ECLI:CZ:US:2004:2.US.626.02
sp. zn. II. ÚS 626/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. března 2004 sp. zn. II. ÚS 626/02 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 23. 5. 2002 sp. zn. 2 To 84/02 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2002 sp. zn. 48 T 24/2001, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody, k peněžitému trestu a k trestu propadnutí věci.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002 sp. zn. 2 To 84/02 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002 sp. zn. 48 T 24/2001.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k peněžitému trestu ve výměře 150 000 Kč a k trestu propadnutí věci. Odsouzené skutky spočívaly (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") v období od začátku roku 1997 do června roku 2000 celkem čtyřmi útoky dílem sám a dílem s dalšími čtyřmi spolupachateli neoprávněně opatřoval a pro jiného přechovával ve větším rozsahu omamné a psychotropní látky.
K odvolání stěžovatele doplnil Vrchní soud v Praze shora uvedeným rozsudkem podle ustanovení §259 odst. 2 a 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozsudek Městského soudu v Praze tak, že obžalovaného zprostil jednoho bodu obžaloby, jinak však ponechal prvoinstanční rozsudek ve výrocích týkajících se stěžovatele beze změny. Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadá stěžovatel ústavní stížností a domáhá se zrušení jak prvoinstančního, tak druhoinstančního rozsudku.
Pro úplnost je možno dodat, že v této věci podal stěžovatel taktéž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. 3 Tdo 810/2002 podle §265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. odmítnuto. Toto usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v tom, že jemu ani jeho obhájcům nebyla orgány činnými v trestním řízení poskytnuta možnost zúčastnit se v přípravném řízení výslechů spoluobviněných K., V., Ž. a Š., přesto však protokoly o jejich výpovědích byly při hlavním líčení přečteny a obecné soudy k těmto výpovědím při svém rozhodování přihlížely. Stěžovatel sice sám uznává, že jeho obhájci JUDr. J. a Mgr. S. v přípravném řízení nevyužili práva oznámit policejnímu orgánu, že se chtějí účastnit výslechů spoluobviněných, jak jim to umožňuje §165 odst. 3 tr. ř., dovozuje nicméně, že i přes nedostatek této žádosti obhájců jim měl policejní orgán poskytnout možnost výslechu se zúčastnit a klást otázky. Z této absence obhájců při výslechu spoluobviněných v přípravném řízení dovozuje stěžovatel nepřípustnost přečtení protokolů o takových výsleších při hlavním líčení a nepřípustnost využít je jako důkazy k usvědčení stěžovatele z trestného činu.
Stěžovatel opírá svou argumentaci o nepoužitelnosti takových protokolů z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy stanovícího, že "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo ... vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.". Nesouhlasí s názorem vysloveným ve stížností napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, který jazykovou interpretací dovodil, že citované ustanovení Úmluvy se vztahuje toliko na výslech svědka, nikoliv však na výslech spoluobžalovaného. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Luca proti Itálii, v němž byl zaujat názor, že ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je třeba aplikovat i při výslechu spoluobviněných. Stěžovatel se domnívá, že podmínka stanovená v §211 odst. 4 tr. ř. pro možnost přečtení protokolu o výpovědi svědka, totiž, že "obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit", se vztahuje i na výslech spoluobviněného, a že je splněna pouze tehdy, jestliže policejní orgán sdělil obhájci včas dobu a místo konání výslechu takového svědka (spoluobviněného), a to i v případě, že obhájce neučinil oznámení podle §165 odst. 3 tr. ř.; tento názor opírá stěžovatel o judikát Nejvyššího soudu Rt 18/1999-2.
Stěžovatel spatřuje pochybení prvoinstančního soudu též v tom, že při čtení protokolů o výpovědích spoluobžalovaných při hlavním líčení neuvedl, podle kterého ustanovení trestního řádu byly protokoly přečteny, a teprve druhoinstanční soud uvedl, že tak bylo postupováno podle §207 odst. 2 tr. ř.
Stěžovatel uvádí, že odsuzujícím prvoinstančním rozsudkem a rozsudkem odvolacího soudu byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy. Podle stěžovatelova názoru výpovědi spoluobviněných z přípravného řízení nemohly být k jeho usvědčení vůbec použity a ostatní provedené důkazy byly nedostatečné. Tyto údajné důkazní vady měly prý způsobit, že jeho vina nebyla náležitě prokázána.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výrok a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a shledal, že tato výtka není důvodná. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění.
Ani další výtky uváděné v ústavní stížnosti nebyly Ústavním soudem shledány důvodnými.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým názorem, že podmínka stanovená v §211 odst. 4 tr. ř. pro možnost přečtení protokolu o výpovědi svědka, totiž že "obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit", je splněna pouze tehdy, jestliže policejní orgán sdělil obhájci včas dobu a místo konání výslechu takového svědka (spoluobviněného), a to i v případě, že obhájce neučinil oznámení podle §165 odst. 3 tr. ř. Jazykovým i systematickým výkladem citovaných ustanovení trestního řádu lze jednoznačně dovodit, že povinnost sdělit dobu a místo konání vyšetřovacího úkonu obhájci je policejnímu orgánu uložena pouze v případech, kdy mu obhájce oznámí, že se chce vyšetřovacího úkonu účastnit. Obhájcem v trestním řízení je vždy advokát, tedy osoba dostatečně odborně kvalifikovaná k tomu, aby náležitě uplatnila veškerá procesní práva prospívající obviněnému. Funkčnost justičního systému v trestních věcech předpokládá jisté rozdělení rolí mezi různé subjekty trestního řízení a je samozřejmé, že tam, kde je obviněný zastupován obhájcem, spočívá hlavní tíha obhajoby především na něm. Případná pasivita obhájce a nevyužité možnosti obhajoby nezakládají ve všech případech povinnost orgánů činných v trestním řízení nahrazovat obhájcem opomenuté úkony vlastními úkony. Ze zásady oficiality zakotvené v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. nelze vyvodit povinnost orgánů činných v trestním řízení kompenzovat při každé příležitosti pasivitu profesionálního obhájce a nahrazovat ji vlastní aktivitou ve prospěch obviněného. Ani povinnost orgánů činných v přípravném řízení objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 tr. ř.), nelze vykládat v tom smyslu, že by možnost přečíst při hlavním líčení protokol o výpovědi svědka podle §211 odst. 4 tr. ř. v případě, že obhájce neučinil oznámení podle §165 odst. 3 tr. ř., byla dána pouze tehdy, jestliže policejní orgán sdělil obhájci včas dobu a místo konání výslechu takového svědka.
I kdyby byla hypoteticky připuštěna stěžovatelova námitka (v tomto případě však neoprávněná), že jeho obhájci nebyla poskytnuta možnost zúčastnit se v přípravném řízení výslechu spoluobžalovaných, nebylo by možno jen v této skutečnosti spatřovat porušení ústavních kautel spravedlivého procesu. Stěžovatel a jeho obhájce byli přítomni hlavnímu líčení, v němž byli spoluobžalovaní vyslýcháni, a mohli jim klást otázky a vyjadřovat se k jejich věrohodnosti. Bylo tudíž respektováno ústavní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Stejně tak bylo dodrženo ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, stanovící, že "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo ... vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.". Konstantní judikatura štrasburského Evropského soudu pro lidská práva interpretuje toto ustanovení tak, že postačí, jestliže obviněnému (resp. obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená příležitost klást svědkovi otázky a prověřovat jeho věrohodnost alespoň jednou v kterémkoli okamžiku řízení, nejlépe v řízení před soudem (srov. rozhodnutí ve věci Windisch proti Rakousku z 27. 9. 1990, Cour eur. D. H. no 184-A; rozhodnutí Kostowski proti Nizozemsku z 20. 11. 1989, Cour eur. D. H. no 166-A). Obecné soudy umožnily stěžovateli a jeho obhájci využít tohoto práva v soudním řízení a námitkami stěžovatele proti výpovědím spoluobžalovaných se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly.
Ústavní soud nepřisvědčil ani výhradám stěžovatele ohledně nedostatečnosti důkazů použitých k odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nelze přehlédnout, že kromě výpovědí spoluobžalovaných měly obecné soudy k dispozici i další důkazy, zejména protokol o domovní prohlídce u stěžovatele, protokol o dobrovolném vydání věcí a záznamy o odposleších telekomunikačního provozu. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.