ECLI:CZ:US:2004:2.US.773.02
sp. zn. II. ÚS 773/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. T. H., advokátkou, proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně, nyní Krajského soudu v Brně, ze dne 31. května 2000, č.j. 3 Sm 154/2000-8, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, nyní Krajského soudu v Brně, ze dne 23. června 2000, č.j. 3 Sm 154/2000-12a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2002, č.j. 3 Sm 154/2000-24, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2002, č.j. 4 Cmo 313/2002-35, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a za účasti vedlejšího účastníka řízení A., spol. s r.o., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že podnikal v oboru "hostinská činnost" a provozoval hrací přístroje vedlejšího účastníka. Postupně se vůči vedlejšímu účastníku zadlužil. Dostal se do finanční tísně, až nakonec dne 22. prosince 1998 na dlužnou částku podepsal směnku splatnou dne 30. prosince 1999. Podle stěžovatele bylo nepochybné, že směnečná suma obsahovala kromě skutečně dlužných částek i částky, které směnečnému věřiteli nepříslušelo vymáhat a jejichž ziskem by získal bezdůvodné obohacení.
Protože stěžovatel v termínu nezaplatil, vydal tehdejší Krajský obchodní soud v Brně na návrh vedlejšího účastníka směnečný platební rozkaz. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel opravný prostředek, jím nazvaný odpor. Stěžovatel připouští, že námitky (odpor) nebyly řádně zdůvodněny a že byly podány po zákonné třídenní lhůtě. Jejich součástí byla též žádost stěžovatele o přidělení právního zastoupení s odůvodněním, že se nachází v těžké finanční tísni a nemůže o právní pomoc požádat advokáta. Jeho námitky však byly napadeným usnesením tehdejšího Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 23. června 2000 odmítnuty jako opožděné. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2002 mu byl dále zamítnut návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Stěžovatel tvrdí, že pokud by byl zastoupen, byla by jeho pozice ve sporu značně příznivější, neboť by námitky podal včas a mohl v nich uplatňovat kauzální nepodloženost směnky. Tím, že mu právní pomoc nebyla přiznána, byly jeho pozice v rámci soudního řízení a ochrana jeho práv značně oslabeny. Podle stěžovatele by soudy měly zejména při řízení o směnkách upozorňovat účastníky řízení na možnost poskytnutí právní ochrany, kterou stát poskytne občanovi, pokud prokáže, že se nachází v takové sociální tísni, že si nemůže svými prostředky zajistit právní pomoc. Stěžovatel byl sice poučen o tom, že námitky musí být podány ve lhůtě tří dnů a že musí obsahovat vše, co je proti platebnímu rozkazu namítáno, avšak nebyl poučen o možnosti poskytnutí právní ochrany. Přitom již v době podání námitek je právní pomoc nejdůležitější a její absence se projeví právě v sepisu opravného prostředku proti směnečnému platebnímu rozkazu bez uvedení podstatných a rozhodujících skutečností. Postup soudu tak podle stěžovatele zasáhl do jeho základního práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy od počátku řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a zjistil následující.
Napadeným směnečným platebním rozkazem bylo stěžovateli uloženo, aby do 3 dnů zaplatil vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 128 377,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě počítané ode dne doručení platebního rozkazu podal odůvodněné námitky, ve kterých musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. V poučení bylo výslovně uvedeno: "Námitky musí být odůvodněny a odpůrce v nich musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. K námitkám později vzneseným již nelze přihlížet. Námitky se podávají u [Krajského obchodního soudu]. ... Nepodá-li odpůrce včas námitky nebo vezme-li je zpět, má platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku.". Podle doručenky byl platební rozkaz stěžovateli doručen dne 8. června 2000.
Ve spisu na čísle listu 9 je založeno podání stěžovatele nadepsané "odpor proti směnečnému platebnímu rozkazu", které podal k poštovní přepravě dne 20. června 2000. V "odporu" stěžovatel uvedl, že rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně nerozumí, že s platebním rozkazem nesouhlasí a že žádá o přidělení právního zastoupení, neboť se "necítí na to, aby se v této věci zastupoval sám, a neboť nemá finanční prostředky, protože on i jeho žena jsou bez zaměstnání a pobírají státní sociální podporu.".
Napadeným usnesením č.j. 3 Sm 154/2000-12a ze dne 23. června 2000 Krajský obchodní soud v Brně námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítl jako opožděné, neboť lhůta pro jejich podání uplynula dnem 12. června 2000, přičemž námitky byly podány až dne 20. června 2000. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel "odpor", v němž opět mimo jiné žádal "o ustanovení zástupce z řad advokátů zdarma".
Napadeným usnesením č.j. 3 Sm 154/2000-24 ze dne 25. června 2002 Krajský soud v Brně rozhodl, že se návrhy stěžovatele na ustanovení zástupce, event. zástupce z řad advokátů zamítají. Proti tomuto usnesením podal stěžovatel odvolání.
Napadeným usnesením č.j. 4 Cmo 313/2002-35 (resp. 3 Sm 157/2000-35) ze dne 17. září 2002 Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 3 Sm 154/2000-24 ze dne 25. června 2002.
Jiným usnesením vydaným téhož dne, tj. 17. září 2002, č.j. 4 Cmo 312/2002-33 (resp. 3 Sm 154/2000-33) Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2000, č.j. 3 Sm 154/2000-12a. Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci však stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
III.
V části ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 3 Sm 154/2000-24 ze dne 25. června 2002 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 4 Cmo 313/2002-35 (resp. 3 Sm 157/2000-35) ze dne 17. září 2002 proto, že obecné soudy těmito rozhodnutími nevyhověly jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, respektive jej nepoučily o možnosti poskytnutí právní ochrany, v čemž stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy od počátku řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
V této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí k právu na právní pomoc již vyslovil. Například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 707/2000 (nález č. 137, sv. 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 195, 199) Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, které stěžovatele nepoučily o možnosti požádat soud o ustanovení advokáta, zásah do základního práva stěžovatele. V nálezu sp. zn. II. ÚS 98/95 (nález č. 42, sv. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 359, 361) Ústavní soud výslovně upřesnil, že právo na právní pomoc při podání vysvětlení neznamená povinnost policie advokáta v každém případě zajistit, ale pouze povinnost toto zastoupení umožnit. Je tedy zřejmé, že obsahem práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je tomu odpovídající povinnost orgánů veřejné moci nebránit účastníku řízení, aby v řízení právní pomoci využíval (srov. též Pavlíček V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl. Práva a svobody, Linde Praha a.s.: Praha 2002, str. 298), nikoli však povinnost orgánů veřejné moci právní pomoc zajistit. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že základní právo na ustanovení obhájce, popř. na jeho bezplatnou pomoc, garantuje Listina výslovně jen v trestním řízení, avšak i zde za podmínek stanovených zákonem (čl. 40 odst. 3 Listiny).
Již z tohoto výkladu je zřejmé, že stěžovatelovo základní právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny postupem obecných soudů dotčeno být nemohlo. Ústavní soud vedle toho podotýká, že námitka spočívající v údajném nesplnění poučovací povinnosti o možnosti "bezplatného ustanovení advokáta" je irelevantní, neboť případný návrh na ustanovení zástupce nestaví třídenní lhůtu pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. V tomto smyslu se tato námitka jeví jako účelová. V okamžiku, kdy směnečný platební rozkaz již nabyl právní moci, byla žádost o ustanovení zástupce pro řízení bezpředmětná. Ústavní soud krom toho poznamenává, že stěžovatel jako podnikatel vystupující v nejrůznějších právních vztazích si mohl a měl uvědomit podstatu směnečného závazku a rizika z něj plynoucí včetně toho, že řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se z povahy věci odehrává v přísnějším procesním rámci (tzv. formální směnečná přísnost), který je odrazem charakteru směnky jako cenného papíru představujícího nesporný a abstraktní závazek. Poučení na směnečném platebním rozkazu stran vyčerpávajících a včasných námitek bylo mimo to jednoznačné a srozumitelné.
Ústavní soud tedy uzavírá, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2002, č.j. 3 Sm 154/2000-24, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2002, č.j. 4 Cmo 313/2002-35, k zásahu do základního práva stěžovatele na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost v této části, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítá podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbývající části ústavní stížnost směřuje proti směnečnému platebnímu rozkazu a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně č.j. 3 Sm 154/2000-12a ze dne 23. června 2000, jímž byly námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítnuty jako opožděné.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze Ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud jde o tuto část ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, a to ze dvou vzájemně souvisejících důvodů.
Stěžovatel za prvé nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tím bylo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2002 č.j. 4 Cmo 312/2002-33 (resp. 3 Sm 154/2000-33), kterým bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno napadené usnesení Krajského obchodního soudu v Brně. Přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu není přípustný návrh, který v petitu směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené (např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 58/95, publikováno jako usnesení č. 2, sv. 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 331).
Za druhé, Ústavní soud po prostudování spisové dokumentace nemá důvod pochybovat o tom, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu byly podány opožděně. Tuto skutečnost ostatně připouští i stěžovatel. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že podal-li stěžovatel námitky opožděně, nastává z procesního hlediska úplně stejná situace, jako kdyby je nepodal vůbec. To znamená, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně, nyní Krajského soudu v Brně, ze dne 31. května 2000, č.j. 3 Sm 154/2000-8, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, nyní Krajského soudu v Brně, ze dne 23. června 2000, č.j. 3 Sm 154/2000-12a, odmítá podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný. Z důvodu procesní ekonomie tak i v tomto případě činí svým usnesením senát Ústavního soudu, neboť vzhledem ke skutečnosti, že obě části ústavní stížnosti spolu obsahově úzce souvisí, by nebylo účelné vylučovat zbývající část ústavní stížnosti k samostatnému řízení, v níž by mohla být pro nepřípustnost odmítnuta soudcem zpravodajem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu