ECLI:CZ:US:2004:2.US.737.02
sp. zn. II. ÚS 737/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti M. Č., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2002, č. j. 10 Ca 183/2002-50, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu České Budějovice, Pozemkového fondu ČR a obce Š. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") výše citované rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2002, č. j. OPÚ/R-96/02/4576/92, jenž o nároku stěžovatelky uplatněném dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl tak, že stěžovatelka není vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích pro katastrální území Š., obec Š..
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na soudní ochranu, neboť v řízení před pozemkovým úřadem ani před soudem nebylo připuštěno řádné a úplné dokazování, nebyly vzaty v úvahu ani svědectví, ani písemné důkazy svědčící pro tvrzení stěžovatelkou uplatňovaná ani nebyla všechna její významná tvrzení projednána. Soud některé navrhované důkazní prostředky odmítl použít, některé přehlédl vůbec. Stěžovatelka v zásadě své námitky směřuje do postupu správního orgánu, jehož rozhodnutí napadla opravným prostředkem, který dle ní nepřihlédl ke všem listinným důkazům, jež mu byly předloženy, považoval prohlášení osoby, která pro dlouhodobou nemoc nemohla jít svědčit, za nevýznamné a nezabýval se jeho obsahem, za rozhodující považoval neurčitá, neúplná a nevěrohodná svědectví osob, které se prokazatelně podílely na majetkové křivdě stěžovatelce způsobené, zatímco ke svědeckým výpovědím ve prospěch stěžovatelky nepřihlédl. Nepřihlédl ke stěžovatelkou tvrzenému a dle ní řádně dokázanému politickému tlaku vyvíjenému na její rodinu jako dlouhodobému, a majetkové perzekuci, nezabýval se konkrétní tísní stěžovatelky spočívající v zásazích do majetku stěžovatelky ještě před jeho prodejem a porušil obecně principy dokazování, když vzal v úvahu jen formálně slovo stejné, nikoliv pak nedodržení konkrétní nestejné podmínky, a neposuzoval nápadnou nevýhodnost z pohledu postupů vyvlastnitele k ostatním vlastníkům. Soud pak dle stěžovatelky se věcným přezkoumáním správního rozhodnutí k námitkám stěžovatelky vůbec nezabýval a rozhodnutí přes jeho vady potvrdil. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a rovněž, aby jí byly uhrazeny náklady vynaložené na právní zastoupení, neboť kromě důchodu v částce 7.201,- Kč měsíčně nemá jiný příjem.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 183/2002, a spis Okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích, č. j. OPÚ/4576/92, z nichž zjistil následující:
Okresní úřad České Budějovice - pozemkový úřad dne 10. června 2002 (č. j. OPÚ/R-96/02/4576/92) rozhodl o návrhu stěžovatelky na vydání nemovitostí dle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě tak, že stěžovatelka není vlastníkem dle kupní smlouvy ze dne 28. května 1986 poz. parc. č. 181/1, zahrady o výměře 2413 m2 a stavební parcely č. 547 o výměře 26 m2 v k. ú. Š., obec Š.. Pozemkový úřad po provedeném dokazování dospěl k závěru, že u stěžovatelky nebyla splněna ani jedna z podmínek pro vrácení, uvedených pod písm. k) cit. ustanovení. Vyloučil, že by předmětná kupní smlouva byla ze strany stěžovatelky jako osoby oprávněné uzavírána za nápadně nevýhodných podmínek, vycházeje především z provedeného kontrolního znaleckého posudku a kupních smluv sousedních vlastníků, přičemž výsledný rozdíl mezi cenou, za kterou byl pozemek vykoupen (76.924,- Kčs), a cenou stanovenou znalcem (86.563,80 Kčs), činil 11,13 % v neprospěch stanovené kupní ceny. Správní orgán dále vyšel z kupních smluv sousedních vlastníků pozemků (u všech, včetně pozemku stěžovatelky, šlo o výkup pozemků pro zástavbu v obci na základě platného územního rozhodnutí) a uzavřel, že původním vlastníkům v celé oblasti včetně stěžovatelky byl pozemek vykupován za stejnou cenu (6,- Kčs/m2). I když kontrolní znalecké posudky připouštějí cenu vyšší, nelze pro malý rozdíl uzavřít, že by stěžovatelka byla ve srovnání s jinými občany v obdobné situaci nápadně znevýhodněna. Pozemkový úřad nepřisvědčil ani tvrzením stěžovatelky ohledně existující tísně, již dokládala problémy svého otce (rolník) po jeho výstupu z družstva a svého bratra se studiem na vysoké škole a postupem osob jednajících jménem obce před výkupem předmětných nemovitostí (hrozba vyvlastněním, vytrhání stromů na pozemku ještě před uskutečněním odprodeje, nucení k odprodeji). Konstatoval, že nebylo shledáno, že by rodina stěžovatelky měla výhrady k samému prodeji, pouze se z něj snažila získat maximální finanční prospěch, navíc nelze slučovat problémy kolektivizace vesnice, zakládání družstev a další těžkosti původní rodiny stěžovatelky (tzn. před jejím sňatkem) v padesátých letech s realizací územního plánu v 80. letech na pozemku stěžovatelky. Ostatní tvrzení označil jako neprokázaná a uzavřel, že výkup pozemků v dané lokalitě podle schváleného územního plánu nebyl v případě žadatelky politicky motivován a nevybočoval z rámce kupních smluv uzavřených s ostatními občany v té době; konkrétní znaky tísně u osoby stěžovatelky z provedených důkazů neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích včas opravný prostředek, ve kterém namítla jednak nesprávný postup správního orgánu spočívající v tom, že přestože stěžovatelka učinila předmětem řízení pouze vykoupený pozemek (nikoliv již vrácení stavební parcely s chatou, ohledně nichž vzala návrh v řízení zpět), pozemkový úřad rozhodl o celém původně uplatněném nároku (celém předmětu kupní smlouvy), a jednak nedostatečné zjištění skutkového stavu, obdobně jako v ústavní stížnosti. Stěžovatelka poukázala na to, že nebylo dostatečně objasněno, zda došlo k vykácení stromů na pozemku ještě před jeho prodejem, a uvedla, že politický nátlak vůči její rodině a bratrovi měl být zhodnocen ve vtahu k uzavřené kupní smlouvě jako akt politické perzekuce vůči stěžovatelce. Nápadně nevýhodné podmínky spatřuje v ceně nemovitostí, argumentuje judikaturou Ústavního soudu, kdy stanovená kupní cena je nižší než hodnota pozemku, přičemž toto podhodnocení ve světle závěrů Ústavního soudu je takového rozsahu, že je dán podklad pro závěr o nápadné nevýhodnosti kupní smlouvy. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve věci ústavní stížností napadeným rozsudkem dne 18. září 2002, č. j. 10 Ca 183/2002-50, tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné potvrdil. Vypořádal se s námitkou stěžovatelky ohledně rozsahu řízení poukazem na ust. §30 správního řádu za situace, kdy povinná osoba, obec Š., jako další účastník správního řízení, s částečným zpětvzetím nesouhlasila, takže pozemkový úřad byl povinen projednat návrh jako celek, a postup stěžovatelky označil za účelový (omezit předmět řízení pouze na nesprávně oceněný pozemek vypuštěním toho majetku, který byl stěžovatelce řádně zaplacen). Soud dospěl k závěru, že pozemkový úřad shromáždil dostatek podkladů, aby mohl učinit závěr o skutkových okolnostech vykácení stromoví na pozemku. Tyto podklady hodnotil postupem předepsaným §34 odst. 5 správního řádu, skutkové zjištění má oporu ve výsledcích dokazování a hodnocení důkazů je logické. Shodně se správním úřadem dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by došlo k poškození porostů žalobkyně ještě v době před uzavřením kupní smlouvy za situace, kdy pokácení stromoví potvrzují rodinní příslušníci stěžovatelky, ostatní svědkové nikoliv, ani z dobové korespondence vedené mezi stěžovatelkou a příslušnými orgány státní správy nelze tuto skutečnost doložit.
Soud se zabýval otázkou, zda byla kupní smlouva ze strany stěžovatelky uzavřena v tísni, tedy zda byl, jak je pojem tísně vykládán obecnými soudy i soudem ústavním, vyvíjen politický nátlak objektivně působící v rozhodném období. Konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že pro obec Š. byl vypracován podrobný územní plán. Výkup pozemků v lokalitě, ve které se nacházel rovněž majetek stěžovatelky, se uskutečňoval právě v souladu s tímto územním plánem. Argumentaci stěžovatelky politickým útlakem rodičů a bratra v padesátých letech odmítl s poukazem na skutečnost, že je vždy třeba vycházet z toho, zda byl perzekuován vlastník majetku, a to v době, kdy byl konkrétní právní úkon učiněn. Dle soudu tedy ze shromážděných podkladů neplyne, že výkup by byl využit jako akt politické perzekuce stěžovatelky, jejíž manžel měl význačné politické postavení (náměstek předsedy federálního statistického úřadu), a tato skutečnost byla v obci známa. Za rozhodnou pak označil skutečnost, že k výkupu došlo v souladu s územním plánem obce, tedy existence tísně nebyla zjištěna.
Ohledně existence nápadně nevýhodných podmínek soud konstatoval, že při jejím posouzení je třeba vycházet z porovnání předmětné smlouvy ve vztahu k úkonům, které za stejných podmínek uzavírali ostatní občané. Cenový rozdíl mezi původním oceněním a kontrolním znaleckým posudkem spočívá v podřazení zahrady příslušnému předpisu a ocenění tohoto pozemku, přičemž ze správního spisu vyplývá, že původní cena 6,- Kč za 1 m2 byla stanovena se zřetelem k tomu, že pozemky byly vykupovány pro výstavbu, proto byly v dané lokalitě všechny pozemky oceněny stejně uvedenou částkou. Původní ocenění je zcela jednoznačně přezkoumatelné a je seznatelné, že rozdíl vznikl právě pro způsob výkladu oceňovacího předpisu, kdy bylo upřednostněno účelové určení pozemků podle realizovaného územního plánu. Soud navíc připomíná, že dle konstantní judikatury je uvažováno o existenci nápadně nevýhodných podmínek při odchylce kupní ceny o 20 % v neprospěch prodávajícího, do výše této odchylky má se kupní smlouva za platnou. Ve světle kontrolního znaleckého posudku, jímž byla tato odchylka určena na 11,13 %, nepředstavuje výše kupní ceny nevýhodnou podmínku, za které k učinění úkonu došlo. Naopak žalobkyni se dostalo výhody v možnosti zpětného odkupu zahrádkářské chaty (při výkupu oceněné na 29.098,- Kčs) za 573,- Kč a žalobkyni (a nadto i její dceři) byl přidělen pozemek k výstavbě rodinného domku právě v lokalitě dotčené územním plánem, zákonný předpis byl tedy i v tomto ohledu dodržen a stěžovatelka nebyla nijak znevýhodněna.
V souladu s ustanovením §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení Krajský soud v Českých Budějovicích a vedlejší účastníky Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad v Českých Budějovicích, Pozemkový fond ČR a obec Š., aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl ústavní stížnost zamítnout. Má za to, že věc předepsaným způsobem projednal, do práva stěžovatelky na soudní ochranu tedy nebylo zasaženo. Ústavní stížnost obsahuje pouze polemiku se zjištěními učiněnými soudem a pozemkovým úřadem. Soud, shodně s odůvodněním rozhodnutí, uvedl, že vycházel ze zjištění, že výkup pozemků byl prováděn v souladu s územním plánem, který se vztahoval nejenom na majetek stěžovatelky, ale všech občanů, kteří v regulované lokalitě vlastnili nemovitosti. Proto nelze vůbec uvažovat o tom, že územní plán snad mohl být nástrojem majetkové perzekuce stěžovatelky, tím spíše se zřetelem k pracovnímu a společenskému postavení manžela stěžovatelky v době zpracování územního plánu a výkupu. Oba znalecké posudky použité v řízení jsou přezkoumatelné, zjištěný rozdíl ve výši 11 % v neprospěch stěžovatelky neznamená podle ustálené judikatury nápadnou nevýhodnost. Požaduje-li zákon pro restituci majetku splnění obou zákonných podmínek, i kdyby rozdíl v ceně byl snad hodnocen jako nápadně nevýhodná podmínka, není v žádném případě dodržen požadavek tísně.
