ECLI:CZ:US:2004:2.US.88.04
sp. zn. II. ÚS 88/04
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. P., právně zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 57 Co 163/2003, výroku III. a IV. a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 82 C 346/2001, výroku II., za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka výrok III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 57 Co 163/2003, a výrok II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 82 C 346/2001.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byla zamítnuta její žaloba na uložení povinnosti žalovanému manželovi platit jí výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně. Výrokem II. byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 22.875 Kč. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž poukazovala kromě jiného také na skutečnost, že soud se v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení nezabýval jejími osobními, majetkovými a sociálními poměry. Soud měl v souladu s ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přihlédnout k důvodům hodným zvláštního zřetele, tj. k jejím majetkovým poměrům. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek soudu I. stupně částečně potvrzen, a to včetně výroku o nákladech řízení, a za řízení odvolací byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalovanému náklady ve výši 10.030 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily její ústavně zaručené právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V době, kdy obecné soudy rozhodovaly o žalobě, byly její příjmy na hranici životního minima. V současné době je stěžovatelka vedena jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, pobírá pouze hmotné zabezpečení a doplatek ze sociálního odboru Magistrátu města Ostravy. Platí výživné na nezletilého syna ve výši 200 Kč měsíčně a náklady spojené s bydlením činí 3 206 Kč měsíčně. Stěžovatelka tvrdí, že není schopna náklady řízení uhradit a v případě, že by byl vůči ní veden výkon rozhodnutí a byl zajištěn její majetek, např. zařízení bytu, bylo by porušeno její základní právo na lidskou důstojnost.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Ostravě, který pouze zopakoval, jakým způsobem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v odůvodnění napadeného usnesení.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítá v ústavní stížnosti porušení čl. 10 Listiny, podle něhož "má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno." Zásah do uvedeného práva spatřuje stěžovatelka v možné budoucí exekuci jejího majetku k vymožení pohledávky, spočívající v povinnosti zaplatit žalovanému (k rukám jeho advokátky) náklady řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím. Stěžovatelka tedy namítá pouze eventuální zásah do svého ústavně zaručeného práva. K zásahu do stěžovatelkou namítaného základního práva však dosud nedošlo, a proto se nemůže domáhat jeho ochrany v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí již dříve konstatoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není vrcholem soustavy obecných soudů. Nenáleží mu pozice další instance v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu obecný přezkumný dohled nad činností soudů za předpokladu, že dodržují ve své činnosti zásady spravedlivého procesu, tj. postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud tedy přezkoumal postup obecných soudů z hlediska základních principů spravedlivého procesu, jak jej definuje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a žádný zásah ze strany obecných soudů do stěžovatelčina práva na soudní ochranu neshledal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výživné nebylo stěžovatelce přiznáno s odůvodněním, že by bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku blíže zabýval rovněž námitkou stěžovatelky ohledně nákladů řízení a konstatoval, že odvolací námitky nejsou důvodné. V předmětné věci soud neshledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., neboť podle jeho názoru pouhá sociální situace na straně povinného účastníka řízení není dostatečným důvodem pro aplikaci citovaného ustanovení.
Ustanovení §150 o. s. ř. může být aplikováno pouze ve výjimečných případech a tuto výjimečnost musí obecný soud v dané věci shledat a v případě, že ji shledá, řádně odůvodnit. Úvaha soudu, zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a při zkoumání těchto okolností soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení apod. (srov. též Občanský soudní řád, C.H.Beck, komentář k 5. vydání, str. 524).
K otázce nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení - i když se může někdy citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení, sp. zn. IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02). Je tomu tak proto, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu, tím spíše to platí, pokud jde o akcesorický výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
V daném případě se podle názoru Ústavního soudu ze strany obou obecných soudů nejednalo o libovolný či dokonce svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ust. §150 o. s. ř., což stěžovatelka subjektivně pociťuje jako nespravedlivé, není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádná porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu