ECLI:CZ:US:2004:2.US.680.02
sp. zn. II. ÚS 680/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J. U., zastoupeného JUDr. V. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1874/2001, za účasti vedlejšího účastníka Českého rozhlasu, se sídlem Vinohradská 12, Praha 2, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr stěžovatele jako zaměstnance s vedlejším účastníkem jako zaměstnavatelem trvá. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (správně Obvodního soudu pro Prahu 2) ze dne 23. března 2001, sp. zn. 14C 6/2001, byla žaloba zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno též rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2001, sp. zn. 22 Co 244/2001. Dovolání stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí zamítl Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem.
Stěžovatel byl od 1. srpna 1980 zaměstnancem Československého rozhlasu, po jeho zániku se stal od 1. ledna 1993 zaměstnancem Českého rozhlasu. Tehdy s ním byla uzavřena pracovní smlouva na dobu určitou do 31. března 1993, která pak byla dodatky opakovaně prodlužována nejprve do 31. prosince 1993 a poté vždy do konce kalendářního roku až do 31. prosince 2000. Podle svého tvrzení stěžovatel opakovaně požadoval, aby s ním byla uzavřena řádná smlouva na dobu neurčitou, avšak přes opakované přísliby a ujištění byl nakonec vždy postaven před jedinou možnost, tj. podepsat předloženou smlouvu nebo odejít hned.
Stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a v něm obsaženou argumentaci za rozpornou s čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze těchto práv domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí, tj. podle zákoníku práce. Ten v §7 odst. 2 stanoví, že nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu; podle §8 odst. 3 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních vztahů v souladu se zákoníkem práce a ostatními právními předpisy a s pravidly slušnosti a občanského soužití.
Jak uvedl již v žalobě, považuje stěžovatel praxi svého bývalého zaměstnavatele za postup v rozporu s právem. V Českém rozhlase byl zaměstnán 7 let ve vedoucí funkci, k čemuž je nutno připočíst 12 let práce pro Československý rozhlas, který byl předchůdcem Českého rozhlasu. Pracoval tedy 20 let pro stejného zaměstnavatele. Postup Českého rozhlasu považuje za zneužití silnějšího postavení zaměstnavatele, šikanózní udržování pracovníků v nejistotě a dlouhodobé obcházení zákonné možnosti podat výpověď pouze ze zákonem uvedených důvodů. Praxe zaměstnavatele je výhodná výlučně pro něj, neboť pokud by se stěžovatelem uzavřel pracovní poměr na dobu neurčitou, mohl by jej jednostranně rozvázat výpovědí pouze z důvodů výslovně stanovených zákonem. Nadto, s řadou těchto důvodů je spojen nárok na výplatu odstupného. Opakované sjednávání doby určité v pracovní smlouvě považuje za právní úkon, který se svým obsahem příčí zákonu, a proto je v této části neplatný podle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Právě z kontrastu přísné úpravy pro skončení pracovního poměru na dobu neurčitou ze strany zaměstnavatele s názorem Nejvyššího soudu ČR o "ničím neomezené smluvní volnosti stran" dovozuje, že názor Nejvyššího soudu ČR je v rozporu se zákonem a současně i s čl. 28 Listiny, neboť pracovní podmínky vyplývající z jednání jeho zaměstnavatele nelze označit jako uspokojivé.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, bylo dovolání stěžovatele shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že stěžovatelem předložená právní otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu ČR vyřešena, takže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění konstatoval, že v době, kdy stěžovatel začal pracovat v Českém rozhlasu (tj. ke dni 1. ledna 1993), platilo, že pracovní poměr na dobu určitou bylo možné sjednat, popřípadě dohodou účastníků prodloužit pouze za podmínek stanovených v právním předpisu. Na základě zákonného zmocnění vláda stanovila nařízením, ve kterých případech pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat, popřípadě prodloužit na dobu přesahující tři roky, popř. sjednat opětovně nebo kdy jej nelze sjednat. Tato úprava však byla novelou zákoníku práce s účinností od 1. června 1994 změněna tak, že již není nijak omezena doba trvání pracovního poměru na dobu určitou ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. Nejvyšší soud ČR z toho a contrario dovodil, že zákoník práce umožňuje, aby si účastníci sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, na jakém se dohodnou, a že pracovní poměr na dobu určitou mohou uzavírat opětovně. Taková smlouva nebo dohoda proto nemůže být neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, neobchází jej, ani se jinak nepříčí zájmům společnosti. Podle Nejvyššího soudu ČR je z důvodové zprávy k novele zákoníku práce zřejmé, že bylo záměrem zákonodárce umožnit účastníkům pracovněprávních vztahů, aby si sjednali pracovní poměr v takovém trvání, na jakém se dohodnou, s výjimkami stanovenými v §30 odst. 2 zákoníku práce, což však není případ stěžovatele.
Jako nedůvodnou označil Nejvyšší soud ČR též námitku, že uzavíráním pracovního poměru na dobu neurčitou zaměstnavatel zneužil právo na úkor stěžovatele. Ke zneužití práva by mohlo dojít např. v případě, že by účelem jednání zaměstnavatele bylo poškodit zaměstnance, protože zaměstnavatel byl v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit zaměstnanci újmu. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti připomněl zjištění soudů nižších stupňů, že zaměstnavatel uzavíral pracovní poměr se stěžovatelem (i jinými zaměstnanci) na dobu určitou proto, že jeho činnost v oblasti vysílání do zahraničí byla finančně zajišťována jen na omezenou dobu. Na námitku zneužití objektivně silnějšího postavení zaměstnavatele odpověděl Nejvyšší soud ČR ve stručnosti tak, že není případná, jestliže s ním stěžovatel pracovní smlouvy (dohody) uzavřel; pohnutky, které ho k tomu vedly, označil Nejvyšší soud ČR za nerozhodné.
Nejvyšší soud ČR z těchto důvodů neshledal dovolání opodstatněným, a proto je napadeným rozsudkem zamítl.
K výzvě Ústavního soudu poskytl Nejvyšší soud ČR k ústavní stížnosti své vyjádření datované dnem 21. ledna 2004, v němž uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti není nijak patrné, čím by ve vztahu ke stěžovateli obecné soudy porušily právo vyplývající z čl. 28 Listiny, jehož se ostatně lze domáhat pouze v mezích zákonů, které čl. 28 Listiny provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Podle Nejvyššího soudu ČR stěžovatel jen nesouhlasí (a polemizuje) s právním názorem, který v této věci zaujaly obecné soudy ve všech stupních, tzn. že jeho ústavní stížnost je ve svých důsledcích návrhem na přezkoumání věci v "další instanci" Ústavním soudem poté, co se svými právními názory u obecných soudů neuspěl. Přezkoumávání věci Ústavním soudem "v další instanci" označil v souladu s konstantní judikaturou tohoto soudu za nepřípustné a navrhl, aby Ústavní soud usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily trvání jeho pracovního poměru s vedlejším účastníkem. V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny a v souladu s příslušnými procesními předpisy postupovaly; stěžovatel v tomto smyslu obecným soudům žádné porušení procesních postupů ani nevytýkal. Podstatou jeho ústavní stížnosti je výhradně polemika s výkladem zákoníku práce, který při řešení otázky zásadního právního významu podal Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení. Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že se důkladně zabýval všemi argumenty stěžovatele uplatněnými v dovolání a že na ně podrobně odpověděl. Ústavní soud na právním názoru obecných soudů, k němuž se přiklonil i Nejvyšší soud ČR, neshledává nic, co by jej nečinilo ústavně konformním. Ostatně, jak správně připomněl Nejvyšší soud ČR i v jiném kontextu stěžovatel, práv garantovaných v čl. 28 Listiny se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích prováděcích zákonů, tj. v mezích zákoníku práce, jehož interpretaci mají v rukou právě soudy obecné v čele s Nejvyšším soudem ČR. Ingerence Ústavního soudu by přicházela v úvahu jen zcela výjimečně, např. v případě, že by základní právo garantované v čl. 28 Listiny bylo zcela popřeno tím, že by toto ustanovení zákonodárce svým zákonem vůbec neprovedl nebo by je provedl takovým způsobem, že by tím popřel podstatu a smysl základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). K ničemu takovému však v projednávané věci zřejmě nedošlo, a proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu