ECLI:CZ:US:2004:2.US.668.02
sp. zn. II. ÚS 668/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného Mgr. V. P., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. července 2001, sp. zn. 5 Nc 188/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2002, sp. zn. 12 Co 411/2001, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí (po výzvě k odstranění vad) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2002 (12 Co 411/2001-213), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. července 2001 (5 Nc 188/99-157), jimiž bylo v řízení o úpravu poměrů nezletilé dcery pro dobu po rozvodu manželství rodičů rozhodnuto o svěření do výchovy matky, otci stanovil vyživovací povinnost částkou 3.500,- Kč měsíčně počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dle tvrzení stěžovatele pro vydání rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky, neboť ve věci rozhodoval podjatý soudce a odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na delegaci k jinému soudu, aby věc nebyla řešena žádným pražským soudem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a požadoval, aby Ústavní soud posoudil otázku ústavní konformity interpretace a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu z pohledu základního práva na zákonného soudce ze strany obecných soudů. Stěžovatel vznášel námitky podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze z důvodu, že jeho manželka, (navrhovatelka v řízení před obecnými soudy), je soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 7 a lze předpokládat její kolegiální a osobní vazby na soudce pražských soudů, a v důsledku toho i navrhoval delegaci k jinému vhodnému soudu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že nadřízené soudy (Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud ČR) se jeho námitkami řádně nezabývaly a rozhodly ve věci, aniž by dostatečně vzaly v úvahu stěžovatelem namítané objektivní skutečnosti. Stěžovatel po argumentaci o porušení jeho základních práv a odkazy na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecnému soudu k novému projednání se závazným právním názorem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 P 104/2003, který obsahuje i spisový materiál obecného odvolacího soudu, sp. zn. 5 Nc 188/99. Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) vyžádal od účastníků řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. D. L., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že námitky stěžovatele co do porušení jeho práv ve věci nejsou důvodné. Městský soud v Praze ve věci rozhodoval až poté, kdy bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze k námitce stěžovatele o tom, že členové senátu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci z důvodu podjatosti. Zcela rozhodně se ohradila proti tomu, že by soud svým postupem porušil ústavní práva stěžovatele nebo jeho práva vyplývající z Listiny. Navrhla proto, aby stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Dále se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu soudu 1. stupně JUDr. B. S., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že k námitkám stěžovatele se v průběhu řízení vyjadřovala opakovaně (č.l. 21, č.l. 157 a náhled., č.l. 200). Uvedla, že k účastníkům řízení ani k projednávaným věcem nemá žádný vztah. Účastníky řízení zná z projednávání sporů vedených v tomto spise, bývalou manželku stěžovatele ještě navíc ze služebního styku, protože byla jako justiční čekatelka přibližně v první polovině devadesátých let přidělena ke stejnému soudu. Její působení u tohoto soudu bylo krátkodobé a žádný bližší vztah mezi nimi nevznikl. Městský soud v Praze také ve svém rozsudku ze dne 20. září 2002 (12 Co 411/2001-213) dospěl k závěru, že pro rozhodování není podjatá. Závěrem upozornila na to, že rozhodnutí o úpravě poměrů M. F. pro dobu po rozvodu manželství rodičů, které je ve stížnosti napadáno, nenabylo účinnosti. Rozsudek o rozvodu manželství stěžovatele nabyl právní moci dne 20. srpna 2003, v té době již byla M.F. zletilá (dnem 7. října 2002) a rozhodnutí o výchově již bylo bezpředmětné. Samostatně pak nemohla úprava výživného nabýt účinnosti. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl
Rozhodovací důvody obecných soudů obou stupňů, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jejich rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.) nesvědčí o tom, že by obecné soudy stěžovatelově věci nevěnovaly přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistily a posoudily skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že obecné soudy se zabývaly všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nimi uplatnil, a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložily, proč návrhům stěžovatele nevyhověly, příp., z jakých jiných důvodů je odmítají. Vyživovací povinnost obecné soudy stanovily dle zásad ustanovení §85 a §96 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině. Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, kdy zjistily zejména v dostatečné míře potřeby nezletilé i výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů, a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že nezl. dítě má právo podílet se na životní úrovni otce, jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci tak, jak v opravném řízení po doplněném dokazování byl zjištěn.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecných soudů co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti, a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že dle konstantní judikatury není Ústavní soud další soudní instancí obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je vázán na porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele; nepřísluší mu však hodnotit "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně, tak, jako v odvolacím řízení, vznesl námitku podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 JUDr. B. S., se kterou se odvolací soud zabýval v odůvodnění rozhodnutí, a dále všech soudců Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze. O námitkách stěžovatele bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem ČR, který rozhodl usnesením ze dne 18. března 2002 (26 Nd 31/2002-189), že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. N. Ž., JUDr. Z. F. a JUDr. L. Ř. nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování ve věci, sp. zn. Nco 2/2002. Dále rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2002 (Nco 2/2002-194) rozhodl tak, že uvedené soudce Městského soudu v Praze [JUDr. D. L., JUDr. M. Ch., JUDr. K. P., JUDr. H. K., JUDr. J. Š., JUDr. J.A., JUDr. E. A., JUDr. H. Č., JUDr. N. Z., JUDr. M. F., JUDr. D. B.] z projednávání a rozhodnutí věci, sp. zn. Nco 2/2002, nevyloučil. Ústavní soud se nemohl zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti příslušným rozhodnutím, kterým nebylo vyhověno návrhům stěžovatele o vyloučení soudců a o přikázání věci jinému vhodnému soudu, neboť nejsou s ohledem na petit projednávané ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, případné (§27 odst. 2, §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ani jiného ústavně zaručeného práva, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu