ECLI:CZ:US:2004:2.US.75.04
sp. zn. II. ÚS 75/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele R. U., zastoupeného JUDr. K. Z., advokátem, se sídlem třída Legií 876, Pelhřimov, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 15 Co 645/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 4 C 300/2002, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a 3) Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 15 Co 645/2002, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 4 C 300/2002, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3, 26 odst. 1, a 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 9 T 7/99, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Proti stěžovateli a Janu Smejkalovi bylo Okresním úřadem vyšetřování Policie České republiky v Pelhřimově pod ČVS: OVV-316/98 vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a pro trestný čin ohrožení životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. z., spáchaných formou spolupachatelství. Těchto trestných činů se měli dopustit tím, že "jako jednatelé a společníci obchodní společnosti F. C., s. r. o., kupovali od různých osob lesní pozemky a nechali je vytěžit v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vytěžili jednak na zakoupených pozemcích dřevní hmotu, a dále vytěžili dřevní hmotu i na sousedních pozemcích ke škodě majitelů těchto pozemků." V tomto trestním řízení byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 10. 1998, č. j. 4 Nt 70/98-11, vzat z důvodů podle §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") do vazby. Koluzní důvod vazby byl shledán v rozsáhlosti trestné činnosti a z toho plynoucí obavy z působení stěžovatele na dosud nevyslechnuté svědky. Předstižní důvod vazby byl shledán ve skutečnosti, že i po sdělení obvinění došlo k nepovolené těžbě, a proto nešlo vyloučit pokračování v trestné činnosti. Jeho stížnost byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 1998, č. j. 14 To 275/98-27, zamítnuta. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 3. 1999, č. j. 9 T 7/99-623, byli oba obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu obžaloby a za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, a na dobu 4 let trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu statutárního orgánu právnické osoby. Poté byli usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 1999, č. j. 14 To 137/99-660, oba obžalovaní propuštěni z vazby, protože koluzní důvod pominul a byl přijat jejich slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. K odvolání obou obžalovaných byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 1999, č. j. 14 To 137/99-687, rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 3. 2000, č. j. 9 T 7/99-789, byli oba obžalovaní opět uznáni vinnými ve smyslu obžaloby, a za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let podmíněně odložený na zkušební dobu 3 let a 8 měsíců, a na dobu 4 let trest zákazu činnosti spočívající v živnostenském podnikání v oboru nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje. K odvolání obou obžalovaných a státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2000, č. j. 14 To 146/2000-834, rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 9. 2000, č. j. 9 T 7/99-860, byl stěžovatel zproštěn obžaloby. U dvou bodů obžaloby dospěl soud k závěru, že se nejedná o trestný čin, a u jednoho nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný (stěžovatel). Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2000, č. j. 3 To 918/2000-907.
Ze spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 300/02, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Žalobou podanou 4. 6. 2002 se stěžovatel po vedlejším účastníkovi řízení domáhal zaplacení částky Kč 1.542.805,50 s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. o. š."), skládající se jednak z nákladů obhajoby a dále z ušlého zisku za dobu vazby. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 10. 2002, č. j. 4 C 300/2002, byla žaloba zamítnuta. Náhrada škody nebyla přiznána, protože si stěžovatel podle názoru soudu vzetí do vazby zavinil sám. Přitom vzal za prokázáno, že v době rozhodování o vzetí do vazby bylo důvodné podezření, že obchodní společnost F. C., s. r. o., i po zahájení trestního stíhání proti jejím jednatelům, provádí těžbu dřeva na cizích pozemcích, tedy obdobnou činnost, pro kterou byl stěžovatel stíhán. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. 1. 2003, č. j. 15 Co 645/2002-43, rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Odvolací soud souhlasil s argumentací soudu prvého stupně. K dovolání stěžovatele byly rozsudky soudů obou stupňů ve výroku ohledně částky Kč 86.215,50 (představující uplatněné náklady obhajoby), a ve výrocích o nákladech řízení zrušeny a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Jinak bylo dovolání zamítnuto. Dovolací soud argumentaci soudů obou stupňů ve vztahu k ušlému zisku přijal s tím, že zproštění obžaloby jakožto výsledek trestního řízení je základní podmínkou z hlediska §9 odst. 1 z. o . š. pro vznik práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, není však rozhodující skutečností pro posouzení, zda ten, kdo byl obžaloby zproštěn, si vazbu zavinil sám. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů obhajoby pak bylo konstatováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a stejnými vadami trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně. Následně rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 3. 2004, č. j. 4 C 606/2003-75, bylo vedlejšímu účastníkovi řízení uloženo, zaplatit stěžovateli Kč 73.966,50 s příslušenstvím, a ohledně částky Kč 12.249,- s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. K odvolání vedlejšího účastníka řízení byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 22. 6. 2004, č. j. 15 Co 245/2004-97, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o platební povinnosti vedlejšího účastníka řízení a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen, a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů všech stupňů, že si vazbu zavinil sám. Vazbu si nemohl zavinit tím, že pokračoval v jednání (provozování podnikatelské činnosti), které v osvobozujícím rozsudku nebylo shledáno trestným činem. Naopak mu bylo rozhodnutím o vazbě zabráněno v legálním podnikání.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník řízení. Okresní soud v Pelhřimově se, ač vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR navrhl odmítnout ústavní stížnost, neboť stěžovatel podle něj směšuje zproštění obžaloby, coby základní předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody, se zaviněným jednáním, jež bylo důvodem jeho vazby. Aplikaci práva na daný případ považuje za správnou. Totéž uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti i Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře.
Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti navrhla odmítnutí ústavní stížnosti. S odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 129/99, a sp. zn. III. ÚS 165/02, jakož i judikát Rc 35/91, považuje napadená soudní rozhodnutí za správná, neboť jen ze skutečnosti, že byl stěžovatel zproštěn obžaloby, nelze vyvozovat, že by v trestním řízení vedeném proti němu byla porušována jeho práva.
Ústavní soud již dovodil (viz nález II. ÚS 596/02 z 5. 5. 2004), že základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu se zákonem. Vazba neztrácí svou zákonnou opodstatněnost tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu, byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Stejně tak ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stipuluje právo na odškodnění tomu, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s tímto ustanovením. Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy přitom činí výjimky z práva na svobodu a osobní bezpečnost v případech zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody. Proto lze dovodit, že i zákonem dané vyloučení práva na náhradu škody spočívající v náhradě ušlého zisku za dobu trvání vazby v případě, že si obviněný (resp. obžalovaný) vazbu zavinil sám, je ústavně konformní.
V posuzovaném případě byl u stěžovatele dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., protože v obdobném jednání, pro které byl spolu se spoluobviněným Smejkalem trestně stíhán, pokračoval po zahájení trestního stíhání. Tuto skutečnost ostatně stěžovatel ani v příslušném trestním řízení, ani v následném civilním řízení nijak nerozporoval. Z hledisek shora vyložených nelze proto přistoupit na argumentaci, že následné zproštění obžaloby činí vazbu, která mu byla uložena, nezákonnou. Zásah do základních práv stěžovatele tedy v případě posuzovaném Ústavním soudem nebyl shledán.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu