ECLI:CZ:US:2004:2.US.764.02
sp. zn. II. ÚS 764/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2002 sp. zn. 4 To 236/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2002 sp. zn. 2 T 6/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora konstatovaných rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Rozsudek nalézacího soudu napadl stěžovatel pouze ve výrocích o vině trestným činem podvodu a o trestu, usnesení odvolacího soudu pak napadl v celém rozsahu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na spravedlivou odměnu za práci, konkrétně pak ustanovení čl. 8 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených příloh Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání dvacetičtyř měsíců. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v období od listopadu 1997 do října 2000 předložil svému zaměstnavateli - Městské policii v Brně - falešná potvrzení o zahájení studia a o studiu na střední škole, na základě kterých byl zařazen do vyšší platové třídy, než která by mu podle nařízení vlády č. 253/1992 Sb. náležela, v důsledku čehož se obohatil o 93.818,- Kč, což je rozdíl mezi platem podle platové třídy, která mu příslušela a platovou třídou, kterou neoprávněně získal. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné Krajský soud v Brně shora citovaným usnesením. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítnul Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. května 2003 sp. zn. 7 Tdo 417/2003, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Porušení čl. 28 Listiny spatřuje stěžovatel především v tom, že ačkoliv odváděl práci v dobré kvalitě, za kterou obdržel odpovídající odměnu, vycházely soudy z názoru, že nemá právo na mzdu podle množství, kvality a důležitosti vykonané práce, ale pouze na základě kritéria vzdělání. Uvádí, že žádný právní předpis nestanoví pro příslušníky obecní či městské policie podmínku středoškolského vzdělání. Cituje ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, podle něhož zaměstnanci přísluší za vykonanou práci plat a dále ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého se zaměstnanec zařadí do platové třídy na základě druhu práce a v jeho rámci na něm požadovaných nejnáročnějších prací a plnění kvalifikačních předpokladů, popřípadě kvalifikačních požadavků, pokud zaměstnavatel stanovil kvalifikační požadavky vnitřním platovým předpisem; vedoucí zaměstnanec se zařadí do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon odborně řídí nebo které sám vykonává. V této souvislosti zdůrazňuje, že působil jako vedoucí oddělení analytiky, taktické přípravy a prevence kriminality, přičemž měl deset podřízených se středoškolským vzděláním, kteří byli zařazeni v 7. a 8. platové třídě, jednoho pak se vzděláním vysokoškolským, zařazeného v 9. platové třídě. Vytýká soudům, že neprovedly důkazy vedoucí ke zjištění, zda se obohatil a zda Městské policii v Brně vznikla škoda a v jaké výši. Polemizuje s ústním odůvodněním usnesení odvolacího soudu, ve kterém předseda senátu argumentoval tím, že pokud by stěžovatel padělané potvrzení nepředložil, zaměstnavatel by mu zvýšenou mzdu nevyplatil, a proto tedy došlo ke snížení jeho majetku. Tato argumentace je však podle názoru stěžovatele scestná, neboť tutéž práci by musel vykonávat někdo jiný. Rovněž uvádí, že soudy již několikrát řešily obdobné případy, kdy byly předloženy nepravé doklady o pracovní kvalifikaci, přičemž takové jednání nebylo posouzeno jako podvod (tato soudní rozhodnutí však blíže nespecifikuje). Poukazuje na skutečnost, že v odvolání uváděl, že u městské policie docházelo k porušování mzdových předpisů, odvolací soud ovšem neprovedl dokazování za účelem zjištění, zda mzdová účtárna městské policie postupovala správně při výkladu mzdových předpisů a vyčíslení škody.
Porušení čl. 8 Listiny pak stěžovatel spatřuje v tvrzeném nerespektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny i bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Soudy však neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, a sice vyžádání zpráv ústředních orgánů a posudku znalce k otázce správnosti aplikace mzdových předpisů u městské policie. Namítá, že se soudy s jeho argumenty a návrhy v podstatě vůbec nevypořádaly a tedy nesplnily svoji povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. - hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení - Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu. Podle názoru Městského soudu v Brně nedošlo napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelových ústavních práv a svobod, a proto navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnost zamítl. Krajský soud v Brně uvedl, že se zákonným způsobem vypořádal s otázkou viny, trestu i náhrady škody, a proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se shodují s námitkami obsaženými v dovolání, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhnul, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, event. zcela zamítl podle §82 odst. 1 citovaného zákona. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 6/2002 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky napadnutých rozhodnutí, proti nimž byla ústavní stížnost podána, jakož i odůvodnění těchto výroků a neshledal v postupu soudu prvního a druhého stupně žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily příslušné mzdové předpisy a že dostával plat, který odpovídal vykonané práci. V tomto ohledu je třeba uvést, že v posuzované době (tj. od listopadu 1997 do října 2000), byly platové poměry zaměstnanců státu a obcí, kterým stěžovatel jakožto obecní strážník byl, upraveny zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, v tehdy platném znění, a v nyní již neplatném nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců státní správy, některých dalších orgánů a obcí (dále jen "nařízení"). Podle §3 odst. 1 nařízení byl kvalifikační předpoklad vzdělání, potřebného pro výkon prací zařazených do jednotlivých platových tříd, uveden v katalogu (tj. příloze č. 1 nařízení). Ve smyslu §4 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) nařízení zaměstnavatel zařadil zaměstnance do platové třídy pokud splňoval předpoklady i požadavky potřebné pro řádný výkon práce zařazené v této platové třídě; zaměstnavatel mohl na dobu delší než dva roky zařadit zaměstnance do platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebné vzdělání, jestliže zahájil studium, jehož absolvováním si doplní potřebné vzdělání a řádně pokračuje ve studiu. Je tedy zřejmé, že zařazení do příslušné platové třídy bylo podmíněno mimo jiné rovněž dosaženým vzděláním, přičemž z tohoto požadavku bylo možno udělit výše uvedenou výjimku, jak tomu bylo i v případě stěžovatele, který předložil zaměstnavateli padělané potvrzení o studiu, čímž ho uvedl v omyl, že splňuje požadavky pro zařazení do příslušné platové třídy. Stěžovatel nesprávně cituje ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., v nyní platném znění, neboť v posuzovaném období tento zákon uvedené ustanovení v tomto znění neobsahoval. Obdobné znění bylo ale obsaženo v §2 odst. 1, 2 vyhlášky, ovšem z tohoto ustanovení nelze dovodit stěžovatelem vyvozený závěr, že vedoucí zaměstnanec bude zařazen nejméně do stejné platové třídy jako jeho podřízení zaměstnanci, či závěr, že výlučným kritériem pro zařazení do platové třídy je druh vykonávané práce. Dosažené vzdělání bylo totiž kvalifikačním předpokladem pro výkon prací zařazených do jednotlivých pracovních tříd, bez jehož splnění nebylo možno zaměstnance do příslušné platové třídy vůbec zařadit, přičemž výjimky z tohoto pravidla byly nařízením taxativně stanoveny.
Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy (vyžádání zpráv ústředních orgánů a posudku znalce k otázce správnosti aplikace mzdových předpisů u jeho zaměstnavatele), aniž by se s důkazními návrhy náležitě vypořádaly. Skutečnost, že se obecné soudy s navrženými důkazy nevypořádaly, lze sice pokládat za jisté pochybení, ovšem podle názoru Ústavního soudu je v tomto ohledu rozhodující, že návrhy stěžovatele byly obsahově zcela irelevantní, neboť právní předpisy České republiky uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů nejsou předmětem dokazování a soudy ani nejsou vázány žádnými důkazy v otázce výkladu či aplikace těchto norem, neboť v tomto ohledu se uplatňuje zásada iura novit curia.
Z provedených důkazů vyplývá, že stěžovatel uvedl v omyl svého zaměstnavatele tím, že mu předložil padělané doklady o studiu, přičemž na základě těchto potvrzení byl zařazen do vyšší platové třídy, než která mu podle právních předpisů náležela. V důsledku tohoto jednání se obohatil na úkor zaměstnavatele o částku, která je rozdílem mezi mu skutečně vyplacenou mzdou a mzdou, která mu podle právních předpisů náležela. Toto jednání stěžovatele bylo tedy důvodně posouzeno jako trestný čin podvodu.
Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu