ECLI:CZ:US:2004:2.US.743.02
sp. zn. II. ÚS 743/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci stěžovatele R. D., právně zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. listopadu 2000 sp. zn. 1 T 376/2000, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. března 2002 sp. zn. 11 To 40/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2002 sp. zn. 3 Tdo 427/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá ve vztahu ke své osobě zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. listopadu 2000 sp. zn. 1 T 376/2000 odsouzen pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 1. výroku o vině) a pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. (body 2. a 3. výroku o vině) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Odsouzené skutky spočívají (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v lednu 1999 jako policejní inspektor po předchozí domluvě s J. B. a D.J. sepsal nepravdivý záznam o poškození předního skla vozidla zn. Volkswagen Passat, ačkoliv věděl, že k jeho poškození nedošlo pojistnou událostí tak, jak ji zaevidoval (bod 1. výroku o vině); dne 2. 2. 1999 ve vzájemné dohodě s J. B. a D. J. nahlásil České pojišťovně na základě shora uvedeného nepravdivého záznamu pojistné plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu, na jehož základě Česká pojišťovna vyplatila E. J., na kterou bylo shora uvedené vozidlo napsáno, částku 9.330,- Kč, kterou předala stěžovateli (bod 2. výroku o vině); dne 14. 3. 1999 oznámil Policii ČR údajné poškození shora uvedeného vozidla, ke kterému však při možném střetu s automobilem zn. Škoda nemohlo dojít, toto poškození nahlásil České pojišťovně, na které požadoval pojistné plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu a která vyplatila E. J. částku 12.566,- Kč, kterou předala stěžovateli (bod 3. výroku o vině). Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými ze spáchání pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 1 tr. zák. obvinění J. B. a D. J. (bod 4. výroku o vině) a byly jim uloženy peněžité tresty.
Z podnětu odvolání R. D. a J. B. zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. března 2002 sp. zn. 11 To 40/2002 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod body 2., 3. a 4. a ve výrocích o trestech uložených odvolatelům. Podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal odvolací soud stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním blíže popsaným pod body 2. a 3. v předchozím odstavci tohoto usnesení. Za tento trestný čin a dále za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný J. B. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen peněžitý trest. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla "Česká pojišťovna, a. s., region Východní Čechy, Pardubice, tř. M. 2647" odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání R. D. a J. B. odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. září 2002 sp. zn. 3 Tdo 427/2002 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání byla podána z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh předmětného trestního řízení, zejména obsah svého odvolání a dovolání, postup orgánů činných v trestním řízení pokládá za nesprávný a odporující trestnímu řádu. Stěžovatel konstatuje, že od počátku pokládal kvalifikaci svého jednání jako trestných činů podle §158 odst. 1 písm. a) a §250a odst. 1 tr. zák. za nesprávnou.
V podaném odvolání namítal, že řízení trpělo podstatnými vadami, včetně porušení procesních ustanovení, jimiž má být zabezpečeno řádné objasnění věci a že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Výrok o vině pod bodem 1. postavil nesprávně pouze na výpovědi spoluobviněného J., i když jde o důkaz velmi rozporný, jedná se vykonstruované obvinění učiněné ve snaze podpořit rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie ČR v Ústí nad Orlicí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru policisty. K výroku o vině pod bodem 2. uvedl, že na žádost jeho tehdejších přátel manželů Janatových přislíbil, při vědomí o naprosté legálnosti této záležitosti, zařídit ohlášení pojistné události České pojišťovně. Namítal, že nalézací soud se nevypořádal s výpovědí spoluobviněného B. a že výpovědi manželů J. jsou podmíněny skutečností, že šetřením policie byly zjištěny značné přehmaty v jejich živnosti (pohřební službě), které ovšem s ohledem na tyto výpovědi nebyly dále vyhodnocovány. Pojistnou událost přitom neohlásil stěžovatel, ale svědkyně J., která nepředložila doklad, že by stěžovateli předala pojišťovnou vyplacené peníze. Výrok o vině pod bodem 3. pak byl podle tvrzení stěžovatele založen na dohadech a premisách, které neměly oporu v provedeném dokazování. Svědek K. přitom připustil, že předmětného dne do stěžovatelem řízeného vozidla skutečně nacouval. Pokud by stěžovatel neměl zájem na objektivním závěru, jen stěží by zavolal policii, rovněž připomínal rozpory ve výpovědích policistů a dále skutečnost, že svědkyně J., stejně jako ve výroku o vině pod bodem 2., ohlásila pojistnou událost svým jménem a nepředložila doklad, že by stěžovateli pojistné plnění vyplatila. Rovněž konstatoval, že ani posudek znalce Ing. M. neprokázal, zda byl nárazník na autě vyměněn. Stěžovatel v odvolání rovněž namítal nepřiměřenou přísnost trestu, který nevystihuje zákonná hlediska pro jeho ukládání podle §23 odst. 1 tr. zák. a neodpovídá stupni nebezpečnosti skutku pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud podle názoru stěžovatele pochybení nalézacího soudu nenapravil a uznal jej vinným v rozporu s normami trestního práva hmotného. Rovněž se dostatečně nezabýval námitkou, že písemné vyhotovení rozsudku nalézacího soudu není ve shodě s výrokem o vině ústně vyhlášeným při hlavním líčení dne 13. listopadu 2000.
Stěžovatel dále konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu napadnul dovoláním, ve kterém namítal, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, popsal rozdíly mezi trestnými činy podvodu a úvěrového podvodu, vytknul odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval důkazy ve vzájemné souvislosti, nevypořádal se např. s obsahem zápisu pořízeného likvidátorem České pojišťovny, z něhož vyplývá, že na předmětném automobilu bylo skutečně poškozené sklo, což odpovídá výpovědi likvidátora pojišťovny M.D., který z přiložené fotografie prasklinu na skle poznal. Tyto důkazy prokazují, že sklo na autě bylo skutečně poškozeno a vzhledem k zásadě in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn. V dovolání rovněž konstatoval, že výrok odvolacího soudu, kterým odkázal poškozenou organizaci na řízení ve věcech občanskoprávních, je neúplný, neboť nedostatečně označuje poškozený subjekt. Dovolací soud však nedostál své zákonné povinnosti, nereparoval vytknuté vady a nesprávně vyložil uplatněný dovolací důvod, pokud jej pokládal za důvod spočívající ve skutkových vadách, ačkoliv byla výslovně napadena právní kvalifikace použitá odvolacím soudem. Ohledně výroku odvolacího soudu, jímž byla poškozená organizace odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, dovolací soud vadně dovodil, že dovolací důvod schází, neboť výrok není neúplný.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu. Okresní soud v Ústí nad Orlicí svého práva vyjádřit se k věci nevyužil. Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že jeho rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných okolností případu a bylo učiněno v souladu s právní teorií a praxí; jelikož toto rozhodnutí pokládá za správné, navrhnul, aby Ústavní soud podanou stížnost odmítl. Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že z čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení je namítáno, nelze dovodit ústavně zaručené právo na přezkum trestních věcí ve třetí instanci, a to ve stejném rozsahu jako v řízení o řádných opravných prostředcích, včetně otázky správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Vzhledem ke skutečnosti, že podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo v rámci řízení o dovolání k porušení trestního řádu ani jiných právních norem, včetně Listiny, a tedy ani k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, navrhnul ústavní stížnost v části, která napadá jeho rozhodnutí, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 1 T 376/2000 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
V prvé řadě nutno konstatovat, že obsahem ústavní stížnosti je zejména rekapitulace a místy až doslovné opakování uplatněného odvolání a dovolání, aniž je zřejmé, zda všechny námitky uvedené v těchto opravných prostředcích stěžovatel uplatňuje rovněž v podané ústavní stížnosti. Stěžovatel obecně konstatuje, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, většina jeho námitek však postrádá argumentaci, která by tento nesouhlas blíže odůvodňovala.
Podle závěru soudu prvního stupně je stěžovatel usvědčován ze svého jednání popsaného body 1. a 2. výroku o vině zejména svědeckými výpověďmi D. J., Z. J. a P. J. Spoluobviněný J. vypověděl, že ho stěžovatel začátkem února 1999 informoval, že má poškozené sklo na svém autě Volkswagen a potřebuje jej vyměnit a požádal jej, zda by tato škodná událost mohla být "napsána" na něho, s čímž D.J. souhlasil. Jeho manželka E. J. pak podepsala dotazník poškozeného určený pro Českou pojišťovnu, jež jí vyplatila částku 9.330,- Kč, kterou předala stěžovateli. Svědek Z. J. uvedl, že dne 2. 2. 1999 jej navštívil stěžovatel s požadavkem, aby mu vypsal fakturu na výměnu předního skla bez provedení práce a dodání materiálu s tím, aby se částka na faktuře pohybovala kolem 9.000,- Kč, což svědek učinil. Tuto výpověď potvrdil i svědek P. J. s tím, že popisovanou výměnu skla nikdo ve firmě neprováděl (str. 3 - 4 rozsudku nalézacího soudu).
Výrok o vině pod bodem 3. nalézací soud založil zejména na výpovědích svědků I. B. a P. Č., policistů, kteří věc na místě šetřili a J. K., který uvedl, že dne 14. 3. 1999 na benzínové pumpě při couvání svým vozem zn. Škoda lehce narazil do vozidla zn. Volkswagen řízeného stěžovatelem. Při prohlídce stěžovatelova vozidla byla na jeho nárazníku zjištěna prasklina, která již byla opravená horkovzdušnou pistolí a odřenina, která byla dle sdělení stěžovatele staršího data a dále bylo zjištěno promáčknutí plechu pod pravým předním světlometem. Policisté B. a Č. rovněž uvedli, že vzhledem k výškovému rozdílu obou vozidel je vyloučeno, aby vůz zn. Škoda způsobil poškození vozu zn. Volkswagen v místech, které stěžovatel označoval. Svědek Č. zaregistroval poškození pod světlometem a poškození nárazníku i dne 3. 6. 1999 (v souvislosti s šetřením jiné dopravní nehody téhož vozu), tedy již poté, co mělo dle faktury ze dne 2. 4. 1999 dojít k výměně nárazníku. Stav nárazníku ze dne 3. 6. 1999 je rovněž zachycen na fotografii založené ve spise. Vzhledem k těmto okolnostem dospěl nalézací soud k závěru, že dne 14. 3. 1999 nedošlo k poškození vozu Volkswagen, které stěžovatel popisuje, nedošlo ani k výměně nárazníku, a to přes existenci vystavené faktury. Stěžovatel uplatnil na základě této události nárok na plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu, a prostřednictvím E. J. obdržel pojistné ve výši 12.566,- Kč (str. 4 - 5 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětné vozidlo zn. Volkswagen bylo v majetku stěžovatele, byť bylo úředně evidováno na E.J. K námitce, že se nalézací soud nedostatečně zabýval motivy výpovědi spoluobviněného J., odvolací soud dospěl závěru, že D. J. by jen těžko nepravdivě vypovídal, neboť svou výpovědí zároveň přivodil vlastní odsouzení (str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Podle názoru odvolacího soudu postupoval nalézací soud v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a správně zjistil skutkový stav věci, skutky uvedené pod body 2., 3. a 4. výroku o vině však nesprávně právně kvalifikoval jako trestné činy úvěrového podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. (resp. pomoci k němu), ačkoliv se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 podst. 1 tr. zák. Odvolací soud toto pochybení sám napravil, jak bylo v úvodu tohoto usnesení popsáno. Rovněž posoudil otázku nebezpečnosti stěžovatelova jednání pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. a při ukládání trestu se řídil zákonnými hledisky podle §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. (str. 10 - 11 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.
K námitce stěžovatele, týkající se rozporu mezi písemným vyhotovením rozsudku nalézacího soudu a jeho ústním vyhlášením, Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud opravným usnesením ze dne 20. března 2001 sp. zn. 1 T 376/2000 opravil chybu v písemném vyhotovení svého odsuzujícího rozsudku, ve kterém bylo v důsledku písařské chyby uvedeno, že stěžovatel spáchal trestný čin pojistného podvodu podle "§250a odst. 1, 3 tr. zák." ačkoliv spáchal trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Toto opravné usnesení napadnul stěžovatel stížností s tím, že v tomto případě nebylo možno použít ustanovení §131 odst. 1 tr. ř. o opravě vyhotovení a opisu rozsudku a tento rozsudek měl být zrušen. Krajský soud v Hradci Králové tuto stížnost zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením ze dne 18. června 2001 sp. zn. 11 To 382/2001, ve kterém mj. uvedl, že okresní soud napravil v souladu s ustanovením §131 odst. 1 tr. ř. své pochybení, které bylo ve stěžovatelův neprospěch. Podle názoru Ústavního soudu není vůbec zřejmé, jaké pochybení ve věci výše konstatované opravy rozhodnutí stěžovatel obecným soudům vytýká a porušení jakého ústavního práva v tomto postupu soudů spatřuje. Ústavní soud se touto námitkou tedy nemohl zabývat.
Ústavní soud konečně posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2002 sp. zn. 3 Tdo 427/2002. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že v dovolání konkrétně uplatněné námitky tyto dovolací důvody materiálně nenaplňují, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) [v době podání dovolání uvedený pod písmenem l)] tr. ř. je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Stěžovatel v podaném dovolání (č. l. 522 - 528 spisu) namítá, že se odvolací soud nezabýval důsledně jeho námitkami, nevěnoval náležitou pozornost vzniku obohacení, nezabýval se důkazy ve vzájemné souvislosti, nepřihlížel k obhajobě stěžovatele, dále popisuje rozdíly mezi trestnými činy podvodu a pojistného podvodu, aniž by však z tohoto popisu bylo zřejmé, že by jím napadal nesprávné hmotně právní posouzení skutku učiněné odvolacím soudem a rovněž uvádí, že výrok odvolacího soudu, jímž odkázal poškozenou organizaci na řízení ve věcech občanskoprávních, je neúplný, neboť v něm není správně označen poškozený subjekt.
Nejvyšší soud pak ve svém usnesení dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněnými námitkami materiálně naplněn, neboť primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, přičemž až na tomto vadném skutkovém základě mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení. Nejvyšší soud konstatoval, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů musí odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. konstatoval, že neúplnost výroku ve smyslu tohoto ustanovení je dána tehdy, kdy výrok sice učiněn byl, ale neměl všechny náležitosti výroku jako celku, v posuzovaném případě však žádná náležitost výroku nechybí. Dovolatel tedy namítá vady výroku, které jej nečiní neúplným.
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné podle názoru Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nebo proti skutečnosti, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.]. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. V této souvislosti Ústavní soud rovněž konstatuje, že není zřejmé, jaké porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v námitce, že výrok odvolacího soudu, kterým odkázal poškozenou organizaci na řízení ve věcech občanskoprávních, je neúplný, resp. že tuto námitku dovolací soud nesprávně posoudil.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu