ECLI:CZ:US:2004:2.US.92.02
sp. zn. II. ÚS 92/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. G., zastoupené JUDr. V. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, č.j. 26 K 16/98-234, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2001, sp. zn. 2 Ko 104/2000, za účasti Fondu národního majetku ČR, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl na její majetek prohlášen konkurs, byl určen správce konkursní podstaty a její věřitelé byli vyzváni, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne prohlášení konkursu přihlásili všechny své nároky. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně potvrzeno.
Podle stěžovatelky oba soudy dospěly k závěru, že je v úpadku. Soudy přitom neshledaly, že by byla předlužena, nýbrž shledaly její insolvenci, tj. nedostatek platební schopnosti. Stěžovatelka však od počátku řízení namítala, že ve stavu insolvence není. Základní příčinou finančních problémů byl podle ní "neujasněný vztah s FNM, kdy nebylo možno najít rozumný způsob vypořádání dluhu, který ... uznávala ve výši 3 120 000,- Kč, neboť FNM požadoval částku několikanásobně vyšší, navíc nebyl schopen řádně pohledávku vyčíslit. Ze samotných zjištění soudu o [jejím] majetku vyplývá, FNM mohl dosáhnout uspokojení své prokazatelné a soudem přiznané pohledávky výkonem rozhodnutí nebo dohodou se [stěžovatelkou, která] by za tímto účelem a za účelem uspokojení druhého věřitele České správy sociálního zabezpečení prodala část svého majetku." Podle stěžovatelky je paradoxní, že Vrchní soud v Olomouci v zásadě uznal, že jiné pohledávky nelze brát při rozhodování o konkursu v úvahu, nicméně nevyvodil z toho závěry ve vztahu k posuzování znaků úpadku ve formě insolvence.
Stěžovatelka připustila naplnění znaku insolvence spočívající v mnohosti věřitelů, popřela však, že by byl dán znak neschopnosti plnit po delší dobu své splatné závazky. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že měla dostatek movitého i nemovitého majetku, nicméně pouze z dat splatnosti pohledávek FNM a ČSSZ usoudil, že stěžovatelka nebyla schopna plnit své splatné závazky v plném rozsahu a včas, což podle ní není přesvědčivé a není výsledkem hodnocení důkazů. Podle ní je třeba dokazovat, zda existuje "schopnost" plnit závazky, a nikoli, zda a po jakou dobu nebyly závazky uhrazeny. Tím se však soudy podle stěžovatelky vůbec nezabývaly. Soud také údajně věděl, že stěžovatelka nezastavila platby, a nemohl tedy vycházet ani z vyvratitelné domněnky insolvence (§1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Vrchní soud v Olomouci se údajně nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky uplatněnou v odvolání, že k prohlášení konkursu nemůže postačovat existence dvou věřitelů, kterým nebylo ve lhůtě splatnosti zaplaceno. Namísto toho tuto námitku prakticky opomenul.
Hodnocení skutečného stavu (pokud jde o výši prokazatelných pohledávek a počet věřitelů), který byl podle stěžovatelky v podstatě správně zjištěn, se uskutečnilo zcela jednostranně bez toho, že bylo řádně přihlédnuto k její obraně. Právě v opomenutí vyrovnat se se zásadní obranou strany, proti níž návrh na prohlášení konkursu směřuje, spatřuje stěžovatelka projev nespravedlnosti a nerovnosti, tj. porušení spravedlivého procesu, které vyplývá z ustanovení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kteréžto se vztahují i na řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu dlužníka. Nelze podle stěžovatelky také přehlédnout, že prohlášení konkursu má zásadní dopad nejen na samotného dlužníka, ale i na jeho rodinu a další věřitele, kteří by při jiném způsobu řešení určité krizové situace mohli být uspokojeni plně.
II.
Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a zjistil následující.
Vedlejší účastník, Fond národního majetku ČR, se návrhem ze dne 11. června 1996 doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové dne 24. června 1996, domáhal prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky. Krajský soud v Hradci Králové pravomocně vyslovil svou místní nepříslušnost a věc byla postoupena Krajskému soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně"). Krajský soud v Brně vyzval stěžovatelku prostřednictvím jejího právního zástupce k vyjádření, která tak učinila svým podáním doručeném krajskému soudu dne 6. ledna 1999. V mezidobí stěžovatelka podala dne 3. května námitku podjatosti soudkyně, která ve věci rozhodovala, jakož i vůči všem ostatním soudcům Krajského soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. prosince 1999 o námitkách rozhodl tak, že soudci Krajského soudu v Brně, včetně soudkyně, která ve věci rozhodovala, vyloučeni nejsou, s výjimkou dvou soudců. Napadeným usnesením ze dne 24. února 2000 Krajský soud v Brně prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud"), který napadeným usnesením ze dne 18. října 2001 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
V napadeném usnesení odvolací soud rekapituloval relevantní ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání). Konstatoval, že podle §12a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání soud prohlásí konkurs, bude-li osvědčeno, že dlužník je v úpadku, a budou-li splněny další podmínky stanovené zákonem. Podle §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen plnit své splatné závazky. Podle §1 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání je fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže má dlužník více věřitelů a jestliže jeho splatné závazky jsou vyšší než jeho majetek. Odvolací soud z těchto ustanovení dovodil, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to buď jako insolvence, tj. nedostatek platební schopnosti, nebo jako předlužení. Dovodil dále, že k prohlášení konkursu stačí jen jeden z těchto důvodů. Insolventním dlužníkem je i ten, kdo není schopen plnit své splatné závazky v plné výši a včas. Před prohlášením konkursu musí soud zkoumat hmotněprávní i procesní podmínky pro své rozhodnutí; soud však nezjišťuje příčiny úpadku dlužníka.
Odvolací soud s ohledem na výsledky dokazování konstatoval, že navrhovatel konkursu, Fond národního majetku ČR, měl za stěžovatelkou splatnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 3 120 000,- Kč vyplývající z pravomocného směnečného platebního rozkazu (směnka byla splatná 15. dubna 1996, směnečný platební rozkaz ze dne 24. září 1996 byl potvrzen rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 1999), přičemž stěžovatelka ničím nedoložila a ani netvrdila, že by z tohoto dluhu navrhovateli konkursu něco uhradila. Odvolací soud se podle svých slov již nezabýval zbývající částí navrhovatelem tvrzené pohledávky, která byla mezi účastníky řízení v důsledku stanoviska stěžovatelky sporná. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že další věřitelka označená v návrhu na prohlášení konkursu, Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, pracoviště Brno, měla vůči stěžovatelce splatné a vykonatelné pohledávky v celkové výši 714 408,- Kč vyplývající z vykonatelných výkazů nedoplatků ze dne 26. listopadu 1998 a ze dne 6. září 1999. S ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny odvolací soud podle svých slov nepřihlížel k pohledávkám dalších věřitelů, které zjistil prvostupňový soud (tj. pohledávkou finančního úřadu a pěti jiných fyzických osob), neboť tito věřitelé nebyli uvedeni v návrhu na prohlášení konkursu a ani soud prvního stupně stěžovatelku nevyzval, aby se s jejich tvrzeními a důkazy seznámila a zaujala k nim stanovisko. I bez toho odvolací soud učinil závěr, že bylo prokázáno, že stěžovatelka měla dva, tj. více věřitelů, kterým nebyla schopna uhradit své splatné závazky. Konstatoval, že z dat splatnosti pohledávek Fondu národního majetku ČR a České správy sociálního zabezpečení vyplývá, že stěžovatelka nebyla schopna plnit své splatné závazky v plném rozsahu a včas. Nebyla také zjištěna překážka prohlášení konkursu spočívající v nedostatku majetku stěžovatelky k úhradě nákladů konkursu a nebyly shledány ani jiné překážky. O povolení ochranné lhůty stěžovatelka nepožádala.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurs, shledal věcně správným a potvrdil je. Nezabýval se podle svých slov tím, zda byla stěžovatelka předlužena, neboť tuto otázku neposuzoval ani soud prvního stupně.
K výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti své vyjádření účastník řízení, Vrchní soud v Olomouci. Odkázal na obsah odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Znovu poukázal na dikci relevantních ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání účinných v rozhodné době, tj. do 30. dubna 2000 (§1 odst. 2 a 3, §12a odst. 1). Konstatoval, že insolventní ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání byl v rozhodné době ten, kdo nebyl schopen plnit své splatné závazky v plné výši a včas. "Delší dobu" trvající neschopnost dlužníka platit nebyla tehdy kritériem pro posouzení jeho insolvence. Bylo doloženo, že navrhovatel, Fond národního majetku ČR, má a v době prohlášení konkursu měl za stěžovatelkou od roku 1996 splatnou pohledávku vyplývající ze směnky, která byla vystavena jako jistina úhrady dluhu vůči Fondu národního majetku ČR. Podle odvolacího soudu lze závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, učinit i bez toho, aby byla známa celková výše dlužníkova závazku. Připomněl dále existenci od roku 1998 splatných a vykonatelných pohledávek České správy sociálního zabezpečení. V průběhu řízení stěžovatelka netvrdila a nedoložila, že by něco z těchto dluhů uhradila. Sama ve svých vyjádřeních naopak popisovala neúspěšná jednání s věřiteli o odložení splatnosti dluhů, resp. o povolení splátek. I z toho dovozuje odvolací soud, že stěžovatelka neměla na úhradu svých splatných závazků vůči oběma věřitelům peněžní prostředky, tzn. že byla insolventní.
Námitku stěžovatelky vyslovenou v ústavní stížnosti, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, proč navrhovatel Fond národního majetku ČR nepodal návrh na výkon rozhodnutí, který by jeho vykonatelnou pohledávku v plném rozsahu uspokojil, označil odvolací soud za právně irelevantní, neboť je pouze věcí věřitele, jakou cestu zvolí pro vymáhání své pohledávky. Vyslovil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími soudů obou stupňů nebylo zasaženo základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani porušen čl. 95 Ústavy ČR, a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
K výzvě Ústavního soudu se k věci vyjádřil též Krajský soud v Brně. Vyslovil přesvědčení, že konkurs byl prohlášen oprávněně a na základě zákona, neboť stěžovatelka byla v době prohlášení konkursu insolventní.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nezpochybňuje ústavnost aplikovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání vymezující podmínky pro úpadek dlužníka. Ani Ústavní soud neshledal důvod k pochybnostem o ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Dále, stěžovatelka nenamítá, že by soudy k napadeným usnesením nedospěly v souladu s procesními předpisy, a Ústavní soud ani v tomto ohledu neshledává žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení procesních pravidel upravujících postup při prohlášení konkursu. Zbývá tedy, že podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je pouze její nesouhlas a polemika s tím, jak obecné soudy v konkursním řízení posoudily podmínky jejího úpadku spočívající v insolvenci, resp. jak interpretovaly příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.
V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) poukazuje na to, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud i v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatelka shodné důvody, které již uváděla v řízení před obecnými soudy, konkrétně ve svém vyjádření k návrhu na prohlášení konkursu i v odvolání, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu. Odvolací soud se přitom všemi námitkami stěžovatelky zabýval a své závěry přesvědčivě odůvodnil. Shledal naplnění podmínky mnohosti věřitelů, což ostatně připustila i sama stěžovatelka, vzal za prokázané, že jejich nesporné pohledávky nebyly uhrazeny ani několik let po jejich splatnosti, což také stěžovatelka nepopírala, přičemž vzhledem k tehdejší právní úpravě ani nebyla podmínkou úpadku "delší dobu" trvající neschopnost dlužníka platit. V tomto smyslu se Ústavnímu soudu nejeví právní závěry obecných soudů jako svévolné, tj. v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka vedle toho netvrdila, že by právě v jejím případě obecné soudy, pokud jde o otázku minimálního množství věřitelů a zastavení plateb, posoudily podmínky úpadku k její újmě v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů nebo, že by tato rozhodovací praxe byla nejednotná a pro stěžovatelku nepředvídatelná.
Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatelky by tak ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a to dokonce v širším rozsahu, než Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo [pokud jde o tvrzená porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, nelze se těchto článků v řízení o ústavních stížnostech dovolávat, neboť tato ustanovení představují pouze institucionální záruku práva na soudní ochranu a neupravují ústavně garantované základní právo či svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Proto návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítá, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu
: