ECLI:CZ:US:2004:3.US.10.04
sp. zn. III. ÚS 10/04
Usnesení
III. ÚS 10/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky P. I.s. r. o., se, zastoupené JUDr. M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 9 Cmo 403/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 54 Cm 212/96-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 9 Cmo 403/2001, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 54 Cm 212/96-43, s tím, že obecné soudy uvedenými rozsudky porušily její ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, městský soud výše označeným rozhodnutím - mimo jiné - zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil žalované, České konsolidační agentuře, zaplacení částky 1.387.813,48 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1996 do zaplacení. Svůj nárok stěžovatelka zdůvodňovala tím, že žalované zaplatila uvedenou částku, představující splátky úvěru na trvale se obracející zásoby ("TOZ"), bez právního důvodu. Městský soud vycházel z následujících skutkových zjištění. Dne 29. 12. 1990 uzavřel státní podnik S. Brno s Komerční bankou, s. p. ú., smlouvu o úvěru ve výši 14.110.000,- Kč. Dopisem ze dne 25. 2. 1991 pak S. Brno, s. p., požádal Konsolidační banku, s. p. ú., o převzetí pohledávky z tohoto úvěru, a zároveň se jej zavázal splatit nejpozději do 30. 6. 1999. Dopisy ze dne 15. 1. 1993 a 12. 1. 1994 uvedený subjekt odsouhlasil výši svého úvěrového závazku. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 27. 6. 1994 byla převedena část majetku S. Brno, s. p., na Fond národního majetku ČR (dále jen "FNM"), který ji smlouvou o prodeji podniku ze dne 1. 7. 1994 převedl na "PRIMA" spol. s r. o. a TENAX BRNO, spol. s r. o., jež takto nabytý majetek téhož dne převedly smlouvou o prodeji části podniku na stěžovatelku. S ním na ni dle názoru soudu přešly jak pohledávky, tak závazky, včetně závazku ze smlouvy o předmětném úvěru státního podniku S. Brno. Městský soud dále odmítl námitku, že na žalovanou nepřešlo oprávnění domáhat se plnění z předmětné smlouvy o úvěru, neboť došlo k řádnému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru za dlužníkem S. Brno,
s. p., z Komerční banky, s. p. ú., na Konsolidační banku, s. p. ú., a následně na Konsolidační banku Praha, s. p. ú., tedy na žalovanou. Platby poukázané stěžovatelkou žalované, jakožto subjektu, který vstoupil do práv a povinností Komerční banky, s. p. ú., jako věřitele ze smlouvy o úvěru, nelze proto posuzovat jako plnění bez právního důvodu.
Vrchní soud v Praze pak ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že zápis o předání majetku nemůže mít konstitutivní účinky co do přechodu závazku z úvěrové smlouvy, avšak skutečnost, že předmětný dluh přešel jako související závazek s majetkem státního podniku S. Brno na FNM a následně na stěžovatelku, lze dovodit z dopisu ze dne 11. 10. 1994, adresovaného Konsolidační bance Praha, s. p. ú., v jehož příloze je "návrh na provedení pohledávky z úvěrů na TOZ", podepsaný S.Brno, s. p., a stěžovatelkou, kde je potvrzen dluh 7.760.500,- Kč.
Jde-li o posouzení "aktivní legitimace" žalované z úvěrové smlouvy, ani zde nedošlo dle vrchního soudu k pochybení, neboť Komerční banka, s. p. ú., uzavřela dne 18. 3. 1991 s Konsolidační bankou, s. p. ú., smlouvu, kterou postupovala své pohledávky; v příloze tvořené "Výpisem ze soupisu" byla identifikována pohledávka z TOZ vůči S. Brno, s. p., ve výši 11.288.000,- Kč. Dne 1. 3. 1993 byla uzavřena dohoda mezi Konsolidační bankou, s. p. ú., a Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., v jejíž příloze byl uveden zůstatek dluhu S. Brno, s. p., z úvěru ve výši 9.171.500,- Kč. Obě uvedené smlouvy byly opakovaně zhodnoceny Nejvyšším soudem ČR v jiných věcech jako platné, přičemž nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že jsou neurčité, a proto neplatné podle §22 odst. 1 hospodářského zákoníku nebo podle §37 odst. 1 občanského zákoníku.
Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR podle §243c odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez odůvodnění odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nedodržely "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupovaly v souladu s §132, §153 odst. 1 a §157 o. s. ř.; odůvodnění rozhodnutí jsou dle stěžovatelky zcela nedostatečná, postrádající vypořádání se s její právní argumentací, dále pak skutkové a právní závěry soudů mají být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v rozporu s kogentními normami hmotného práva. Pokud konkrétně odvolací soud dospěl na základě dopisu stěžovatelky ze dne 11. 10. 1994 k tomu, že závazek z úvěru přešel na stěžovatelku ze S. Brno, s. p., jako závazek související s privatizovaným majetkem, pak tento závěr má být v rozporu s provedenými důkazy, protože z tohoto dopisu nelze dovodit, že smlouvou o prodeji podniku došlo k přechodu závazku na stěžovatelku, a ani že se jednalo o závazek související s privatizovaným majetkem. Rovněž ze smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi FNM a společnostmi "PRIMA", spol. s r. o., a TENAX BRNO, spol. s r. o., ani ze smlouvy o prodeji části podniku mezi těmito společnostmi a stěžovatelkou nevyplývá, že zahrnují převod závazku z daného úvěru, neboť ten není ve smlouvách nijak specifikován a nejedná se o závazek související s privatizovaným majetkem. Jestliže soud prvního stupně dovodil přechod závazku z účetní závěrky S. Brno, s. p., tento závěr není správný, tato skutečnost nevyplývá ani ze zápisu o předání privatizovaného majetku, jenž navíc není způsobilý založit přechod závazku. Přitom dle stěžovatelky závazek nemůže přejít jen tím, že to někdo deklaruje, jak uvedl soud prvního stupně, ale musí existovat právně způsobilý úkon (titul) k převodu závazku; jeho nedostatek nelze nahrazovat odkazem na jiné úkony účastníků.
Dále stěžovatelka napadá závěry soudů o poskytnutí úvěru, protože žádost S. Brno, s. p., ze dne 25. 2. 1991 vůči Konsolidační bance, s. p. ú., o převzetí pohledávky z úvěru není důkazem o poskytnutí úvěru a ostatně ani žalovaná neuvedla, zda a kdy byl úvěr poskytnut. K tomuto bodu stěžovatelka připojila, že žalovaná tvrdila, že výnosem úvěru měl být splacen úvěr na TOZ, což má znamenat, že poskytnutý úvěr se účtuje jako splátka na účet čerpání předchozího úvěru. Úvěr byl dle tvrzení žalované, jakož i dle čl. 2 úvěrové smlouvy ze dne 29. 12. 1990 zaúčtován na delimitovaný úvěr, takovéto poskytnutí úvěru však dle stěžovatelky nebylo v souladu s tehdy platnými předpisy, neboť původní úvěr nebyl platně delimitován, resp. platně převeden z Ingstav Brno, s. p., na S. Brno, s. p., zejména protože o rozdělení závazků z úvěru nerozhodl zakladatel. V souvislosti s tím stěžovatelka tvrdí, že se soudy nevypořádaly jednak s obsahem hospodářské smlouvy z r. 1990, zejména s čl. 2, kde je uvedeno, že výnosem úvěru bude splacen úvěr po delimitaci, a dále s jejím tvrzením, že tzv. delimitace nebyla způsobilá založit přechod či převod závazku z Ingstav Brno, s. p., na S. Brno, s. p. Stěžovatelka rovněž napadá závěr obecných soudů, že došlo k přechodu pohledávky z úvěru na Konsolidační banku, s. p. ú. Odvolací soud měl nesprávně posoudit listinu, označenou jako dohodu o převodu úvěru na TOZ a uzavřenou mezi Komerční bankou, s. p. ú., a Konsolidační bankou, s. p. ú., protože nedošlo k dohodě o předmětu této smlouvy; vadně posoudil i listinu "výpis ze soupisu", resp. "soupis převáděných částek a žádostí o převzetí pohledávek z úvěrů na TOZ" jako přílohu dohody, neboť není jako příloha k dohodě označena, ani se nejedná ve smyslu právním o listinu. Zhojit nedostatky v původní smlouvě nemůže ani "Dohoda o upřesnění obsahu Dohody o převodu úvěru na trvale se obracející zásoby (TOZ) a příslušných zdrojů", protože jednak původní smlouva vůbec nevznikla, jednak proto, že upřesňovat dohodu nemůže někdo, kdo nebyl jejím účastníkem. Konečně v této dohodě je v seznamu postoupených pohledávek uveden S. Brno, s. p., ačkoliv ke dni uzavření "dohody o upřesnění", tj. 22. 11. 1995, mělo již dle tvrzení žalované dojít k přechodu závazku z úvěru na stěžovatelku. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozsudky vrchního a městského soudu zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud odmítl tvrzení, že by svým rozhodnutím porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť bylo postupováno plně v souladu s občanským soudním řádem. Jde-li o hmotněprávní posouzení uplatněného nároku, v tomto ohledu soud odkázal na odůvodnění rozsudku, ve kterém mají být závěry soudu vyjádřeny. Vzhledem k tomu nepokládá ústavní stížnost za důvodnou. Vrchní soud uvedl, že pokud mu stěžovatelka vytýká porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pak není zřejmé, co má tímto tvrzením na mysli, protože jí nepochybně bylo umožněno se svého práva domáhat. Pokud v další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se skutkovými závěry obou soudů ohledně aktivní a pasivní legitimace obou účastníků ve vztahu k dluhu z úvěru na TOZ, odkázal uvedený soud na odůvodnění svého rozsudku a připomenul, že v rámci smlouvy o prodeji podniku mezi společnostmi "PRIMA", spol. s r. o., a TENAX BRNO, spol. s r. o., jako prodávajícími, a stěžovatelkou, jako kupující, byl převeden i dluh z úvěru ve výši 8.466.000, Kč, o čemž svědčí rozvaha ze dne 29. 7. 1994. Stěžovatelka v řízení netvrdila, že by tento dluh splatila, a tak nebylo možno konstatovat nedostatek pasivní legitimace stěžovatelky z hlediska existence dluhu z úvěru.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud, jak vyplývá z jeho konstantní judikatury, v řízení o ústavních stížnostech vychází z toho, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Dovolávají-li se stěžovatelé čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnost neobsahuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by stěžovatelce bylo odepřeno právo obrátit se na příslušný soud a domáhat se tak svých práv, když obecné soudy věc stěžovatelky stanoveným postupem projednaly a rozhodly, přičemž otázky věcné správnosti či porušení legality, jak vyplývá již z výše uvedeného, přezkumu ze strany Ústavního soudu v zásadě nepodléhají. To samozřejmě platí i pro otázku hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, kde Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky by mohlo dojít až v případě, že by skutkové (a následně právní závěry) soudu byly v skutečně extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě tvrdí, že na ni nepřešel závazek ke splácení úvěru ve smyslu §15 zákona č. 92/1991 Sb., neboť nešlo o závazek související s privatizovaným majetkem. Z hlediska uvedeného ustanovení bylo třeba posoudit, zda předmětný závazek souvisel s privatizovaným majetkem, ovšem určení toho, zda či do jaké míry ten který závazek "souvisel s privatizovaným majetkem", byla-li předmětem převodu určitá část podniku, jako tomu bylo v daném případě, je nepochybně komplikovanou záležitostí; není-li možné provést k této skutečnosti přímé důkazy (alespoň v ústavní stížnosti není stěžovatelkou tvrzeno, že by takové důkazy předložila či navrhla), pak je třeba vycházet z důkazů nepřímých. Přitom se lze ztotožnit s pravidlem, které implicitně vyslovily obecné soudy, že s privatizovaným majetkem souvisejí ty závazky, jež byly účastníky spojovány s převodem příslušného majetku státu a s nimiž tak nabyvatel kalkuloval při rozhodování o jeho koupi. V tomto ohledu však opět nebyly dle všeho k dispozici žádné přímé důkazy; ze smlouvy o prodeji podniku č. 348/94 ze dne 1. 7. 1994 uzavřené mezi FNM (jako prodávajícím) a společnostmi "PRIMA", spol. s r. o., a TENAX BRNO, spol.
s r. o. (jako kupujícími), jak plyne z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, je pouze zřejmé, že se kupující zavázal převzít závazky s privatizovaným majetkem a zaplatit kupní cenu, a to v rozsahu a za podmínek stanovených schváleným privatizačním projektem a výsledky veřejné soutěže. Zda předmětný závazek byl součástí těchto "podmínek" však zjistit z odůvodnění rozhodnutí nelze. Nicméně tuto skutečnost, tedy že s tímto závazkem, resp. jeho přechodem, byla stěžovatelka srozuměna, lze dovozovat z dalších okolností (důkazů). Jde jednak o zápis o předání majetku ze dne 29. 7. 1994, a především pak další listiny, jako např. "návrh na provedení převodu pohledávky z úvěru na TOZ" a "smlouvu o podřízení závazkových vztahů ...."; lze si totiž ztěží představit, že by tyto kroky činil subjekt (mající jistě odborné právní zázemí), který by si nebyl předem, tj.
dojde-li k převodu daného majetku, vědom své povinnosti plnit příslušný závazek. Vzhledem k tomu lze uzavřít, že provedené důkazy ve svém komplexu závěry obecných soudů nejen že nevylučují, ale těmto nasvědčují, a tak úvahy o extrémním vybočení obecných soudů v procesu hodnocení důkazů nejsou na místě.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že závěry obecných soudů v otázce poskytnutí úvěru jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. S tímto názorem se však Ústavní soud opět ztotožnit nemohl, neboť soud prvního stupně se touto otázkou podrobně zabýval, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil. Ostatně i Ústavní soud je toho názoru, že S. Brno, s. p., by jistě neodsouhlasil výši svého úvěru, resp. jeho zůstatku, pokud by tento vůbec poskytnut nebyl. Jde-li o námitky stěžovatelky, že tzv. delimitace "původního" úvěru z Ingstav Brno, s. p., na S. Brno, s. p., nebyla způsobilá založit přechod závazků z tohoto úvěru, obecné soudy pokládaly za relevantní smlouvu o úvěru ze dne 29. 12. 1990, jež samostatně - z hlediska právního - založila závazek státního podniku S. Brno vůči Komerční bance, s. p. ú. K oběma námitkám dlužno poznamenat, že v posuzovaném případě byla situace specifická tím, že šlo o operaci mezi státem vlastněnými subjekty, v podstatě o formální přesuny "majetku" v rámci státu, jež se stěžovatelky v podstatě nijak netýkaly. Z tohoto majetku státu byl za účelem privatizace vyčleněn předmětný podnik s určitými právy a povinnostmi, a jako takový byl v privatizaci prodán, včetně - jak zjistily obecné soudy - předmětného závazku, což se nutně muselo projevit i v jeho kupní ceně. Jinak řečeno, výsledná cena je kompenzována existencí dané pohledávky státu. Výsledek výkladu práva a soudního rozhodování se proto jako zjevně "nespravedlivý", natož v rozporu se základními právy, nikterak nejeví. Kromě toho stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, jaké právní předpisy měly být poskytnutím daného úvěru porušeny. Stěžovatelka rovněž namítá, že nedošlo k přechodu předmětné pohledávky z Komerční banky, s. p. ú., na žalovanou. Touto otázkou se však obecné soudy podrobně zabývaly, takže nezbývá než odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Daná námitka se navíc jeví jako účelová, neboť pokud by stěžovatelka měla pochybnosti, komu má plnit, mohla postupovat podle §526 občanského zákoníku, nic takového však nevyplývá ani z ústavní stížnosti, ani z okolností daného případu.
Protože Ústavní soud nezjistil nic, co by právní věc stěžovatelky posouvalo do ústavně právní roviny, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004