Pozemkový Fond České republiky ve věci své stanovisko nevyslovil, poukázal pouze na výsledek řízení před pozemkovým úřadem, s tím, že byl sice účastníkem řízení, do řízení ani před pozemkovým úřadem, ani před soudem však aktivním způsobem nezasahoval.
Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad v Českých Budějovicích poukázalo na to, že stěžovatelka se v podstatě domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozsudku Krajského soudu, potažmo rozhodnutí správního úřadu. Argumenty uváděné v ústavní stížnosti byly vyčerpávajícím způsobem uvedeny stěžovatelkou ve správním řízení a následně i v přezkoumávaném řízení soudním a jak správní orgán, tak soud se s nimi vypořádaly. Má za to, že ústavní stížnost je neopodstatněná a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl.
Obec Š. ve svém vyjádření zaslanému Ústavnímu soudu dne 29. března 2004 popřela, že by v řízení před Pozemkovým úřadem a následně Krajským soudem v Českých Budějovicích bylo jakýmkoliv způsobem porušeno právo na spravedlivý proces. Všichni navržení svědci byli řádně vyslechnuti a všechna svědectví byla vzata v úvahu, a to včetně svědeckých prohlášení dcery a zetě stěžovatelky Ing. L. Š. a Ing. M. Š., přiměřeně významu tohoto svědectví. Má za to, že ze zcela pochopitelných důvodů nebylo reflektováno na návrh právního zástupce stěžovatelky, aby tito "byli předvoláni na náklady správního orgánu k řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích s tím, že zašle (soud) zálohu pro ně a dvě děti alespoň na letenky tam i zpět" (dopis manž. Č. ze dne 27. června 2002 adresovaný Krajskému soudu). Obec se podrobně vyjádřila ke všem bodům stížnosti, jakož i k průběhu odkupu předmětných nemovitostí, s tím, že tvrzení uplatněná stěžovatelkou v průběhu řízení před správním orgánem soudem a následně i soudem Ústavním označila za nepravdivá. Vyloučila, že by na rodinu stěžovatelky byl vyvíjen jakýkoliv nátlak ze strany MNV. Má za to, že tak, jak komunistický režim tvrdě postihoval celé rodiny v případě protivení se některého jejich člena tomuto režimu, zvýhodňoval celé jiné rodiny v případě výrazné loajality některého jejich člena s ním. Manželé Č. se před pracovníky MNV i ostatními občany o svém vlivném postavení daném vykonávanou funkcí pana Č. opakovaně a cíleně zmiňovali. Rodina Č. nezaujímala vůči MNV submisivní, nýbrž vysoce privilegované postavení, v obci požívala privilegií nejvyšších, což se projevilo nejenom ve zvýhodnění při odkupu zahradní chatky (jinak neoprávněné, nezkolaudované, a tedy právně neexistující stavby) a jejím následném prodeji zpět stěžovatelce za cenu minimální, ale rovněž ve snaze MNV dohodnout se o odkupu předmětných pozemků, která se projevila ve dlouhodobém vyjednávání se stěžovatelkou, jakož i v přidělení dvou stavebních parcel pro stavbu rodinných domů nad rámec zákona. Vyloučila, že by se územní plán mohl stát nástrojem politické perzekuce vůči stěžovatelce a její rodině. Dle vyjádření obce výstavba v Š. byla řízena kvalifikovaně a koncepčně, územní plán, na jehož základě byly pozemky vykupovány, byl zpracováván od roku 1978 a schválen roku 1983. Z tohoto plánu je zřejmé, že pro výstavbu rodinných domků byla vybrána ucelená lokalita dosud nezastavěných pozemků, soukromých zahrad, patřících většímu počtu majitelů. Při vytyčení parcel nebyl sledován žádný zřetel k osobám vlastníků, hranice nových pozemků nejsou shodné s hranicemi původními. Splnění požadavků stěžovatelky k povolení stavby na předmětném pozemku by zásadně narušilo celou koncepci výstavby co do rozmístění rodinných domků i co do řešení technické infrastruktury. Proto odmítnutí požadavku na vynětí stěžovatelčiných pozemků z projektovaného útvaru bylo logické a nutné. Obec odmítla i tvrzení stěžovatelky o existenci nápadně nevýhodných podmínek Uvedla, že sama skutečnost, že chata jako "černá" stavba byla vykoupena za cenu téměř 30.000 Kč v rozporu se zákonem, a to, že obec nechala stěžovatelku prodlužovat vyjednávání o ceně pozemku (čímž bylo dosaženo vyšší ceny výkupu vzhledem k přijetí nové vyhlášky č. 128/1984 Sb.), svědčí o velmi benevolentním přístupu MNV ke stěžovatelce. Obec vyjádřila přesvědčení, že snahou stěžovatelky tehdy i nyní bylo pouze získání neoprávněných majetkových výhod. Podpůrně je možno tento závěr doložit rovněž tím, že nikdo jiný z původních vlastníků (vůči všem včetně stěžovatelky bylo při výkupu postupováno stejně) výkup pozemků nezpochybnil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o. s. ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě neučinil.
Nutno zdůraznit, že ústavní stížnost se zcela vyčerpává polemikou s odůvodněním napadeného rozhodnutí v otázce hodnocení, zda došlo k naplnění podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatelka se domnívá, že jak pozemkový úřad, tak i soud nevyhodnotily předložené skutečnosti správně, a dospěly proto k nesprávným právním závěrům, na základě nichž návrh stěžovatelky zamítly. Napadené rozhodnutí se přitom s příslušnými námitkami stěžovatelky dostatečně, srozumitelně a způsobem plně odpovídajícím zákonu (§157 odst. 2 o. s. ř.) a ústavně konformním vypořádalo. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvod způsobilý zajistit ústavní stížnosti úspěch.
Ústavní soud dospěl k závěru, že soud při interpretaci právních předpisů zjevně nevybočil z mezí ústavnosti. K výkladu pojmu "tíseň" ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě se Ústavní soud vyjádřil ve své bohaté judikatuře. Rozumí "tísní" hospodářský nebo sociální stav, někdy i stav psychický, jenž na jednajícího doléhá takovým způsobem a takovou tíhou, že učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil, anebo, u dvoustranných (vícestranných) jednání, úkon neučinil. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu i objektivní důvod a současně se musí stát i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby, jež pod její tíhou jedná ke svému neprospěchu (srov. nález, sp. zn. II. ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. Beck, 1996, str. 64 a 65). Ústavní soud je povinen v daném případě vykládat pojem tísně ve specifickém kontextu restitučního zákonodárství, nikoli tedy v jakémsi jediném, nadodvětvovém pojetí tísně v českém právu (viz např. trestné činy útisku či lichvy). Tíseň v restitučních zákonech je třeba vždy vztahovat k ratio legis těchto zákonů, jež směřuje ke zmírnění následků některých křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společného znaku (např. vlastnictví výrobních prostředků či půdy) považoval za nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý nátlak. Pod vlivem tohoto trvalého nátlaku byly životní aktivita i svoboda vůle těchto tzv. nepřátelských osob (např. příslušníků nepřátelských tříd) vážně ochromeny, v důsledku čehož tyto osoby činily ve vztahu k věcem, které vlastnily, právní úkony, které by v právním státě neučinily (viz např. nález, sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.). Pojem tísně v restitučních předpisech nelze tedy redukovat na přechodný psychický stav osoby způsobený jednorázovým, příležitostným nátlakem orgánů nedemokratického státu, pro nějž to byla jedna z běžných forem činnosti, která vedla k zamýšlenému účelu. Je nutno ho vždy chápat současně na pozadí tísně režimem trvale potlačovaných sociálních skupin, jejichž křivdy zejména mají být působením restitučních zákonů zmírněny. Toto pojetí je v souladu s nálezem, sp. zn. II. ÚS 475/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, C.H. Beck, 2000, str. 235 a násl.), i další judikaturou, jíž se stěžovatelka dovolávala v řízení před soudem.
Ústavní soud nedospěl s ohledem na skutková zjištění obecného soudu a okresního úřadu ani k závěru, že by došlo k vybočení z mezí ústavnosti při aplikaci dotčeného právního předpisu. Není zřejmé, že by tvrzené jednání obce, které nakonec soud v řízení nevzal jako řádně doložené jednání, předcházející prodeji předmětných nemovitostí, bylo součástí dlouhodobého procesu nátlaku, a že by stěžovatelka či její rodina byly v rozhodné době považovány za příslušníka "nepřátelské třídy". Poukaz na represi vůči původní rodině stěžovatelky v padesátých letech zjevně s uzavřenou kupní smlouvou nesouvisí ani časově, ani věcně, neboť se týkala v té době prováděné kolektivizace vesnice, jak správně dovodil ve svém rozhodnutí již správní úřad.
Stěžovatelka mohla skutečnost, že jí nebylo povoleno na předmětném pozemku stavět, již v ústavní stížnosti popisuje, jistě vnímat jako zatěžující omezení. Tato situace však sama o sobě ovšem podmínku tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nenaplňuje, neboť se výrazně nelišila od situace, jíž byli vystaveni běžní občané tehdejší ČSSR. Ne každý pozemek z hlediska veřejného zájmu může být zastavěn soukromou zástavbou a zákaz takové stavby v podobě institutu stavební uzávěry zná i nynější demokratický právní řád. Znak tísně, ve smyslu zamýšleném zákonem o půdě, jak byl výše Ústavním soudem vyložen, tak v projednávaném případě zjevně naplněn nebyl.
Jak stěžovatelka sama připouští, jednání o vykoupení pozemků v předmětné lokalitě byla vedena rovněž s ostatními vlastníky pozemků, z čehož plyne, že nesměřovala jen proti ní samotné. Otázkou v projednávané věci tedy zůstává pouze to, zda nápadně nevýhodné podmínky lze či nelze spatřovat v dohodnuté kupní ceně. Ve shodě se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba nápadnou nevýhodnost prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým. Zcela výslovně je pak tento závěr rozveden v dalším nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 168/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, C. H. Beck 1996, str. 63 a násl.), v němž se konstatuje, že nápadně nevýhodnými podmínkami se rozumí především rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek apod. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť stěžovatelka, v poměru k dalším vlastníkům nemovitostí této lokality, nebyla nijak diskriminována, dostalo se jí rovného ocenění ve vztahu k ostatním oceňovaným pozemkům a navíc i výhod v podobě možnosti zpětného odkupu zahradní chaty a práva přidělení náhradního pozemku pro stavbu nejen pro ni, ale i pro její dceru, tedy více, než tehdejší právní předpisy stanovily. Pokud Krajský soud dovodil, že výsledný rozdíl mezi kupní cenou a kontrolním znaleckým posudkem ve výši 11,13 % v neprospěch stěžovatelky nepředstavuje podmínku nápadně nevýhodnou, vycházeje z toho, že uvedený cenový rozdíl spočívá v podřazení zahrady příslušnému předpisu a ocenění tohoto pozemku, přičemž původní cena 6,- Kč za 1 m2 byla stanovena se zřetelem k tomu, že pozemky byly vykupovány pro výstavbu, a proto byly v dané lokalitě všechny pozemky oceněny stejně uvedenou částkou, má Ústavní soud za to, že ústavní principy nebyly porušeny.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí také nenasvědčuje názoru stěžovatelky, že by k projednání věci a posouzení jejího nároku neopatřil správní orgán a následně i soud dostatečné podklady pro rozhodnutí, nebo, že by některé pominul. Jejich hodnocení jako důkazního prostředku je však, jak již bylo uvedeno výše, právem a povinností obecného soudu a závěry tohoto hodnocení ve světle ústavních kautel obstály.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než její návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrh, aby jí stát uhradil náklady na její právní zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu, jsou návrhy k ústavní stížnosti akcesorickými, které sdílejí její osud. Odmítnutím ústavní stížnosti jsou proto odmítnuty i tyto návrhy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu