ECLI:CZ:US:2004:2.US.64.04
sp. zn. II. ÚS 64/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. P. Č., a K. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 9 T 40/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2004 se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byli obžalovaní Ing. V. S., Ing. J. D. a Ing. arch. L. K., CSc., podle §226 písm. c) trestního řádu, zproštěni obžaloby pro trestný čin úvěrového podvodu podle §50b odst. 1 trestního zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jim bylo dne 5. 12. 2003 doručeno oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR, č. j. 921/2003-OOD-SPZ, ze dne 7. 11. 2003, kterým bylo sděleno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly v uvedené trestní věci shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatelé dále uvedli, že ústavní stížnost podávají v zákonné lhůtě 60 dnů ode dne doručení oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takovým prostředkem rovněž není, a stěžovatelé se tak mylně domnívají, že lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 9 T 40/2002. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 40/2002, byl vyhlášen dne 29. 4. 2003, sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR je datováno 7. 11. 2003. Vzhledem k tomu, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona, jak již bylo výše uvedeno, není prostředkem k ochraně práva, který zákon poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), lhůta pro podání ústavní stížnosti se odvíjí od rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze všech uvedených skutečností pak vyplývá, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že samotnou stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána), k jejímuž podání stěžovatelé dali podnět, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech přezkum pravomocného soudního rozhodnutí. Ústavně zaručená práva mohou být tudíž porušena až rozhodnutím, jímž obecný soud rozhoduje o podané stížnosti pro porušení zákona (srov. III. ÚS 365/97). Co se týká napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, vzhledem k opožděnosti podané ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval další důležitou okolností, a to, zda jsou stěžovatelé vůbec aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti, tedy oprávněností navrhovatelů podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z téhož důvodu ani Ústavní soud nevyzval stěžovatele k předložení plné moci pro zastupování před Ústavním soudem, která nebyla k ústavní stížnosti přiložena.
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, tedy shledal podaný návrh jako podaný po zákonem stanovené lhůtě, a podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2004