ECLI:CZ:US:2004:3.US.108.04
sp. zn. III. ÚS 108/04
Usnesení
III. ÚS 108/04
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) J. M. a 2) V. M., zastoupených JUDr. J. M., advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2002 č. j. 12 Co 492/2001-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2001 č. j. 9 C 311/97-127, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčeni ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že označené soudy tak současně porušily ústavní imperativ vyjádřený pro ně v čl. 90 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti zmíněné pochybení bylo v předmětné věci o určení vlastnického práva založeno tím, že stran uplatněného nároku došlo k nesprávnému hodnocení ve věci provedených důkazů, chybnému vyvození skutkových zjištění, jakož i nesprávnému právnímu posouzení daného případu. Stěžovatelé rovněž blíže rozvedli svůj vlastní náhled na skutkový stav a z něj plynoucí právní závěry. Domáhali se, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Vycházeje z rámce ústavněprávního přezkumu, tudíž v reakci na námitky stěžovatelů z posouzení, zda obecné soudy vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR), dospěl Ústavní soud po přezkoumání věci k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovateli předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu, který není další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí v systému obecných soudů, zásadně nepřísluší, když řečené se vztahuje obdobně i k následně zvažované možnosti podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona. Uvedená maxima je dle již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu prolomena pouze tehdy, jestliže by úvahy stran dokazování či právního posouzení vykazovaly extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další).
Obvodní soud pro Prahu 5 své rozhodnutí, zejména v rozsahu potřebném pro aplikaci institutu vydržení, jak v rovině skutkové, tak i právní, logickým a věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil. S výhradami stěžovatelů uplatněnými v odvolání se Městský soud v Praze přesvědčivě vypořádal, když v určitém směru přijaté závěry soudu prvého stupně rovněž blíže precizoval (§157 odst. 2 o. s. ř.). Obecné soudy konkrétně popsaly, jaké následky vyvozují z trhové smlouvy ze dne 12. července 1939, označily a vyložily konkrétní důvody, které je k tomu vedly a rovněž i jimi přijatá konstrukce stran vydržení nepostrádá v návaznosti na daný skutkový základ právní opory. Z tohoto důvodu postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí, aniž by bylo nutno je znovu opakovat, co do podrobností odkázat.
V důsledku uvedeného byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004