ECLI:CZ:US:2004:2.US.702.02
sp. zn. II. ÚS 702/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele V. S., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 1999, čj. 23 Cm 442/1995, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2002, čj. 9 Cmo 209/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České konsolidační agentury, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 23 Cm 442/95, z něhož zjistil následující:
Podáním ze dne 12. 8. 1999 požádal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce o osvobození od soudního poplatku. Tvrdil, že není schopen zaplatit soudní poplatek za podání odvolání. Usnesením ze dne 8. 3. 2000 Krajský soud v Plzni, pod čj. 23 Cm 442/95-117, stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovateli zaslal prostřednictvím jeho právního zástupce formulář "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" se žádostí o jeho vyplnění (pozn. dle spisu doručen dne 20. 12. 1999). Vyplněné prohlášení však do dne rozhodnutí neobdržel. Nebylo tak možno posoudit oprávněnost žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal s poukazem na porušení ustanovení §49 odst. 1 zákon. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), na jehož základě měl být příslušný formulář zaslán nikoli jen jeho právnímu zástupci, ale i stěžovateli samému. Jednalo se totiž o úkon, který musí účastník vykonat osobně. Vadný postup soudu mu nesmí být přičítán k tíži. V odvolání dále tvrdil, že zašle vyplněný formulář soudu ve lhůtě jednoho týdne.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2002, čj. 9 Cmo 209/2002-141, citované rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Konstatoval, že se ve spise nenachází žádný důkaz o stavu osobních, majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele. Jeho tvrzení, že není schopen hradit soudní poplatek za odvolání, soud proto považoval za neprokázaný. Vrchní soud dále uvedl, že ze spisu plyne, že stěžovatel je soukromým podnikatelem a tvrdí, že se dostal do finančních obtíží. Soud sice obecně možnost postupu podle ustanovení §138 o.s.ř. v případě žádostí o osvobození od soudních poplatků podnikateli nevyloučil, konstatoval nicméně, že finanční potíže stěžovatele souvisejí s jeho podnikáním, přičemž důsledky rizika podnikání nelze přenášet na stát formou úlev z poplatkové povinnosti. Neúspěšní podnikatelé by totiž tímto způsobem byli zvýhodňováni vůči podnikatelům úspěšným.
Stěžovatel napadl závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Stejně, jako to učinil již ve svém odvolání, namítl, že v projednávaném případě došlo k porušení čl. 49 odst. 1 o.s.ř. Vyplnění formuláře "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" a jeho podepsání je dle jeho názoru úkonem, který musí účastník řízení vykonat osobně. Písemnost měla proto být doručena nejen jeho právnímu zástupci, ale i jemu osobně.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Českou konsolidační agenturu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření konstatoval, že příslušný formulář skutečně zaslal pouze právnímu zástupci stěžovatele, neboť šlo o zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Vzhledem k datu doručení této písemnosti a datu rozhodnutí (viz výše) má soud za to, že právní zástupce měl dost času na to, aby klientovi formulář zaslal, splnění výzvy kontroloval a případně požádal soud o poskytnutí dodatečné lhůty. Stěžovatel nezaslal vyplněný formulář přímo ani prostřednictvím svého zástupce ani poté, co si jej vyzvedl osobně (jak tvrdí na č.l. 119 spisu), přesto, že v odvolání tvrdil, že jej zašle do jednoho týdne. Formulář se ve spise nenacházel ani v době rozhodnutí odvolacího soudu.
Vrchní soud v Praze připomněl, že podle ustanovení §212 odst. 2 o.s.ř. přihlíží odvolací soud k vadám řízení jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. O takový případ se v posuzované věci nejedná. Soud dále mimo jiné konstatoval, že bylo povinností právního zástupce stěžovatele, aby jej informoval o žádosti soudu prvního stupně o vyplnění příslušného formuláře. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby vyplněný dotazník předložil odvolacímu soudu společně s odvoláním. Nezaplacení soudního poplatku nadto nemělo v projednávaném případě za následek zastavení řízení ve věci samé. Soud zastává názor, že napadené rozhodnutí bylo správné a stěžovatel nebyl nikterak zkrácen na svých ústavně zaručených právech.
Česká konsolidační agentura se, ač doloženě vyzvána, k ústavní stížnosti nevyjádřila.
V dané věci je třeba nejprve připomenout meze, v nichž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem.
Jádro ústavní stížnosti tvoří opakovaný nesouhlas stěžovatele s interpretací a aplikací ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. soudem prvého stupně v projednávaném případě. Udávané porušení uvedeného ustanovení stěžovatel považuje současně za zásah do svých ústavně zaručených práv.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Taková interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, nález č. 66, usnesení ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 22/02, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, usn. č. 7).
Ústavní soud se proto primárně zaměřil na zjištění, zda byla interpretace ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. soudem v projednávaném případě způsobilou zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces, což on tvrdí. K takovému závěru však nedospěl. Právem na spravedlivý proces se v prvé řadě rozumí oprávnění každého obrátit se se svou věcí na soud, příp. obdobný orgán (čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž procesní předpisy je třeba vykládat a aplikovat tak, aby podstata tohoto ústavně zaručeného práva byla zachována (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III 133/03). Ústavní soud se v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil k tomu, jak je třeba interpretovat ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř., včetně toho, za jakých podmínek (zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku) nabývá jeho porušení ústavního rozměru tím, že zamezuje účastníku řízení samotný přístup k soudu. Závěry vyslovené v těchto rozhodnutích zjevně nelze na projednávaný případ vztáhnout, a to s ohledem na odlišné skutečnosti, kterými jsou zejména povaha zaslané písemnosti, ale i řízení, jež nebylo zastaveno z důvodu, že stěžovatel na zaslanou písemnost nereagoval. Při posouzení ústavního rozměru postupu obecného soudu se tedy jevilo jako rozhodující, že obecný soud v řízení, navzdory nezaplacení poplatku z odvolání, pokračoval a o odvolání stěžovatele meritorně rozhodl (rozsudek ze dne 13. 5. 2002, čj. 9 Cmo 329/2000). Již tato samotná skutečnost tedy nasvědčuje tomu, že stěžovatel nebyl nijak omezen domáhat se svého práva u soudu, což mu garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny, jež je součástí ústavního pořádku. Ani případné porušení ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř., k jehož konstatování není ale Ústavní soud coby strážce ústavnosti povolán, by v takovém případě nemohlo věc posunout do ústavně právní roviny.
S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu