ECLI:CZ:US:2004:2.US.718.02
sp. zn. II. ÚS 718/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Statutárního města B., zastoupeného JUDr. J. G., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, č.j. 42 C 142/96-86, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2002, č.j. 19 Co 524/2000-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedená rozhodnutí městského a krajského soudu napadl stěžovatel včasnou ústavní stížností, kterou se s poukazem na čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá jejich zrušení.
Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 42 C 142/96, z něhož zjistil následující.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, č.j. 42 C 142/96-86 (vázaného právním názorem kasačního rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1999, č.j. 16 Co 491/97-77), byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby soud určil, že je vlastníkem domu p.č. 136 na parcele č. 525 - zastavěná plocha, pozemku p.č. 525 - zastavěná plocha o výměře 577 m2, pozemku p.č. 526 - ostatní plocha o výměře 875 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu B. - město na LV č. 763 v katastrálním území S. B. Stěžovatel se domáhal podle zákona č. 172/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/91 Sb."), určení vlastnického práva ohledně předmětného majetku, který nabyla Československá republika na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/45 Sb.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č.j. 19 Co 524/2000-101, rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil (v otázce nákladů řízení pak rozhodl měnícím výrokem). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, které principiálně řeší otázku okamžiku nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945, č. 28/1945, č. 108/1945 Sb., a současně dopadá i na skutkový stav přezkoumávané věci. Podle citované judikatury nabytí konfiskovaného majetku bylo veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva nebylo proto zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzn. intabulace práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Podle §15 dekretu č. 108/1945 Sb. i §13 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. (v případě, že nebylo proti rozhodnutí přípustné odvolání) bylo takové rozhodnutí vydáno doručením jeho písemného vyhotovení; ve správních předpisech nebylo pro tento případ stanoveno jinak, šlo-li o písemné rozhodnutí, u něhož z ničeho neplynulo, že bylo vyhlášeno ústně v přítomnosti stran. Stěžovatelem předložené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o odevzdání konfiskovaného majetku obci ze dne 6. 12. 1949 však nedokládá den jeho doručení, tj. okamžik jeho vydání. Proto stěžovatel neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyl v době od 6. 12. 1949 do 31. 12. 1949. Následné události již nejsou v dané věci právně relevantní.
Stěžovatel namítá, že mu byl postupem soudu znemožněn výkon jeho vlastnického práva. Městský soud v Brně zamítl žalobu na určení na základě nesprávného právního názoru, že pro vyhovění žalobě by vlastnictví stěžovatele muselo být k 31. 12. 1949 zapsáno v pozemkové knize. V tomto rámci rovněž proběhlo i dokazování. Krajský soud v Brně již správně interpretoval (viz výše) prezidentské dekrety č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. v otázce nabývání předmětného majetku. Námitky stěžovatele tak směrují do postupu Krajského soudu v Brně, který nesprávně rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrdil, namísto toho, aby jej zrušil a zavázal svým právním názorem ohledně provedení důkazů o doručení předmětného rozhodnutí, pokud tento důkaz považoval za stěžejní. Vlastnické právo stěžovatele totiž "existuje objektivně a nezávisle na důkazech provedených u obou soudů", stěžovateli tak současně nebyla dána možnost své vlastnictví prokázat.
Městský soud v Brně se jako účastník řízení před Ústavním soudem vyjádřil formou odkazu na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s doplněním, že skutečnost, že stěžovatel je dle §2 písm. c) zákona č. 172/91 Sb. vlastníkem shora uvedených nemovitostí, je pouhým tvrzením stěžovatele, které soudy obou stupňů neshledaly důvodným. Dále k námitce směřující do provádění dokazování soud konstatoval, že by bylo zvýhodněním stěžovatele a nad rámec poučovací povinnosti soudu, aby za situace, kdy stěžovatel netvrdí, že jde o pravomocné rozhodnutí, ani k těmto otázkám nepředkládá důkazy (návrhy na doplnění dokazování stěžovatel nepředložil ani u soudu prvního stupně), odvolací soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Brně s poučením žalobce co má tvrdit a prokazovat.
J. R. (žalovaný v nalézacím řízení) se jako vedlejší účastník na výzvu Ústavního soudu vyjádřil tak, že navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále uvádí, že předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře a proto by ochrana podle čl. 11 Listiny měla být jako vlastníkovi poskytnuta především jemu. V otázce dokazování pak zastává totožný názor jako Krajský soud v Brně. Dále se podrobněji vyjadřuje i k otázce přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tj. k věci samé v řízení před obecným soudem.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Podle čl. 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z toho plyne požadavek, aby každý, kdo je právem uznanou osobou, mohl být subjektem vlastnického práva, mohl mít majetek, vystupovat v majetkoprávních vztazích a nést za své jednání odpovědnost. Ústavní soud přitom zdůrazňuje (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 1. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93), že lze poskytnout ochranu pouze právu již existujícímu (tj. konstituovanému), nikoli pouze tvrzenému nároku na ně. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel se svojí žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v nalézacím řízení neuspěl, nesplňuje tak podmínku právem uznaného subjektu, kterému je podle čl. 11 Listiny poskytována ochrana. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna, nebo takové právo samo má být konstituováno (především na základě jiných hmotněprávních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.
Občanský soudní řád při dokazování ve sporném řízení připouští i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů. Uvedené právo soudu však nesmí zasahovat do rovného postavení účastníků řízení. Činnost soudu se tak nesmí vyznačovat pátráním po důkazech, tj. soud vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podklad ve spise a v průběhu dosavadního jednání. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní povahy. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit i ty skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli všechny potřebné důkazy, které jsou pro soud snadno dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu.
Stejný předpis (jeho ustanovení §120 odst. 3) vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, pokud je určován výsledkem provedeného dokazování. Soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost a kterému se toto prokázat nepodařilo. Důkazní břemeno je tedy typicky institutem, který soudu umožňuje rozhodnout v důkazní nouzi.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že město Brno nabylo předmětné nemovitosti na základě §2 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, splnění podmínky pro nabytí vlastnictví uvedené tamtéž doložil rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 6. 12. 1949. Přestože stěžovatel sám odkázal na judikaturu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 423/97, tak ze spisu nevyplývá, kdy bylo rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 6. 12. 1949 stěžovateli doručeno. Stěžovateli se tedy nepodařilo v návaznosti na to prokázat, kdy předmětné rozhodnutí nabylo právní moci, tj. kterým okamžikem se stěžovatel stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Protože však spis neobsahuje doklad o doručení zmíněného přídělového rozhodnutí, tak soud ani nemohl provést důkaz (aby zjistil skutečnosti rozhodné podle hmotného práva) takovýmto dokladem z vlastní iniciativy, tj. bez důkazního návrhu stěžovatele.
Ustanovení §118a občanského soudního řádu soudu ukládá, aby účastníky poučil o jejich procesních právech a povinnostech, v případě povinnosti tvrzení a důkazní vždy (odst. 1 až 3), v ostatních případech (odst. 4), je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem, tato poučovací povinnost soudu neplatí. Bylo by však nad rámec poučovací povinnosti soudu a zvýhodněním stěžovatele, kdyby soud za situace, kdy stěžovatel ani netvrdí, že jde o pravomocné rozhodnutí a na základě čeho, aby odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí stěžovatele poučil, které rozhodné skutečnosti má tvrdit a které důkazy má k jejich prokázání navrhnout. Jak vyplývá z obsahu spisu (viz Protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. července 2002 na č.l. 96), právní zástupce stěžovatele k dotazu soudu nenavrhl doplnění dokazování.
K otázce samotného dokazování před obecným soudem je třeba konstatovat, že úkol Ústavního soudu spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli v ochraně jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho pro Ústavní soud plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, tedy v řízení před obecným soudem. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci v odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (tj., že právě v tomto dokazování a jeho hodnocení je spatřován zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele), o což v projednávané věci nejde.
K návrhu J. R. jako vedlejšího účastníka - ústavní stížnost odmítnout pro nevyčerpání všech opravných prostředků - je třeba doplnit, že v souladu s částí 12, hlavou I. zákona č. 30/2000 Sb., soudy obou stupňů postupovaly podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle kterého však dovolání v daném případě přípustné nebylo. Podle této úpravy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, pak bylo dovolání ze zákona přípustné. V posuzovaném případě však po kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1999, č.j. 16 Co 491/97-77, bylo vydáno napadené rozhodnutí městského soudu znějící na stejný výrok jako v dřívějším rozhodnutí, proto podáním odvolání stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva. Ze spisu také vyplývá, že stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v odvolacím řízení neučinil.
S ohledem na důvody výše uvedené nelze stěžovateli, který není vlastníkem předmětných nemovitostí, poskytnout ochranu podle čl. 11 Listiny. Současně Ústavní soud v postupu soudů obou stupňů neshledal rozpor s právem na spravedlivý proces upraveným v čl. 36 Listiny, a proto na základě ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 10. 2004
JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu