ECLI:CZ:US:2004:2.US.78.03
sp. zn. II. ÚS 78/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. D. V., advokátem, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2002, sp. zn. 34 Nc 910/2002, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a města Chomutov, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. února 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení, jímž byl zamítnut návrh na neplatnost voleb do zastupitelstva města Chomutov. Stěžovatel byl uveden na kandidátní listině za Č. na prvním místě pro volby do obecního zastupitelstva. Dne 30. října 2002 ve 13:15 hod. měl být neplatně vyškrtnut v té době odvolanou volební zmocněnkyní A. N.
Dne 7. května 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti. V něm stěžovatel uvedl, že mu krajský soud svým postupem objektivně upřel rovné podmínky pro přístup k volené funkci člena zastupitelstva ve srovnání s ostatními kandidáty. V této souvislosti odkázal rovněž na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem. Proto nepovažoval rozhodnutí soudu za spravedlivé.
Pochybení rovněž spatřoval v postupu registračního úřadu, který přijal prohlášení, kterým byl stěžovatel odvolán z kandidátky volební strany, neboť toto prohlášení poskytla volební zmocněnkyně, která měla být, dle tvrzení stěžovatele, odvolána ze své funkce předsedkyní Okresního výkonného výboru. Odvolání volební zmocněnkyně mělo být registračnímu úřadu okresním volebním výborem oznámeno dne 16. října 2002 ve 14:00 hod.
Stěžovatel se domnívá, že uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho základního práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím, zaručeného dle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se krajský soud, dle jeho názoru, nezabýval tvrzeními a důkazy o vyškrtnutí, které mu předkládal právě stěžovatel.
Rovněž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, zaručené dle čl. 36 Listiny, neboť soud neposkytl ochranu jeho subjektivnímu právu.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Ústí nad Labem, prostřednictvím předsedy senátu 34 Nc. Ten uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a plně proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
K věci se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - město Chomutov prostřednictvím starostky města. Ta uvedla, že se s názory stěžovatele neztotožňuje. S odvoláním na napadené usnesení krajského soudu zastává názor, že v dané věci byl Ing. B. B., předseda Okresního výkonného výboru v Chomutově v rozhodné době pověřen předsedou strany jednat jménem Č., a byl to tedy právě on, kdo byl jako jediný oprávněn rozhodovat o odvolání volební zmocněnkyně A. N. S ohledem na to, že tak neučinil, byla zmocněnkyně N. oprávněna vyškrtnout stěžovatele z kandidátní listiny. Starostka rovněž nesdílí názor, že okresní výkonný výbor je oprávněn odvolávat volební zmocněnce a jejich náhradníky. V dané věci je třeba vycházet z volebního zákona, dle něhož byl k odvolání volební zmocněnkyně oprávněn Ing. B. B. S ohledem na uvedené okolnosti proto vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, vedený pod sp. zn. 34 Nc 910/2002. Po seznámení se s obsahem spisu a s dalšími podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených materiálů vyplynulo, že na základě pověření předsedou Č. byl při podání kandidátní listiny oprávněn jednat jménem Č. Ing. B. B., a z toho vyplývalo i jeho oprávnění jmenovat a odvolávat volebního zmocněnce. Dle ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách"), je zmocněncem fyzická osoba, která je takto označena na kandidátní listině, a kterou byla paní A. N. Dle názoru stěžovatele je zmocněnec odvolatelný, a oprávněným k tomu je příslušný okresní výkonný výbor. Dne 16. října 2002 bylo registračnímu úřadu doručeno odvolání paní N., z funkce volební zmocněnkyně, a současně jmenování její nástupkyně. Tento dokument byl podepsán, předsedkyní OVV Č. Registrační úřad vysvětloval doručiteli, proč nelze nového zmocněnce jmenovat tímto postupem. Svůj postup opřel i o i vyjádření Ministerstva vnitra ČR, oddělení všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, právě k odvolání zmocněnce a jeho náhradníka. Nakonec registrační úřad doručiteli sdělil, že nevezme předložené odvolání volební zmocněnkyně v úvahu, pokud odvolání nepodepíše osoba oprávněná jednat jménem strany, která je úkoly strany vázána.
Dne 30. října 2002 mezi 13.00 - 13.30 hod, se opět dostavil doručitel, tentokrát společně s nástupkyní paní N., jejíž nepřítomnost odůvodnili nemocí. Ve 13.45 se pak dostavila osobně paní N., která vyškrtla stěžovatele z kandidátní listiny. S ohledem na skutečnost, že se v týž den dostavil jak zmocněnec, tak i jeho nástupce, s rozdílnými tvrzeními, registrační úřad vzal za správné vyjádření volebního zmocněnce.
Krajský soud v Ústí nad Labem tuto otázku posoudil obdobně jako registrační úřad. Dospěl k závěru, že to byl pouze předsedou Č. pověřený Ing. B., který byl oprávněn odvolat volební zmocněnkyni, přičemž toto oprávnění nebylo spjato s jeho postavením v rámci místní organizace Č. Pověření bylo vázáno na konkrétní osobu, bez ohledu na následné změny ve struktuře OVV Č. Pověřený Ing. B. však volební zmocněnkyni neodvolal, a proto její opatření bylo posouzeno jako platné.
Pokud stěžovatel namítal porušení čl. 21 odst. 4 Listiny, konstatuje Ústavní soud, že příslušné ustanovení zaručuje každému přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek. Takto stanovená práva nejsou právy absolutními (jakým je např. rovnost v důstojnosti zakotvená v čl. 1 Listiny). Tato práva mohou podléhat důvodným omezením, jak plyne i ze znění čl. 25 Mezinárodního paktu (slova "bez neodůvodněných omezení"), tak i ze znění čl. 4 Listiny. S omezením základních práv souvisí i princip rovnosti v právech, zakotvený především v čl. 1 Listiny. K otázce rovnosti v právech se konečně vyslovil Ústavní soud i ve svém nálezu, uveřejněném pod č. 132/1994 Sb., v němž zdůraznil, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy.
V daném případě je tedy třeba konstatovat, že státu, jakožto svrchovanému suverénovi, přísluší, aby si v zájmu zajištění své činnosti, resp. činnosti samosprávných jednotek, vytvořil pravidla pro tvorbu volených orgánů. Současně mu přísluší i právo kontroly a aplikace těchto norem jím ustanoveným orgánem, v tomto případě registračním úřadem.
Stejně tak je i právem politické strany, aby svoji vlastní organizaci upravila způsobem pro ni přijatelným, avšak dostatečně transparentním navenek zejména vůči orgánům veřejné moci, jestliže má tato strana zájem podílet se na veřejné správě věcí.
Z těchto důvodů, a vzhledem k dopadu na fungování demokratické společnosti, je nezbytné, aby tento komplex pravidel výběru, resp. přístupu k výběru členů samosprávných orgánů, byl dostatečně jednoznačný a závazný, aniž by existovala řada odlišných výkladů. Proto byl postup orgánů veřejné moci, podle přesvědčení Ústavního soudu, ústavně konformní a není možno jej považovat za porušení politických práv stěžovatele.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak zaručuje citované ustanovení Listiny. Pokud soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než je jeho, není možno takový postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces. K tomu pak Ústavní soud stěžovatele odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., č. 5).
Závěrem tedy Ústavní soud shrnuje, že v postupu registračního úřadu a krajského soudu neshledal, že by zasáhly do základních práv stěžovatele způsobem, jehož se v ústavní stížnosti dovolával. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2004
JUDr. Dagmar Lastoveckápředsedkyně senátu