ECLI:CZ:US:2004:2.US.719.02
sp. zn. II. ÚS 719/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci stěžovatele A. D., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2002 sp. zn. 8 To 280/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2002 sp. zn. 8 To 280/2002.
Stěžovatel se domnívá, že postupem uvedeného soudu byla porušena jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na obnovu řízení podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Napadenému rozhodnutí vytýká také porušení práva na svobodu svědomí podle článku 15 odst. 1 Listiny.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 3. 1989 pod sp. zn. 3 T 39/89 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel jako člen církve S.J. odmítl vykonávat vojenskou službu.
Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 25. března 1992 sp. zn. 1 Rtv 5/92 zrušil výrok o trestu odsuzujícího rozsudku a navazujícím rozsudkem ze dne 25. června 1992 rozhodl, že při nezměněném výroku o vině se podle §24 odst. 1 písm. a) tr. z. upouští od potrestání.
Stěžovatel dne 26. 4. 2002 podal návrh na obnovu řízení, který byl zamítnut usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. června 2002 sp. zn. 6 Nt 519/2002. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou zamítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. srpna 2002 sp. zn. 8 To 280/2002. Toto posledně uvedené usnesení Krajského soudu v Brně napadá stěžovatel ústavní stížností a domáhá se jeho zrušení.
Pro úplnost je možno dodat, že se stejným návrhem na obnovu téhož řízení se stěžovatel obrátil ještě na Okresní soud v Třebíči, který usnesením ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 3 Nt 751/2003 podle §278 odst. 1 tr. ř. povolil obnovu řízení a podle §284 odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 3. 1989 sp. zn. 3 T 39/89, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Citované rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči nabylo právní moci.
II.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně měl postupovat podle ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, dle kterého je dalším důvodem k obnově "podstatná vada v předešlém řízení". Pokud krajský soud toto pominul, porušil tím stěžovatelovo právo na obnovu řízení, což je v rozporu se shora citovaným ustanovením. Jestliže se soud zabýval pouze formálními rysy ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., nikoliv samou podstatou problému, a dál nepřihlížel ke smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel cituje nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97 (občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990), II. ÚS 187/2000 (zásady z nálezu sp. zn. II. ÚS 285/97 je třeba uplatnit i v případech, kdy je občan v jiné procesní situaci), I. ÚS 26/01 (občan má právo na obnovu řízení, jestliže na základě srovnatelného nálezu Ústavního soudu lze prokázat, že původní odsouzení bylo vadné, a to i v případě, kdy vadný odsuzující rozsudek byl vyhlášen dříve než nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci).
Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 140/2001, který připustil možnost nápravy vadných rozhodnutí z minulosti cestou obnovy řízení. V doplňku ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 4 Tz 76/2003 (rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutím soudů obou stupňů, kterými byla povolena obnova řízení původně vedeného v roce 1951), ve kterém Nejvyšší soud konstatuje, že pokud by ve věci nebyla povolena obnova řízení, došlo by k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel dále cituje řadu rozhodnutí obecných soudů, kterými po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 26/01, byla povolena obnova řízení v případech, v nichž stejně jako v jeho věci došlo k odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990.
Krajský soud v Brně, účastník řízení před Ústavním soudem, prostřednictvím předsedkyně senátu ve svém vyjádření uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
III.
Jak je zřejmé, stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především dřívějšími nálezy Ústavního soudu, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a zdůrazňuje rozpornou praxi obecných soudů nižších stupňů při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení v trestních věcech, ve kterých byli obvinění odsouzeni za odepření vojenské služby z náboženských důvodů.
Ke stěžovatelem citovaným nálezům Ústavního soudu lze odkázat na obsáhlý rozbor, obsažený v odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. března 2004. V něm se konstatuje, že žádné dřívější rozhodnutí tohoto soudu se přímo nezabývalo posouzením zákonnosti procesního postupu podle ustanovení §277 a násl. trestního řádu o obnově řízení ve věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů a nezaujímalo stanovisko k zásadnímu problému řešenému v nyní posuzované věci, tj. zda změna právního názoru či nová interpretace zákonných ustanovení obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu je novou skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Tento problém byl specificky řešen až právě citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 792/02, v němž se výslovně konstatuje, že jiný výklad existujícího právního předpisu není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení v trestních věcech.
Pokud jde o občanskoprávní řízení, pak judikatura Ústavního soudu ohledně podmínek obnovy řízení je konstantní a jednoznačná v tom smyslu, že právní názor či jeho změna, byť obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu, nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98, sp. zn. I. ÚS 609/2000).
Pokud jde o judikaturu obecných soudů, týkající se uvedené problematiky, konstatuje Ústavní soud (shodně s ústavní stížností), že je nejednotná. Rozporné je i rozhodování Nejvyššího soudu o stížnostech pro porušení zákona vztahujících se k řešené problematice odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990. Ke sjednocení praxe obecných soudů nevedlo ani uveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nová interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, není "skutečností soudu dříve neznámou" ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., a neodůvodňuje tedy povolení obnovy řízení.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož primárním účelem je (na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání) odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.
Ústavní soud se v obecné rovině samozřejmě ztotožňuje s myšlenkami a názory vyjádřenými v citovaných dřívějších nálezech, vztahujících se k právu na odepření vojenské služby z náboženských důvodů, je však přesvědčen, že závěry v nich vyslovené neznamenají, že se lze automaticky a bez dalšího domáhat obnovou řízení zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficity. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení I. ÚS 456/02 ze dne 8. 7. 2003). Takovým jiným prostředkem je např. řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo stížnost pro porušení zákona.
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu nemůže být, protože v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl při rozhodování použit jako důkaz, ačkoliv by jinak měl vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení.
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu.
K argumentaci stěžovatele, že došlo k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, uvádí Ústavní soud následující:
Účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odst. 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. ř., a to na podkladě ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem stížnostního soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení dle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění §278 odst. 1 tr. ř.
Ústavní práva stěžovatele nebyla porušena ani tím, že soud v napadeném rozhodnutí nepřihlédl k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jak dovozuje stěžovatel. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na stanovisko Pl. ÚS-st.-14/01 (ÚS sv. 23, str. 342-345), ve kterém dospěl k jednoznačnému závěru, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, na kterýžto trestný čin se vztahoval zákon o rehabilitaci [ustanovení §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.].
Ústavní soud proto uzavírá, že při řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení Krajský soud v Brně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze dospět k závěru, že by svým postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel. Napadeným rozhodnutím stížnostního soudu nebylo porušeno ani právo garantované článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu