ECLI:CZ:US:2004:2.US.590.04
sp. zn. II. ÚS 590/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. V. K., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 30 Co 308/2003 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. prosince 2002, sp. zn. 9 C 12/1999, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozsudků, i když za jediného účastníka řízení označuje Nejvyšší soud ČR. Tvrdí, že napadenými rozsudky a řízením, které předcházelo jejich vydání, bylo porušeno jeho ústavou zaručené právo na spravedlivý proces zaručené články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel se žalobou, podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře, domáhal určení, že "paní J. N., byla ke dni úmrtí vlastnicí celého domu - objekt bydlení se stavební parcelou o výměře 735 m2 - zastavěná plocha, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Sázava v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Benešově se všemi jeho součástmi a příslušenstvím". V ústavní stížnosti uvedl, že tato žaloba byla soudem I. stupně zamítnuta, jednak proto, že soud dospěl k závěru, že nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva zůstavitelky, jak to požaduje §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a dále také proto, že není aktivně legitimován, protože nebyl účastníkem darovací smlouvy, podle níž žalovaná nabyla spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem.
Krajský soud tento rozsudek potvrdil, odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/2000 pod č. 67, a z něho dovodil, že v daném případě jsou věcně aktivně legitimovány všechny osoby přicházející v úvahu jako dědicové. Stěžovatel nebyl jediným dědicem po své matce J. N. a pokud žalobu nepodali další dědicové, byla žaloba soudem I. stupně právem zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Proti rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten dovolání připustil, neboť dospěl k závěru, že ve sporu jde o otázku, která dosud nebyla řešena a rozhodl tak, že dovolání zamítl.
Ústavní soud měl dále k dispozici rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2004, č. j. 22 Cdo 882/2004-285. V odůvodnění tohoto rozsudku dovolací soud uvedl, že judikát, kterým zdůvodnil své rozhodnutí odvolací soud, nedopadá na posuzovaný případ. V tomto rozhodnutí, stejně jako v rozhodnutí publikovaném pod R 42/74 Sb., šlo o případy, kdy byl veden spor o věc, která, podle žalobního tvrzení, patřila do dědictví po zůstaviteli, ohledně níž dosud nebylo dědictví vypořádáno, proti osobě, která nepatří do okruhu zůstavitelových dědiců. O takový spor však v tomto konkrétním případě nešlo. Dále pak Nejvyšší soud uvedl, že sice tato rozhodnutí nelze beze zbytku na posuzovaný případ použít, avšak lze z nich vycházet potud, že do doby vypořádání dědictví ohledně věci jež patří do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici.
Stěžovatel se cítí být dotčen ve svých Ústavou zaručených právech, neboť považuje toto rozhodnutí za překvapivé. Odvolává se na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 523/02, a cituje celou jeho právní větu. Poukazuje na to, že každý soud, který se věcí zabýval sice rozhodl ve věci samé stejným výrokem, ale vždy z jiného právního důvodu, aniž by ho před potvrzujícím rozhodnutím seznámil s tím, že má na věc jiný právní názor, než soud nižšího stupně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V nálezu, sp. zn. II. ÚS 523/02, na který se stěžovatel odvolává, měl Ústavní soud na mysli hmotně právní posouzení nároku. To je jednoznačně patrné z odůvodnění nálezu. Právní věta rozhodnutí vyjadřuje jeho nosnou myšlenku, ale nelze ji oddělit od odůvodnění, protože sama o sobě bez odůvodnění není pramenem soudcovského práva. V případě, kterého se týká ústavní stížnost však jde o posouzení procesních otázek. Konkrétně šlo o aktivní a pasivní legitimaci ve sporu. I otázka naléhavého právního zájmu, kterou se ovšem zabýval pouze soud I. stupně, je procesním posouzením, nikoliv hmotně právním.
Kromě toho nelze přehlédnout, že otázka věcné aktivní legitimace v dědických sporech byla řešena rozhodnutím publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu R 42/1974. Jde tedy o právní názor, který v odborné veřejnosti je znám a jeho případná neznalost nemůže být důvodem vedoucím k závěru, že rozhodnutí, vycházející z takto ustálené judikatury, je překvapivé. Lze proto plně souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku, přestože dříve publikované rozhodnutí na daný případ nelze bezezbytku použít. Podle citovaného rozsudku až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno, že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici. Sama okolnost, že si žalobce nedokázal vyřešit otázku, kdo je ve sporu věcně aktivně legitimován a kdo je věcně pasivně legitimován, nemůže mít za následek překvapivé rozhodnutí soudu ve věci. O tom, kdo bude žalovat rozhoduje ten, kdo se rozhodne žalobu podat, a o tom, kdo bude žalován rozhoduje žalobce. Soud nemůže takové rozhodnutí nikterak ovlivnit a pokud by tak učinil, porušil by jednu ze základních zásad civilního procesu, a sice zásadu rovnosti stran, a tím by se dostal do rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud závěrem připomíná, že podaná ústavní stížnost je navíc na hranici přípustnosti. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
O právu, jehož určení se stěžovatel domáhal, není totiž věcně rozhodnuto, a to právě proto, že žaloba byla zamítnuta pouze z důvodů procesních. Stěžovateli nic nebrání tomu, aby podal žalobu novou, splňující procesní náležitosti, a pokusil se tak dobrat se původně zamýšleného výsledku. V tomto smyslu žalobce nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2, písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu