21. 5. 2001, čj. 44/4377/21.11.2000, bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto a rozhodnutí úřadu práce potvrzeno.
Nejvyšší správní soud ČR rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, čj. 7 A 94/2001-49, žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu a správních orgánů v projednávané ústavní stížnosti. Namítá, že postupem úřadu práce jí byla odňata možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SŘ"). Poté, co měl dne 16. 8. 2000 právní zástupce stěžovatelky možnost seznámit se s obsahem spisu a dne 28. 8. 2000 zaslal vyjádření k rozhodnutí o zahájení správního řízení, již nebyla úřadem práce kontaktována, až do 17. 10. 2003, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o uložení pokuty (aniž by správní orgán respektoval ve spisu založenou plnou moc jejího právního zástupce).
Stěžovatelka dále tvrdí, že správní orgány nevyhověly jejím návrhům na provedení dokazování, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnily. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. V naznačeném postupu stěžovatelka spatřuje dotčení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Další námitky stěžovatelky se týkají odůvodnění napadených rozhodnutí. Je přesvědčena o tom, že se správní orgány ani obecný soud náležitě nevypořádaly s její právní argumentací, a příkladmo cituje část napadeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.
Podle názoru stěžovatelky se v posuzované věci jedná o spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který však úřad práce není oprávněn řešit. Pokud ve věci rozhodl, přestože ve věci nebyl věcně příslušný, a další orgány jeho závěr potvrdily, porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Nejvyšší správní soud ČR, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a Úřad práce ve Znojmě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší správní soud ČR ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Tvrzení stěžovatelky stran porušení jejích ústavně garantovaných práv odmítá. Tato tvrzení nejsou blíže odůvodněna, vyjma argumentace, opřené o skutková zjištění nahlížená subjektivním pohledem stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dostál v řízení všem svým povinnostem. Poukazuje též na to, že stěžovatelka v části, týkající se jejích práv vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, užívá argumentaci překračující její žalobní námitky, jejichž rozsahem byl soud vázán. Nedostatek možnosti vyjádřit se před správním orgánem prvého stupně nicméně nemohl mít vliv na zákonnost konečného rozhodnutí, když se stěžovatelčino vyjádření stalo obsahem odůvodnění opravného prostředku. K námitce tzv. opomenutých důkazů účastník odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Připomíná, že neprovedení navrhovaného důkazu je vadou řízení jen tehdy, kdy se jedná o důkaz k posouzení věci rozhodný, nikoli nadbytečný. Odůvodnění rozhodnutí soud považuje za dostatečné, neboť objasňuje všechny stěžovatelčiny námitky. Předmětem sporu není podle názoru účastníka spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž porušení pracovněprávních předpisů. Pravomocí úřadu práce se soud zabýval v odůvodnění rozhodnutí a podle jeho názoru o ní nelze mít pochybnosti.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR navrhlo ústavní stížnost zamítnout. Ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla jakkoli dotčena. Stěžovatelka měla možnost se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí o pokutě. Skutečný stav věci byl správním orgánem náležitě zjištěn a v odůvodnění se správní orgán zabýval otázkou, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatelky. V posuzované věci došlo k porušení pracovněprávních předpisů zaměstnavatelem (stěžovatelkou), konkrétně povinnosti zaplatit odstupné zaměstnancům, s nimiž byl rozvázán pracovní poměr z organizačních důvodů. Oprávnění úřadů práce ke kontrolní činnosti, včetně ukládání pokut, vyplývá z ustanovení §26 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení §8, §9 a §12 odst. 1 písm. g) zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Úřad práce ve Znojmě se rovněž neztotožňuje s námitkami stěžovatelky. Je přesvědčen o tom, že v řízení nebyla dotčena její práva účastníka. Ze zjištěného skutečného stavu věci zcela jasně vyplývá, že stěžovatelka porušila zákoník práce, a proto jí účastník v mezích svých pravomocí vyměřil pokutu. Svůj postup v odůvodnění náležitě odůvodnil.
Nejprve je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů stěžovatelka svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, dle níž neměla možnost řádně se účastnit řízení, vyjádřit a prokázat jí tvrzené skutečnosti, svědčící údajně ve prospěch závěru, že v posuzované věci neporušila pracovněprávní předpisy, a nebyly tedy dány podmínky pro udělení pokuty úřadem práce. Sekundárně pak namítá nedostatečnou odůvodněnost napadených rozhodnutí a věcnou nepříslušnost úřadu práce rozhodovat spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Stěžovatelka konkrétně namítá, že správní orgán nepostupoval podle ustanovení §33 odst. 2 SŘ a neumožnil jí vyjádřit se k podkladu rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění. Ústavní soud připomíná, že nahlíží na řízení jako na celek a neposuzuje přitom zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být - s ohledem na uplatněné námitky - posouzena pouze otázka, zda byla postupem orgánů veřejné moci odňata možnost vyjádřit se k podkladům a navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení a zda jsou právní závěry napadených rozhodnutí výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud na závěry soudu, potažmo správních orgánů, nahlížel.
Ústavní soud proto zjišťoval, zda je námitka stěžovatelky, dle níž neměla v řízení možnost vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem a navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, důvodná. Shledal však, že tvrzení stěžovatelky zjevně nemá oporu ve spisovém materiálu.
Z něj totiž naopak vyplývá, že řízení proběhlo v tomto směru zcela řádně. Dne 23. 5. 2000 byla provedena kontrola dodržování zákoníku práce Úřadem práce ve Znojmě, při níž bylo zjištěno, že s jedenácti zaměstnankyněmi stěžovatelka ukončila pracovní poměr dle §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a nevyplatila jim přitom odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, na nějž měly zaměstnankyně v této situaci nárok podle §60a zákoníku práce. Stěžovatelka dne 24. 5. 2003 zaslala úřadu práce vyjádření k této kontrole. Následně byla úřadem vyzvána, aby ve lhůtě k tomu stanovené uplatnila své námitky a vysvětlení k zahájenému správnímu řízení. Stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, dne 16. 8. 2000 nahlédla do spisového materiálu úřadu práce a dne 28. 8. 2000 zaslala své vyjádření k věci. V odvolání stěžovatelka označila dohody o rozvázání pracovního poměru, které uzavřela se zaměstnankyněmi, za nedorozumění, postup bývalých zaměstnankyň za morálně nepřijatelný a znovu odkázala na dokumenty, které již byly obsahem spisu. Dále navrhla provést důkazy nově uzavřenými pracovními smlouvami zaměstnankyň, údaji z příslušné správy sociálního zabezpečení a vyjádření správce konkurzní podstaty. Vznesla rovněž námitku věcné nepříslušnosti úřadu práce. Ve správní žalobě podrobně rozvedla své výše uvedené úvahy a znovu navrhla provést řadu důkazů. Nejvyšší správní soud ČR ji přípisem ze dne 24. 1. 2004 vyzval k prokázání žalobních námitek. Přípisem ze dne 19. 2. 2003 stěžovatelka odkázala na listinné materiály, které již byly přílohou její žaloby. Ústního jednání konaného dne 19. 11. 2003, na němž byly čteny listiny předložené stěžovatelkou, se právní zástupkyně stěžovatelky osobně účastnila a využila procesního prostoru vyjádřit se k věci a uplatnit své námitky. Ústavní soud proto neshledal tvrzení stran nemožnosti vyjádřit se k věci a uplatnit důkazy důvodnými.
Při hodnocení provedeného dokazování správní orgány i obecný soud vyšly ze zjištění, že dne 28. 2. 2000 uzavřela stěžovatelka (podepsána jednatelem) se zaměstnankyněmi dohody o rozvázání pracovního poměru "z důvodu podle §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce". Dne 29. 2. 2000 nový provozovatel nabídl bývalým zaměstnankyním stěžovatelky uzavření nových pracovních smluv na dobu neurčitou se zkušební dobou tři měsíce, na což některé z nich odmítly přistoupit. Znění ustanovení §60a ZP jednoznačně spojuje s rozvázáním pracovního poměru dohodou, z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) ZP, zaměstnancův nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Ve světle uvedených zjištění orgány veřejné moci, ani po provedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou (doplnění dohody o rozvázání pracovního poměru, které podepsaly dvě ze zmíněných zaměstnankyň, kopie dohody stěžovatelky s novým nabyvatelem ze dne 22. 10. 1999 o tom, že nabyvatel převezme všechny zaměstnance prodejny, protokol o předání provozovny a další), neměly pochyby o tom, že se zaměstnankyněmi byl rozvázán pracovní poměr dohodou z uvedeného důvodu a že nedošlo k převodu práv a povinností, včetně pracovního poměru zaměstnankyň, na nového nabyvatele bez skončení pracovního poměru, jak tvrdí stěžovatelka. Pokud v zákonné lhůtě nebylo odstupné vyplaceno, došlo k porušení zákoníku práce. Úřad práce jako orgán, do jehož kompetence spadá kontrola dodržování pracovněprávních předpisů a sankcionování jejich zaviněných porušení, proto stěžovatelce vyměřil pokutu. S námitkou stěžovatelky týkající se věcné nepříslušnosti úřadu práce, kterou opakuje v ústavní stížnosti, se náležitě vypořádal Nejvyšší správní soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu včetně stěžovatelkou navrhovaných listin a další dokazování by zjištěný skutečný stav věci nemohlo vyvrátit. Právní závěr stran předmětného správního deliktu, který zaujal Nejvyšší správní soud, má oporu ve zjištěném stavu věci, na jehož základě pak dospěl v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) k zamítnutí žaloby stěžovatelky. Svůj závěr pak v souladu se zákonem odůvodnil (§64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto jak Nejvyššímu správnímu soudu, tak i ve věci rozhodujícím správním orgánům, v tomto směru nic vytknout.
Nic proto nenasvědčuje tomu, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivé řízení. Okolnost, že se se závěry správních orgánů a obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká. v.r.
předsedkyně senátu